Byl jsem v Číně

typ dokumentu: kniha
rok vydání: 1958
počet stran: (52), přebal
výška x šířka [mm]: 205 x 245
jazyk: český
náklad: 2 000

NK ČNB: cnb000683993

poznámka:
Vydal Československý spisovatel v roce 1958 jako neprodejný novoroční tisk pro své přátelé.
Kniha vyšla jako 1416. publikace.
Na obálce: p.f. 1959 Československý spisovatel
Neprodejný novoroční tisk nakl. Čs. spisovatel
Japonská vazba (jednostranně potištěné dvoulisty ručně svázané do hřbetu knihy s volnými okraji)
-
Byl jsem v Číně

a těžko se mi o tom vypráví —
asi jako kdyby chtěl mravenec nakreslit slona.
Protože je to setkání s minulostí a budoucností zároveň.

Krajina

Obrovitá jako vrásky.

Jel jsem krajinou rovnou jako stůl a najednou se objevily hory,
tisíc až dva tisíce metrů vysoké a špičaté jako trychtýře.
Zázračnou se nezdá tato změna sama o sobě —
zázračná je její náhlost — zcela bez přechodu — najednou…
Krajiny, jaké maloval Jan Zrzavý jsou krásné,
ale skutečnost je fantastičtější.
Nakonec si umělec nemůže ani nic vymyslit, vždycky udělá něco,
co někde je, co někde bylo a co někde snad bude.

Lidé

Byli jsme dvojčlenná delegace
— sochař a malíř —
to není nikdy a nikde atrakce —
jen v Číně.

Snad proto, že jsme byli hodně bílí a dost tlustí,
a to je v Číně vzácnost.
Možná proto, že byli zvědavi, jak jíme tyčinkami.
Když jsme obědvali, stálo kolem nás asi pět tuctů lidí.
Nedávali najevo zklamání nad tím,
že jíme docela stejně jako oni. Naopak — dávali najevo radost
.
Když jsme se na lodi holili, museli jsme mít pro horko
otevřené dveře kabiny.
Tísnil se v nich malý dav — zvědavý,
smáli se nám, že si mydlíme bradu.
Považovali bubliny za zbytečné, protože jim pod nosem a na bradě
roste jen asi devět anebo čtrnáct a půl vousu dohromady.

Divili se ledasčemu,
také tomu, že se nám vždycky po obědě zvětšilo břicho.
Ptali se — není-li to evropská nemoc?
Sami vypadají jako lehcí atleti.
Za celou dobu našeho pobytu v Číně
jsme potkali asi patnáct nebo osmnáct tlustých Číňanů, víc ne.

V Šanghaji chtěl vědět jeden malíř,
jestli nejsem smutný.
Ptal jsem se, proč?
Jsem prý ošklivý a mám veliký nos.
Namítal jsem mu,
že my v Evropě nejsme přeci tak oškliví.
Mýlíte se, jste velmi ošklivý, odpověděl.
Byl to jeden z mála nezdvořilých lidí v Číně,
kde jeden nezdvořilý
připadá na dvě stě milionů zdvořilých a polozdvořilých Číňanů
— a kromě toho to byl malíř.

Rusové

jsou v Číně milováni jako starší bratři —
říkají jim sulien a mají je opravdu rádi.
Pletli si nás s Rusy a stávalo se,
že k nám přiběhl houf dětí
a chtěly nám líbat ruce.
Připadal jsem si — jako probošt z olomoucké kapituly.
Polibky jsme však nepřijímali se samozřejmostí.
Domnívali jsme se, že na ně nemáme nárok —
ačkoliv Československo tam má dobrý zvuk.
Říkají o nás, že jsme malá průmyslová velmoc.

