Zdroje, které zřejmě nikdy nevyschnou

podnázev: www.revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2013/02/21
jazyk: český

web: http://www.revolverrevue.cz/petr-adamek-zdroje-ktere-zrejme-nikdy-nevyschnou

poznámka:
-
Marcel Schwob si údajně vedl sbírku jazykových zhůvěřilostí, které nacházel v tisku své doby. Jde zřejmě o zálibu, které nikdy nevyschnou zdroje. Ačkoliv mě každodenní četba kulturní rubriky Lidových novin poměrně zocelila, notně se mnou zamával článek Filipa Šenka nazvaný Melancholie i rozkoše Jana Zrzavého a otištěný 15. února. Nebýt ujištěn oznámením, že autor je spolupracovník LN, podlehl bych dojmu, že se do sazby omylem dostala školní slohová úloha na téma „kde jsme byli o víkendu“. Filip Šenk navštívil Zrzavého výstavu Božská hra v Galerii výtvarného umění v Ostravě. V úvodu se nejdříve dozvíme, že Jan Zrzavý „patřil dnešním slovníkem k popkulturním celebritám 60. let, jak ilustruje třeba jeho rozhovor pro časopis Květy z roku 1968. Byl ale výraznou osobností nejen tehdy, výstava konaná u příležitosti jeho 50 let v Obecním domě byla v době protektorátu mezi vůbec nejnavštěvovanějšími výstavami válečné doby.“ Na vysvětlení, jak se z padesátiletého malíře slavícího úspěch za protektorátu stala popkulturní celebrita šedesátých let, už nezbylo místo. Škoda, neboť Šenkovým pologramotným lepenicím nechybí místy detektivní rozměr: „Dlouhodobý zájem měl i o další umělce, jako byli Albrecht Dürer nebo El Greco. Právě ženská hlava malovaná podle El Greca, španělského malíře původem z Kréty, dokládá Zrzavého vnímavost k jeho malbě. Není to kopie, ale vystižení práce s barvou a tvarem, které si nelze přímo splést s El Grecem samotným a současně je naprosto zřejmé, co stálo v pozadí vzniku Zrzavého malby hlavy ženy s dlouhým jemným nosem.“ Milovníci bezděčného humoru a kouzla nechtěného nepřijdou zkrátka ani při další četbě: „Naproti tomu Zrzavého kresba Okupace z roku 1968, udělaná podle nápisu na díle během prvních hodin okupace, je vyjádřením prvotní emoce.“
Vzpomněl jsem si na jeden deníkový záznam Ivana Slavíka z roku 1983, ve kterém básník hodnotí průvodní text tehdy nově nainstalovaných sbírek Náprstkova muzea: „Výklad je asi na takové úrovni, jako kdybychom popisovali např. Purkyňovu Sovu sněžnou – ‚tento předmět se skládá z rámu, mezi nímž je napjato plátno rozměrů takových a takových, jež je zhotoveno z toho a toho tím a tím způsobem, na plátně jest namalován pták, druhu…, který se vyskytuje..., živí se…, byl uloven… Pták jest barvy bílé, namalován olejovými barvami, které se vyrábějí… atd. Podobné obrazy se nazývají zátiší a věší se na stěny pokojů, též se vystavují v tzv. galeriích.‘ Punktum, čili o skutečné podstatě, smyslu a hodnotě naprosté hovno.“ To se však netýká Šenkova článku, jehož chvost je ozdoben následujícím objevem: „Jan Zrzavý je ukázán jako zdatný a citlivý kreslíř i malíř-kolorista. Charakteristické je oscilování na hraně mezi kýčovitě vlezlou líbivostí a přesným vytvořením jedinečné atmosféry díla.“
Těžko říct, z čeho se dělají před očima větší mžitky, jisté je však jedno: Jestliže kulturní rubrika deníku, který se mimo jiné ohání kulturní tradicí, poskytuje místo podobným skurilitám, nepřináší tím lichotivý doklad o kvalitách svého vedení.