Martin Krajc, Evžen Šimera: Stékání je gesto

typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie XXL
termín: 2011/05/23 - 2011/08/26

poznámka:
Martin Dostál – kurátor výstavy napsal:

Je jedním z neodpáratelných rysů umění, že jeho protagonisté, aktivní i pasivní, se zabývají jeho smyslem a postavením ve společnosti. Děje se tak v různých intencích, pemýšlení o umění a jeho směřování či vlivu prosakují svým způsobem z každého díla, ať si to jeho tvůrce připouští nebo ne. V samotném umění totiž probíhají neustálé stylové, formální a obsahové posuny, v řadě případů dochází ke střetávání koncepcí, někdy velmi ostrých a vylučujících. S uměním je spojená estetika, ale také koncepční myšlení, vstupují do něj ideové a existenční zájmy, je limitováno schopnostmi a talentem tvůrců i jeho konzumentů, a také vstřícností bezprostředního okolí a situací ve společnosti.
Pro mě z této obecné charakteristiky vyplývá jedna otázka, kterou si kladu právě nad výstavou mladých umělců Martina Krajce a Evžena Šimery. Tou je tázání, zda je lepší hledat v umění shody nebo rozdíly, či lépe, kdy je silnější a správnější preferovat střety a kdy soulad. Na první pohled by totiž mohl člověk říct, že malířské opusy obou protagonistů výstavy jsou zřetelně postavené na vyhrocení jejich individuálních strategií. Evžen Šimera (narozen 16. 4. 1980 v Praze) přistupuje k umění z pozice koncepční a konceptuální, obraz je pro něj záznamem promyšlené akce, je výsledkem procesu, kde sice hraje svoji roli zásadním způsobem náhoda, ale ta je dokonale připravená. Martin Krajc (narozen rovněž v Praze 30. dubna 1984) naproti tomu tvoří obrazy plné gestického expresivního projevu, jejichž smyslem je impresivně zachycovat děje, příběhy a prostory, které jsou volené pro svoji vizuální atraktivitu. Krajcovo malování se napájí subjektivní malířskou zručností, která se opírá o tradici tohoto typu umělecké tvorby dejme tomu od baroka. Evžen Šimera pak v této kontradikci vystupuje neosobně, pouští kapky různé hustoty a v různých rozměrových intervalech po ploše plátna a očekává se zaujetím a jistým předpokladem výsledek. Je vlastně vynálezcem, a i když má tento způsob umělecké práce také své jisté předobrazy, je jeho projev možná paradoxně, ale výsostně individuální. Proč by tedy měli spolu tito dva vystavovat?
Třeba jen kvůli tomu, že může být navýsost příjemné v určitém okamžiku hledat shody v jejich uměleckých projevech. A dojít k tím kupodivu k obecnějšímu závěru, který bych si jinak asi neuvědomil. Například k tomu, že v recentní chvíli českého společenského vývoje s jeho rozviklaným vztahem k existenci umělecké tvorby je nutné spíše se semknout a nechat alespoň po určitou dobu působit souladnost a kontrastnost rozdílného. Zkrátka připustit si jiné možnosti pohledu, posunout metodologii a obrátit otázku. Vždyť proč by spolu neměli vystavovat, jsou-li navíc přátelé? A uvažuji o malířském gestu. A připouštím si, že v tomto ohledu jsou Krajc a Šimera vlastně spojeni pupeční šňůrou. Neboť u obou je samozřejmost malířského gesta, protože i Šimerovo stékání je gestického původu. Je navýsost fyzické, a nemyslím tím jen sklon či pohyb plátna při Evženově „malování“. Šimerova práce má svůj mentální základ v americkém abstraktním expresionismu, v technice drippingu, který v Pollockově podání je revoluční a osobitý. A také v expresivnosti řady jiných malířů, pro něž stékání barvy po tahu štětcem je ponecháno jako náhodná součást procesu jejich práce. Toho gesta, které tak uhrančivě vábí Martina Krajce. Protože pro něho má malování vždy dvojí důvod a dvojí slast. Tím prvním či prvou je samotný příběh, ten, který vypráví námět obrazu a pak ten, druhý příběh, druhá libost, jejíž stopy tak fyzicky cítíme při pohledu na pomalovaná plátna. Evžen se brání vyprávět příběh, není pro něj důležitý, ale vždyť celá jeho práce je příběhem, je záznamem dění, ať již ho vytváří kapka, barva vznášející se v beztížném prostoru nebo je hybatelem přírodní element větru. U obou se obrazy dějí, a Martin Krajc se při tom dotýká impresí i abstrakce a líbivosti vizuálního šálení a modernismu, neboť jeho interiéry stopují miesovskou elegantní střídmost. A Evžen Šimera se dotýká impresí a abstrakce a líbivosti vizuálního šálení a modernismu, neboť jeho stékavé rastrové práce mají vibrující elegantní střídmost.

Martin Krajc, Evžen Šimera: Stékání je gesto

osoba   narození
Krajc Martin   30. 4. 1984    
Šimera Evžen   16. 4. 1980    

Martin Krajc, Evžen Šimera: Stékání je gesto

instituce, obec, adresa
Galerie XXL, Louny (Louny), Říční 756

Martin Krajc, Evžen Šimera: Stékání je gesto

osoba   narození
Dostál Martin   18. 2. 1962    

Martin Krajc, Evžen Šimera: Stékání je gesto

osoba   narození
Dostál Martin   18. 2. 1962    
Paur Ladislav        

Martin Krajc, Evžen Šimera: Stékání je gesto

podřazený dokument
  rok vydání   název (podnázev)
  2011   Stékání a stýkání / Stékání je gesto