Městský polibek / Urban Kiss
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie kritiků
termín: 2009/08/18 - 2009/09/13
poznámka:
http://www.galeriekritiku.cz/view.php?cisloclanku=2009080001
„Urban Kiss“ (Městský polibek)
Růst měst v Evropě je od počátku milénia poznamenán zásadními politicko-sociálními změnami ve struktuře starého kontinentu. Evropa usiluje o globalizaci kultury a vědeckotechnické civilizace ve smyslu vnitřní i vnější integrace se světem, začíná se jí týkat i klimatický účinek globálního oteplování. Koncepce moderního urbanismu dostává rány pod pás, které nikdo nikdy nečekal. V důsledku pádu totalitních režimů v postsocialistických zemích zkolabovala utopie budování „oborových“ měst v určitém ekonomickém odvětví státu, i s jejich satelitními částmi, neboť padla víra ve stabilitu centrálního a celostátního plánování. Namísto toho došlo k překotné přestavbě měst a výstavbě nových městských částí bez ohledu na centrální plány nebo tradici historických památek a zelených ploch, a to s nedokonalou komunální infrastrukturou. Nelze ji však domyslet, protože jejich obyvatelé si nejsou jisti ani etnickou či sociální příslušností ke zvolenému místu, často ani občanstvím, svými zákonnými právy, či způsobem koexistence s jinými sociálními skupinami. Tak všechna, doposud formálně i ekonomicky fungující města, získala najednou svůj informální stín, na jehož poznání jsou existenčně závislá, neboť vznik informálních měst i městských částí dokládá jen funkční nedostatečnost jejich správních institucí, zákonných norem a absenci konsensu ve sdílení veřejných prostor. Umělci tato místa životního prostředí nazývají tavícími kotlíky. Informální města se vymykají kontrole, ve stavebním podnikání i v regulaci každodenního života. V Čechách se po jistou dobu ujal pro živelnou výstavbu název „podnikatelské baroko“, který v duchu koncepce „můj dům, můj hrad“ znamenal vlastně „stát ve státě“, a s očividným nevkusem ozdobných věžiček a cimbuří staveb se záměrně separoval od okolního prostředí. Došlo k nahrazení ideologického unismu ideovým separatismem. Rovněž v komunální infrastruktuře nových městských částí se ujal termín např. „mrtví policajti“ pro brzdné překážky zmírnění rychlosti aut na silnicích. Město je místem, kde se prolíná veřejné se soukromým. Na jeho průsečíku budují lidé své štěstí, zdraví a spokojenost. Množina průsečíků však ještě není zárukou zabezpečení těchto hodnot, lidé cítí potřebu vzájemné konfrontace. Jestliže se neorientují v rozdílnosti struktur a strategií, v nichž se běžně pohybují, nastává problém. Proto umělci užívají ve prospěch života ve městě své jedinečné schopnosti zviditelňovat neviditelné. I jejich zaostření na komunikaci, tedy kulturní výměnu a sdílení pocitů i informací, znamená ve své podstatě ověřování identity a způsob zařazení se do komunity veřejného prostoru. Významnou roli hraje i aktivace společné a individuální paměti. Stává se tvořivým předpokladem budování vizí, jež na rozdíl od minulosti mají být flexibilní, ve společenském styku otevřené a odpovědné. Řekněme si, že v tomto smyslu nám ani nevadí být zcela informální , architekti dokonce doporučují inspirovat se zkušenostmi s někdejšími slumy. Jsme prostě motivovaní chaosem neplánované komunální sešlosti, ale rozhodně svá životní místa chceme budovat všem pro radost, potlačovat strach z nebezpečí a násilí, zbavit se neklidu a frustrací, pramenících z osamělosti a vykořenění. Umělci jsou v tomto procesu velmi prospěšní, chtějí-li pro náplň nových lokalit přinést svá originální kreativní řešení. Vytvoří-li něco pro radost, je to pro mír a duchovní vyrovnanost i budoucích generací. Žijeme v situaci, kdy sami si jen stěží uvědomíme mravní a kulturní základ, tolik potřebný pro vytvoření nového konsensu soužití. Tvůrčí zkušenost ale slouží k ověřování naší identity, je i v kolektivním smyslu autenticky proklamovaná uměním. Když vědomí našeho života ve městě upadne do anonymity a postoupí fragmentace vnímání života, založeného na cílech ekonomické prosperity, zdůrazněné tržní reklamou v médiích, vyléčí nás celistvost tvůrčí invence. Léčí nás také, když paranoidně upadneme do kolapsu dorozumívání s přistěhovalci jiných sociálních vrstev či cizích národností tím, že se neintegrují do historických tradic a genia loci naší lokality. Když prostě nevíme, jak s nimi žít a souznít.
Umělci umějí nazírat společnost ve světle architektury veřejného prostoru a poukázat na hluboké souvislosti každodenního života, v prolínání individuálních a kolektivních tužeb. Učí nás, jak s pomocí představivosti lépe žít a komunikovat. Jistěže jejich úsilí předpokládá i naši interaktivní účast na jejich projektech a vůbec všech kulturních formách veřejného dění. Měli bychom tento vzájemný vztah kultivovat jako účelový, zdravý a prospěšný, pro spokojený a radostný život nás všech. Účelem této výstavy je prezentovat jak postřehy umělců k životu ve městě, tak i ono políbení městem, pro něž nám stojí za to v něm žít, ve vyjádření nových možností vizuální komunikace. Klíčovou otázkou je vývoj urbánní infrastruktury, kultivace konsensu kulturního soužití. Zahrnuje vztah kultury a ekologie, kreativní zvýšení podílu zelené architektury v životním prostředí, vědomí městských tradic, památek, svátků a slavnosti, v kombinaci s oslavou dnešních kulturních událostí. Jak dalece modifikuje aktuální urbánní struktura naše vizuální představy o životě ? Jak budeme prostředí evropských měst dále diferencovat ? V čem hledat společné jmenovatele s ostatními městy ? Otevíráme pole diskuse v konfrontaci kultur dvou zemí, s políbením prospektivní tvorby mladých umělců.
Vlasta Čiháková-Noshiro
