Sdílená základna (Fotograf Festival #12)
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie Hraničář
termín: 2022/10/01 - 2023/01/18
poznámka:
Představa sdíleného prostoru je vždy utvářena ideologií. Po revolucích v roce 1989 přinesl bouřlivý obrat k neoliberálnímu kapitalismu a rozmach digitálních technologií, prudkou privatizaci a kontrolu fyzického i digitálního prostoru. Koncept kolektivního vlastnictví a sdílené odpovědnosti byl, pokud ne zavržen, tak alespoň zdiskreditován. Většina míst, která by mohla být stále vnímána jako veřejná, začala být kultivována podle zájmů jejich vlastníků a správců spíše než lidí, kteří je každodenně využívají. Prioritou tak přestalo být vytváření míst, která by umožňovala komunitám svobodně se shromažďovat v souladu s jejich potřebami a umožňovala rozvíjení společenského a politického života. Spíše naopak, občanská prostranství jsou buď odstraňována, nebo navrhována tak, aby vyhovovala privilegovanějším vrstvám společnosti. Podle nedávných studií ubývá občanských míst v řadě evropských zemí, kde společenská pnutí vytvořila živnou půdu vládám, které prostřednictvím svých politik ohrožují demokratickou občanskou společnost, a také pro konzervativní občanské organizace a krajně pravicová hnutí, která sdílené veřejné prostory omezují „zdola“.
Výstava se zasazuje o to, aby byla občanská místa důležitým prvkem při vytváření společnosti, v níž mohou všichni občané uplatňovat svá lidská práva a svobody. Takovými prostory nejsou jen parky, dvorky a náměstí, ale také veřejné instituce a stále častěji i digitální prostředí. Architektonický kolektiv Spolka ve svém projektu spolupracuje s místními obyvateli na novém pojetí prostoru Corso v Krásném Březně. Zchátralý socialistický areál ztratil svou dřívější obchodní a kulturní funkci a přestal být přístupným prostorem pro občany okolní městské části. Znovuobjevení prostředí s omezeným přístupem je také podstatou práce Marie Lukáčové a Karoliny Wojtas. Krátké filmy Lukáčové využívají digitální animaci k nastínění přestavby městské oblasti i proměny pohraničního regionu. Hravé vyrovnávání se s potlačeným občanským prostorem je vlastní i tvorbě Wojtas. V reakci na reformu vzdělávacího systému, kterou zavedla populistická strana Právo a spravedlnost v Polsku, staví barevná instalace Wojtas přísné předpisy i jejich vymahatele na hlavu.
Mikrokosmos školy je také ústředním bodem zájmu Susanne Keichel. Přestože má školský systém v Německu nabízet rovné příležitosti pro všechny, už zpočátku třídí do kategorií podle toho, jaké profesní kvalifikace je možné dosáhnout. Tato volba však nesouvisí ani tak se schopnostmi žáků a žákyň, jako spíše s jejich rodinným zázemím a místem, které jim společnost předurčila. Dokumentární přístup Keichel sleduje skupinu žáků při jejich každodenní rutině, pozorně sleduje jejich vzdělávací prostředí a zpochybňuje určování jejich budoucnosti vzdělávacím systémem, který zachovává sociální nerovnosti.
Otázka přístupnosti je klíčová i pro film „Lavish Issue“ (Slavnostní problém), který připravila režisérka Alžběta Bačíková ve spolupráci s romskou politoložkou a lidskoprávní aktivistkou Editou Stejskalovou. V inscenované návštěvě modernistické vily v Praze Stejskalová zpochybňuje symbolickou i fyzickou otevřenost dokonale zachovalého prostoru.
Komunální prostory, které existují v přírodním a digitálním světě, jsou stejně důležité jako ty městské. Dílo Michaely Nagyidaiové „Moulding“ (Formování) dokumentuje zapojení lidí do slovinského referenda o ochraně přírodních vodních zdrojů a ukazuje zásadní propojení mezi veřejným a sdíleným. Potřeba demokratické ochrany před korporátními zájmy se stále více projevuje i v digitální sféře. Počáteční euforii z internetu jako emancipačního prostoru prostého diskriminace již dávno vystřídalo rozčarování. Charlotte Eifler ve své knize „Feminism Is a Browser“ (Feminismus je prohlížeč) osvětluje opomíjenou feministickou genealogii internetu, setkává se s jeho „matkami“ a činí první krok k navázání na jejich úspěchy a myšlenky.
Série fotografií „Les Intruses“ (Vetřelkyně) od Randy Maroufi zdůrazňuje, že přístupnost veřejného prostoru je také otázkou nepsaných pravidel a internalizovaných rutin. Svými „vetřelkyněmi“ převrací genderově specifické obývání prostoru a zpochybňuje mužská privilegia a nerovné rozdělení odůvodněné přítomnosti na veřejnosti. Její „vetřelkyně“, prezentované ve veřejném prostoru, si nejenže pohrávají s naším vnímáním, ale také nás vyzývají, abychom se k nim připojily.
