Mémy Grafiky 2
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Wortnerův dům Alšovy jihočeské galerie
termín: 2009/05/08 - 2009/06/21
poznámka:
zahájení 7.5.2009 v 17.00
Nesrovnalosti: Na pozvánce jména: Tomáš Fafek, Aleš Havlíček Aleš, Jiří Horák, Marcela Vorlíčková, Lenka Zvěřinová - nejsou v katalogu
V katalogu navíc: Rui Pedro Jorge, Mikuláš Kavan, Jiří Vohradský
-
Kája Chamonikola mi vyprávěla, jak je nutné uzavírat cykly. Včera jsme jeden otevřený cyklus uzavřeli a zbyla po něm zvláštní výstava v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích s názvem Mémy Grafiky 2. Jsme úplně zničení, ale šťastní, protože se to povedlo, přijelo množství studentů, i ty legendy od roku 1992, kdy ateliér Grafiky 2 na AVU vzniknul. Zvládli jsme dokonce udělat dvěstěstránkový katalog formátu A5 a tloušťky třináct milimetrů. Vystavujících je šedesát šest! Ateliérem za sedmnáct let ovšem prošlo asi dvojnásobek lidí, takže redukce stejně nastala – a v některých případech vinou nedorozumění, tiku, setrvačnosti, vyčerpání, freudizmu nebo prostě z nemožnosti sehnat jakýkoli kontakt jsme opomenuli i některé neopomenutelné – to je na tom jediný průšvih. Na vernisáži jsem měl řeč, kterou jsem si tentokrát dopředu – hodinu před začátkem – napsal a díky tomu ji můžu umístit sem:
Role učitele je často role idiota. Jako učitel se nedovíte vůbec nic. Kdo kouří v ateliéru, kdo tam neustále dělá nepořádek a otravuje všechny. Zdali se váš inspirativní impulz z minulého týdne nestal pouze zdrojem ironických poznámek. Máte dojem, že jste v kruhu studentů jaksi vtipnější a zajímavější? Nuže, nejste. Mají vás přečteného, dělají, co vám na očích vidí – přičemž vaše oči nevidí, co skutečně dělají. Nedovíte se ale ani velké věci: komu jste celoživotně ublížili, protože jste zakleti v přesvědčení, že vše činíte pro studentovo dobro. Učitel a žák je hluboký archetypální vztah, ale o to hlubší rány dokáže způsobovat. Jenže zkuste být maximálně chápaví – svou roli idiota jen stvrdíte. A jelikož ve školním čase zdá všechno být jen zkusmo, a realita a skutečný život jsou ustavičně delegovány na dobu po absolutoriu, budete za hlupáka, když budete chtít něco dělat doopravdy, naprosto stejně tak, jako když přistoupíte na tu umělou hru. A to jsem ještě nemluvil o tom, že se můžete v tomto neškodném, tréninkovém světě zcela reálně, nespravedlivě, ba tragicky, nebo prostě jen idiotsky splést. A když jim po škole ve svém idiotském pedagogickém optimizmu opomenete předat všemožné kontakty, doporučení, příležitosti, tak tím fakticky dovolíte, že se vklad do nich vložený možná prošustruje nebo zašantročí.
My pořád nevíme, kým by měl učitel na umělecké škole, na AVU a speciálně na Grafice 2, být. Tušíme, kým by být neměl: „tátou“, jak to známe z vojny, ani prvoplánovým alfa samcem, uzurpujícím svůj harém a zastrašujícím mladé samečky. Ani povzneseným guru, ani údajně dokonalým vzorem. Hraní na psychologa či psychiatra se též brzy vymstí. Učitel není nadřízený a studenti nejsou podřízení; nelze se však ani tvářit, že jsme si rovni, když si přinejmenším úředně rovni nejsme.
Ještě si lze jakžtakž představit, že by učitel mohl být třeba trenérem, pokoušejícím se ze svěřenců dostat lepší výkon. Eventuálně agentem, zastupujícím studenty v jednání s galeristy a sběrateli. A není-li vzorem, může být alespoň vzorkem, příkladem jednoho výtvarného osudu – tím se taky snad nemusí až tolik pokazit.
Avšak vzhledem k tomu, že role idiota je hardwarově vpálená přímo v jádru našeho povolání, může stejně být nakonec právě ona tou nejvhodnější, nejpřiměřenější. Z principu se jí nemůžeme zbavit, ani ji oslabit, jediné, co s ní lze, je leda ji malinko posílit. A hle, zabírá to.
Takhle si mě tedy budou pamatovat ty zástupy mladých vnímavých a talentovaných lidí. Frustrace z toho blba se budou ještě po létech řešit po hospodách; párkrát v tumultu hospodské zpovědnice zaslechneme: …a představ si, pak mě ten idiot vyhodil.
Oni s tím žijou a já s tím taky musím žít. Proto si už léta představuju naše setkání a společné sezení a slibuju si od toho několik věcí. Jednak standardní „sraz spolužáků“, kdy si všichni ukážou fotky dětí a dojmou se.
