Jan Nálevka: Ráda bych totiž i podotkla, že
typ výstavy: autorská
místo konání: Pražákův palác
termín: 2010/10/21 - 2011/01/16
poznámka:
Atrium
Tvorba Jana Nálevky (* 1976) spojuje estetický objektivismus minimalistického a konceptuálního umění s autorovou subjektivní výpovědí. Výstava má formu otevřené geometrické struktury, která je výsledkem procesuálního kresebného projektu, zabývajícího se smyslem manuální práce a zároveň představujícího metaforu systematické organizační práce institucí.
-
Mini
Václav Stratil
Galerie Ferdinanda Baumanna
Vytváření droboučkých kreseb patří k zamilovaným domácím pracím brněnského umělce Václava Stratila (*1950). Avšak byl by to jiný Stratil, kdyby mu něco bylo pouze volnočasovou aktivitou. U miniatur prozkoumává jak obsahové a výtvarné možnosti, tak potenciál jejich uplatnění v kontextu současného umění. Při plném vědomí pohybu po okraji sféry „umění“, střádá kresby velmi odlišné intenzity, a s demonstrativní svobodou mixuje obrázky všedních věcí, portréty a surreálné výjevy. Jeho pracovní metodou je být plně účasten tvůrčího procesu a nechat se vést asociacemi. Od jednoho námětu se mu odlupuje další, inspirací mohou být i nepravidelné tvary ústřižků papíru.
Výstava Mini je jednou z možných kombinací ze stovek kreseb, z nichž nejmenší mají centimentr na centimetr a delší strany těch největších krapet přes centimetrů deset. Podobala by se výstavě dětí, kdyby se v mnoha kresbách nezaleskla autorova mnohaletá kreslířská zkušenost. Stratil se neobává být roztomilý a infantilní, bere to jako abecedu, které každý rozumí a snadno pak najde cestu k lyrice i sebeironii senilního starce, který se na stará kolena vrátil tam, kde jako malý Vašík začínal, k opravdu humornému nadhledu nad uměním a drobným erotickým provokacím. Stratil zůstal sexy i jako děda s nadváhou.
Za pozornost stojí také „galerie“. Jedná se o tři elegantní vitríny zasazené do mramorového obkladu funkcionalistické pasáže, jejíž obchodní prostory dnes využívají podnikatelé z Ruska, Afriky a Afgánistánu. Luxus první republiky je hustě polepen reklamními bannery zhotovenými ve špatných grafických manufakturách. K tomuto prostředí jsou výstavy Galerie Ferdinanda Baumanna skvělým kontrapunktem.
Jiří Ptáček
28. 12. 2010
detail výstavy
Robert Šalanda a Q: Hírouz
Experimentální prostor Roxy/NoD
Hírouz je projekt, který reviduje dnešní motiv hrdiny a hrdinství. Samotný název ironizuje anglický překlad slova hrdina a činí z něho úsměvný švejkovský paskvil. Proti hollywoodskému schématu svalnatého a dokonale všestranného mstitele bezpráví západního typu (např. Superman, Agent 007 ad.), který se okamžitě zhmotňuje v zaneseném podvědomí globálního filmového konzumenta, staví oba autoři hrdinství alternativní, místní, české nebo dokonce pražské. U Roberta Šalandy jsou to neudržené emoce sportovních komentátorů či hormony samotných sportovců, které po výkonu občas vykouzlí neuvěřitelné slovní paradoxy typu: „Zahrozil ve vlastním oslabení“, nebo „Ten zápas nám dal hodně do dalšího zápasu“. Šalandovy úsporné kresby propojují slovní citace s citacemi prefabrikovaných časopiseckých reprodukcí, log a grafických zkratek. Svět médií je tu obnažen ve své tuposti a mechaničnosti. Q je ve svých nástěnných malbách mnohem vážnější. Místy až sebezraňující. Kůň v plamenech, pražské panorama s žižkovským vysílačem a kráčející megapostavou, závodní automobil ochromený píchlou pneumatikou. Nejsilnější je obraz sedícího čtenáře s rozevřenou knihou, s dítětem na ruce a rušivým černým rámem agresivně svírajícím celý výjev. Patrně melancholický autoportrét. „Hrdina“ může být široký pojem, „hrdinství“ ještě širší. Je dobré o tom vědět.
