Předmluva

podnázev: Je půlnoční ticho, když se chystám napsat...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Výstava díla Otakara Kubína
rok vydání: 1937
počet stran: 3
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Je půlnoční ticho, když se chystám napsat těchto několik slov do katalogu. Nemám po ruce jediné fotografie, jediné reprodukce, ale to zicho mi pomáhá mnohem líp; stává se mi tichém Kubínova díla. Každá fotografie a reprodukce by mi jen setřela jeho pel, pro Kubína lak příznačný a zakrývající u něho všechno, svahy, stromy, trávu i květiny, cestu, člověka i věci ostýchavou mlčenlivostí. A nyní se mi naopak zdá, že se mohu k jeho obrazům, které jsem poznal v různých dobách a na různých místech, v prvém i druhém Kubínově domově, že se k nim mohu blížit pěšinou, ne, líp nevyšlapanou stezkou, jako někam k tůni nebo na lesní palouk. Tma mi dávno zmizela a přede mnou se otvírá provençalská krajina, nejrománštější kraj Francie. Dlouho před ní stojím, abych se nadýchal jejího ostýchavého světla a vzduchu, abych se vykoupal v přílivu humanismu a universalismu, který jí přináší slaný dech prastarého Středomoří.
Není úkolem úvodu nakreslit profil nebo vylíčit historii a musím-li se už vytrhnout z okouzlení a ustoupit pojmům, ukáži jen na dvě stěžejní otázky Kubínova díla, na jeho vztah k původnímu a novému domovu. Řekl jsem na dvě otázky, ale to je docela nesprávné, neboť ta zdánlivá dvojice je jednou a jedinou věcí. Že žil Kubín čtvrt století mimo svůj původní domov, to je především kus jeho životopisu, neboť svou intensivní potřebou míry zůstával stále doma.
Touha po románské míře nebyla tedy opuštěním domova, snad byla v kvasu vzrušených lei zdůrazněna víc, ale přece jen pokračovala v dávné české příslušnosti k západnímu společenství, stejně dávno vystavenému zkouškám na křižovatce. Ale ani ve Francii nebylo možno složit ruce do klína nebo se přiučit této vlastnosti, která dává, jak se nám zdá, francouzskému umění románskou pečeť, znamení humanismu a universalismu. Nejradikálnější výkyvy let, kdy si Kubín dobýval a dobyl domovského práva ve francouzském umění, lze do velké míry přičíst na vrub cizinců, kteří neviděli jako Kubín cíl v humanismu, ale přece nechybíme, když řekneme, že se úchylky stávaly pravidlem. Pravda, i ty odchylky předpokládají míru a jak se na ní ve Francii staví, ukazuje právě rozdíl mezi jejím uměním a mezi uměním provincií. Ale přece byla v tom přílivu výjimek a odchylek románská míra na ústupu a Kubín si získal právo být Coubinem právě tím, že tuto míru francouzskému umění připomínal a že ji dovedl připomínat vlastní výtvarnou řečí.
Vida, najednou jsme překvapeni, jak byla a je jeho ostýchavá mlčenlivost odbojná, jak dovedla stát na svém a vést svůj zápas takřka proti všem. A proto by bylo ze všeho nejpochybnější vinit jeho dílo z kvietismu. Za dveřmi atelieru zůstávali mnozí z těch, kdo působili dráždivě, Kubín si naopak střehl svůj vztah k životu, stále přehodnocovaný v duchu a duchem.
Jeho zápas o míru zahrnuje i jiné věci, na něž se můžeme dívat odděleně. Všimněme si jeho řešení české výtvarné otázky a jeho obhajoby obrazu a nezapomínejme, že obojí pramení z víry v humanismus a universalismus. Mezi užší a širší vlastí, mezi naším domovem a Evropou, kterou v jeho díle představuje Francie, ale také italské živly, nebylo mu rozporu. Přijal míru za svou věc v nevysloveném přesvědčení, že na ni máme právo jako členové evropské kultury, a tu už nebylo třeba něco dohánět, přiučovat se novotám, ale usilovat na té společné půdě o něco nového a vlastního, a také to, čemu říkáme vliv, nabylo nového smyslu.
Zdá-li se nám, že mu byla míra někdy hodně rozkazovačným vůdcem a nutila ho k úzkostlivostem, v nichž snad poznáváme ozvěnu vlastních kulturních obav, kterých jsme se nedovedli tak docela zbavit, nesmíme přecenit tento český kulturní motiv a zapomenout tak docela na motiv umělecký, neboť Kubínovo dílo rostlo v době kvasu a zmatku a vytklo si tu za cíl hájit obraz. Odtud si vysvětlíme nejen to, že se někde s jistou úzkostlivostí držel své cesty, ale dotýkáme se zároveň něčeho, co spojuje obě kapitoly jeho díla, jež se zdávají tak hluboce rozdílné. Rozdíl je jen ve stupni, nikoliv v podstatě, oběma je cílem obraz, pro nějž se neváhal vzdát v druhé době nápadnosti a odstraňoval z něj všechno, co by mohlo překážet jeho vlastnímu smyslu a rušil kontemplaci. Opět si připomínáme, že k tomu bylo třeba důkladné odvahy, hrát ta pianissima uprostřed bubnů a nebát se přehlušení. A chápeme, že se mezi oběma kapitolami nepřimknul těsněji k míře pro její jistotu a nevzepřel se výkyvům z nějakého pohodlí, ale proto, že chtěl mít obraz obrazem, výsledkem vlastní kontemplace a východiskem kontemplace divákovy a protože věřil, že je všechno ostatní, nápadnost, dráždivost i dekorativnost, jenom překážkou toho, čím má být obraz umělci a čím se má stát nám ostatním.
A nadchází-li zvolna čas přehodnocování, tím spíše cítíme, jak pracoval tento malíř houslových melodií pro nás, a ticho jeho díla, tak vzdálené efektů a demagogie, stává se nám ve svém směřování k nadčasovosti posilující lázní.

Předmluva

Předmluva