Lawrence Carroll: Works 1985-2019
typ výstavy: autorská
místo konání: Dům umění
termín: 2022/03/30 - 2022/04/24
poznámka:
Typickým rysem Carrollových intimních děl je pocit ticha, melancholie, předmětový charakter a obyčejnost obrazů, vycházející z naprosté oproštěnosti jakékoliv ilustrativnosti a vztahu k danému prostoru. Samotná díla pak vytváří konstelace, jako například světlo a stín, měřítko – prostor, barva – tvar, předmět a prázdno.
Důležitou roli v Carrollově tvorbě hraje čas, mnoho děl vzniklo v průběhu dlouhých období a v některých případech i v různých atelierech. Autor se samotným časem, čekáním a klidem nechává vést a díla „dozrát“. Používá nejobyčejnější materiály, nalezené fragmenty, někdy i prach. Své malby, často přetransformovává do předmětů, které se stávají jakýmisi svědky času, zanechávající stopy na plátně.
Lawrence Carroll se narodil roku 1954 v australském Melbourne, vyrůstal v Kalifornii, žil v New Yorku a v posledních létech v italských Benátkách a především v Bolseně. V době přípravy této českobudějovické výstavy nečekaně / v květnu 2019 / zemřel v Kolýně nad Rýnem. Má za sebou nespočet samostatných i kolektivních výstav po celém světě. Mezi nimi si zvláštní zmínku zasluhují – účast na Benátském bienále 2013, jako součást Vatikánského pavilónu, a Documenta IX. Rovněž výstavy v galeriích MAMbo – Museo d'Arte Moderna di Bologna, City Gallery v Dublinu – The Hugh Lane, v Casal Solleric v Palmě de Mallorca a v Jumex Collection v Mexico City, Museo Vela ve švýcarském Ligornettu a obzvláště pozoruhodný projekt připravený pro Muzeum umění Kloster Unser Lieben Frauen v Magdeburku. Výstavě v Českých Budějovicích předcházel projekt Everyday I am here v FOXJENSEN Gallery Sydney a probíhá souběžně s výstavou v italské Neapoli.
Svým dílem je autor zastoupen v nespočtu světových sbírek – například v Guggenheim Museum New York, MOCA Los Angeles, Museum of Contemporary Art San Diego, Museum of Fine Arts Houston, National Museum of Modern Art Tokyo, Städtisches Museum Abteiberg Mönchengladbach, Sara Hilden Art Museum Tampere, MART Rovereto, Villa Panza Varese, Art Gallery of New South Wales Sydney a mnoha dalších.
Dílo Lawrence Carrolla se pohybuje na pomezí mezi kresbou, malbou a sochařstvím, vždy s velice citlivým poeticko spirituálním nádechem. Patrna je zde přítomnost zkoumání jistých minimalistických trendů, kdy se mu však daří osobitým způsobem překračovat jejich hranice. Díla vyznačující se emociálními vlastnostmi se povětšinou nesou v zemité barevnosti, a ač prostřednictvím prostých materiálů, dokáží ve své tichosti a obyčejnosti navozovat zážitky, blízké podobám meditace. Carrollova díla jsou často také nazývána jako deskové / stolní / malby. Samotná dřevěná deska je základem pro následné autorovy struktury, které on sám vnímá jako kresbu, kterou možno neustále měnit.
Nelze také nezmínit určitou Carrollovu spřízněnost s Giorgiem Morandim, vyznačující se neustálým hledáním poetického potenciálu každodenních předmětů, s hlubokým zájmem o jejich strukturu a fyzickou přítomnost v prostoru i nuance přirozeného světla. Stejně jako lásku ke Giottovi, jehož malby a zvláště pak fresky v Assisi, kam často cestoval, mu byly velkou inspirací.
Zatímco v rané tvorbě Lawrence Carrolla byly opakujícím se motivem květiny, důležitým tématem jeho tvorby se stala „voda“ nesoucí v sobě rovněž metaforu života. Jedním z prvních případů, kdy se tento přírodní živel vyskytl, bylo dílo I hear the ice melting (Slyším, jak taje led), představené v roce 1992 na Documenta 9 v Kasselu. Což byl počátek toho, kdy se voda Carrollovi stala tak silnou inspirací, že ji fyzicky integroval do samotného díla. Neustálý pohyb, díky němuž je voda tak výjimečně nestálým živlem, zabraňuje pohledu pozorovatele na ní ulpět. Pro Carrolla bylo výzvou zachytit její podstatu.
Dlouhou dobu strávil Carroll kreslením vody se zavřenýma očima. Tímto postupem se naučil pozorovat její pohyby vnitřním okem, takže jeho kresby nejsou plodem jeho pohledu, ale spíše odrazem obrazu paměti. Black Mirror Paintings (Obrazy černého zrcadla) jsou výsledkem této metody abstrakce, kde vše co zůstává, jsou pouhé gesta, linie a barva. Černá barva je oškrábána skalpelem, a tak dojde k vytvoření neurčitých, ale nezměnitelných stop. Pohyb vody je umělcem přetransformován tak, aby vyjadřoval život, kde vše je křehké a podléhá proměně. I rám je rozlomený a již není ohraničením díla. Je produktem procesu, který je – jak je to v Carollově díle časté – tvůrčí silou. Díla, podobně jako živé bytosti, nesou jizvy svého vlastního přežití.
Tato českobudějovická výstava, stojící na základech postavených ještě za Lawrencovy přítomnosti, vznikla za přispění jeho ženy Lucy Jones Carroll. Svým ač komorním, tak retrospektivním charakterem nabízí důstojný diskurz do tvorby nejen mimořádného a uznávaného umělce, ale především výjimečného člověka.
„Malba je pro každého něco jiného. Bez ohledu na to, zda se na ni díváte nebo ji tvoříte. Neexistuje jeden způsob, jak malbu pochopit a neexistuje jeden způsob, jak ji vytvořit. A tak tomu i navždy bude. Mé malby nejsou založeny na politice nebo na neklidu světového dění. Mé malby jsou založeny na momentech téměř ztracených v uplývajícím dni. Tyto momenty si nesu s sebou uschované, pohřbené v životě, který plyne v naději, že je zachráním a dám jim důstojnost, kterou si zaslouží.“