Petr Vaňous
21. 12. 2010
detail výstavy
Už Tě neuvidím
Josef Bolf
Galerie Na shledanou
Jak má vypadat upoutávka na výstavu, aby působila absolutně současně? Přesně tak jako na Artmapě: Plná bohatých přirovnání, odkazů napříč kulturou, nenápadně prozrazující inteligenci autora, dostatečně vtipná, lehká, průzračná a nezaujatá: jako kdyby se všichni recenzenti živili jako reklamní textaři nebo sňatkoví podvodníci. Já jsem nezaměstnaný, můžu jen prostě popsat pravdivý příběh: Na hřbitově ve Volyni v Galerii Na shledanou vystavuje do jara Josef Bolf. Nechal se tam zlákat možná proto, že mě má rád, ale spíš myslím, že ze soucitu. Maloval jen černou, zvládl to za necelé dva dny a ještě u toho trpěl, neboť ve Volyni byly vyprodané všechny hotely a on bydlel v penzionu na louce, kde skřehotaly žáby a nemohl spát. Na zdech smuteční síně pak Josef namaloval: dva opuštěné interiéry /v jednom visí smyčka a ve druhém je hlava psa/, dále ležícího hocha /vlevo/ a ležící dívku /vpravo/ a nakonec obě ležící figury posmrtně postavil a nechal je napospas nejisté budoucnosti. Před vernisáží nás navštívila Věra Jirousová a darovala nám, patrně okouzlená přírodou, několik plátků kozího sýra. Na oplátku dostala rakvičku se šlehačkou. Když už jsem skončil u gastronomie, na náměstí dělají skvělou topinku s horou sýra. PS: Volyně je město v jižních Čechách. Pokud ujdete z náměstí na jakoukoli stranu víc jak dvě stě kroků, ocitnete se v téměř v přírodě. Vy se ale vydejte do muzea, kde uvidíte několik výstav a získáte klíč od Galerie Na shledanou.
Jan Freiberg
17. 11. 2010
detail výstavy
„Ráda bych totiž i podotkla, že...“
Jan Nálevka
Moravská galerie v Brně
Pražákův palác
Snažím se dostat na každou výstavu Jana Nálevky, protože si myslím, že právě u něj se vyplácí věrnost. Nálevka se často vrací k principům, které již použil, oprašuje je, použije jinak se stejným efektem, či naopak stejně s efektem jiným. Pokud člověk některé z principů objeví, může se nechat unášet jejich užíváním.
Tentokrát Nálevka zavěsil na zdi 1061 stejných kreseb. Atrium „vydlaždičkoval“ pravidelnými řádkami bílých rámů s listy formátu A4. A na každý list předtím narýsoval pouze 100 čar imitujících osnovu standardního, tištěného čtverečkovaného papíru. Nakreslil tak omračující množství kreseb, které na nás mohou působit jako „prázdné“, protože listy čtverečkovaného sešitu také považujeme za zatím nezaplněné, a na které se můžeme dívat jako na elegantní celek, ale chodit od jedné ke druhé už nedává smysl. Jedním z vracejících se principů Nálevkově tvorby je marná práce. A v Atriu ho dotáhl k jednomu z limitů. Kreslil, až se z něj kouřilo, a diváka to může ohromit, ale jednotlivé kresby už těžko docení. A tak na stěnách visí, je jich tam ten šílený tisíc, a přitom tu tak trochu nejsou.
Jak už ale pro Nálevku typické, konceptuální chlad výstavy není koženou seriózností. Má svůj humor. Jenže tenhle text nesmí být spoiler. Takže zvedám prsty z klávesnice. Další principy objevujte sami, prosím.
Jiří Ptáček, 29. 10. 2010