Na takovou akci bych se ale těšil taky z pohledu současných studentů. Těm ustavičně vyprávíme historky o tom, jak Eva Vinopalová dokázala dělat složité fotoprocesy doma v kuchyni, jak Markéta Laštůvková tiskla přes třicet stavů barevného linorytu, nebo jak Josef Duchan vzorkoval své matrice s dokonalostí plotteru, že Michal Vavrečka si zachovával svou noblesu, i když v obleku brázdil stoky noční Prahy, beatifikován byl již Vilém Balej, o němž všichni současní studenti vědí, že se v nakládání s barvou a s valérem dostal na úroveň neslýchaného rozlišení – a současně ulítlosti, dojatě vzpomínáme, jak nám Katka Šedá nikdy nic neřekla, co bude a pak nás dokonale překvapovala, mýty se vyprávějí o „kutilském“ nadání Ondřeje Smeykala s jeho pověstnými udělátky mystických kaleidoskopů nebo o intuici Jonáše Czesaného, která mu pomohla orientovat se nejen na obraze, ale i k tomu, aby nás zázračně našel v jakémkoli pohostinství, i o tom, jak Klára Stodolová začala dělat prostě co se jí líbí, kdesi se tam vyskytuje i romantická postava Jakuba Romanova, který přes všechnu svou „prokletost“ našel v sobě po svém vyloučení imponující vůli, aby po několika letech udělal podruhé přijímačky a nakonec školu dodělal, studenti slyšeli o bytostné nehoráznosti Jana Turnera, o posedlosti kresbou Štěpána Vrbického, o intenzitě Jitky Chrištofové, virtuozitě Veroniky Holcové, včetně chýrného vystižení perspektivy bílých vajíček na bílém porcelánu, znají příklad Markéty Baňkové, která v jeho nejrannějších dobách okouzlila celý internet, slyšeli o podivných videoskicách a performancích Jespera Alvaera, dobře vědí o kompotech a hlavu otvírajících průpovídkách Tomáše Vaňka, u večerních ohňů připomínáme sebezpytnost Jána Mančušky, jemnost Josefa Bolfa, harmoničnost Adély Babanové, fortel Radky Valentíkové, hravost Hanky Vinkárkové, introvertní soustředění Jiřího Vohradského a jeho vypointovanou přednášku o geometrii pravidelných těles, vzácný smysl pro jednoduchost u Evy Výborné, fenomenální erudici Radka Václavíka, ironicko-opravdový vztah Hanky Pýchové k senzibilním jevům a aktivní senzibilnost Hanky Kavanové, mnozí ještě zažili příběh nevěřící Libuše, která možná až při diplomce začala přijímat některé naše rady, viděli „nástěnnou grafiku“, obrovské složené formáty Etsuko nebo vyprávíme o tom, jak se živelná Eva Nádvorníková přinutila k asketické malbě hrušně, a že stejně tak, jedna ku jedné, maloval Láďa Kouba své koně, plátno na traktoru, v jedné ruce štětec a v druhé bič.
Atd.
Současní Grafici 2 nijak nezaostávají, ale snad mi prominou, že nebudu nic jejich pamětihodných skutků zmiňovat.
Spíš se vrátím k tomu, že s lety přibývá potřeba společné „terapeuticko-katarzní“ akce, kde si něco řekneme, něco už si nebudeme muset říkat, některé zahrabané věci se otevřou, jiné otevřené věci se uzavřou. Možná dokonce všem umyju nohy, jak už dlouho plánuju.
No a jak je nám nyní zde zřejmé, takovou očistnou lázní by mohla být právě tato výstava. Několik legend Grafiky 2 přijede na vernisáž, neotřelého ducha dodají současní studenti. Dojde-li na nohy nevím, ale určitě najdeme čas se při této speciální příležitosti společně podívat na společnou zkušenost a v radosti ze shledání rozpustit některé letité nánosy.
Šárka ovšem správně říká, že nám nikdo za tuhle výstavu nepoděkuje: proč tady mám jen jednu věc?, a proč na takovém pitomém místě?, proč nemám v katalogu něco jiného? proč nám nikdo nic neřekl? Ale potvrzuju, že jsme vzali výstavu vážně, v rekordním čase udělali dvěstěstránkový katalog, tvrdě jsme makali na přípravě i na realizaci. I když v tom samospádu před výstavou jsme trestuhodně opomenuli některé klíčové osoby, nebo aspoň jejich data, a to jim těžko budeme umět vysvětlit.
Jsme rádi, že vystavujeme v této zajímavé budově a proslulé galerii.
Děkuju chlapům, kteří rámovali a instalovali nesčetné kusy děl na této výstavě naprosto profesionálně.
Děkuju všem vystavujícím, že obětavě dodali materiály; vystavení jejich krásných (nebo hrozných, jak chcete) děl je pro nás odměnou.
A zvlášť děkuju Šárce, která byla ve skutečnosti kurátorem této výstavy, svým přesným okem i rukama neuvěřitelně zapracovala při instalaci a za celou dobu zůstala optimisticky naladěná – i když já jsem dál svědomitě plnil svou roli idiota.
Vladimír Kokolia