Ryby

Mne měli rádi proto, že jsem kreslil v parku ryby;
jmenovaly se Perla a Drak, Klobouk, Mořská pěna a Koule.
Z velké úcty, která ovšem nevylučuje zvědavost —
a z velké zvědavosti, která nevylučuje úctu —
tlačili se na mne tak, že jsem div nespadl do jezírka.
Dal jsem najevo — zdvořile — že tak nemohu kreslit
— a odešel jsem.
Druhý den přinesli do hotelu veliké akvárium s rybami z jezírka,
abych si je mohl nakreslit v klidu.
Ale u jezírka se mi ryby kreslily přece jen líp nežli takhle.
Díval jsem se tiše a dlouho na ryby v akváriu a byl jsem rád,
že se nepodobají lidem, kteří je přinesli.
Ačkoliv se jim přec trochu podobaly?
Byly tiché — štíhlé — měly laskavé oči.
Šel jsem k jezírku.

Skromnost

Navštívíte-li čínského umělce, který řeže slonovinu, a zůstanete-li udiveni
nad jeho dokonalou prací a pochválíte mu ji,
čínský umělec se pousměje a tiše odpoví —
Promiňte, že jsem vám ukázal svou nedokonalou práci.
Děkuji vám za vaši pochvalu, ale nejsem jí hoden.
Byli daleko větší umělci přede mnou —
a zamlčuje,
že už pět tisíc let odpovídají čínští umělci touto laskavou větou.
Stalo se mi,
že jsem kdesi, zcela náhodou, uviděl Mao Ce-tunga.
Přistoupil k němu chlapec a podal mu květiny.

Ženy si zachovaly lásku ke květinám, přes to, že je dostávají často.
Státníci dostávají květiny stejně často, ale dávají je tajemníkům.
Mao Ce-tung se usmál, řekl děkuji a květiny nikomu nedal —
ponechal si je.
Chlapec se šťastně usmál a v jeho úsměvu
byla stejná skromnost
jako v úsměvu muže s květinami.

Doprava

Četl jsem kdesi, že poslední rikša byl dán do musea.
Ale není to pravda.
Mluvil jsem s jedním — a ten nebyl poslední.
Šlapal velocipéd a těšil se, až bude jednou řídit trolejbus.

Oblečení

Číňané jsou oblečeni prostě.
Nosí plátěné obleky — muži kalhoty a kabátky
zapínající se prostředkem na uzlíčky.
Ženy své kabátky zapínají po straně a většinou nosí kalhoty.
Šaty jsou ve všech možných sepraných odstínech —
barvy modré, zlatožluté, šedé, černé, hnědé a bílé.
K tomu nosí černé látkové botičky s bílou plstěnou podrážkou
a velikánské žluté bambusové klobouky —
vypadají, jako když jdou
z nějaké pohádkové knihy do loutkového filmu a nazpátek.
V ulicích je taková spousta lidí,
jako kdyby šli —
z pěti divadel, desíti biografů, dvou až třech spartakiád a májového průvodu
všichni najednou.

Zábava

Číňané jsou ohromně zdvořilí a laskaví.
Nejen k cizincům — ale co je zvláštní — i navzájem k sobě.
l nejprostší lidé mezi sebou.
Jsou skromní, mluví tiše — dělají mezi řečí pomlky —
aby neunavovali hovorem.
Ale křičet umějí také —
a jak — hlavně prodavači melounů a zmrzliny.
Anebo když sedí u karet — to se víc hádají a křičí — než hrají.
Asi proto, že se dobře baví?
Hrají obvykle celé rodiny — patnáctičlenné i třicetičlenné —
s babičkou, s dědečkem, s malinkými dětmi, s dcerami a vnuky
veškeré příbuzenstvo.
Hra se skládá vlastně z toho, že se hádají v jednom kuse,
protože jeden nebo druhý nebo třicátý hraje špatně.
Vždycky jeden — tři — nebo deset — se cítí uraženi a odcházejí —
zatím co ostatní se snaží vrátit je nazpátek do hry,
a když se jim to konečně podaří a pokračují ve hře,
za chvíli opět někdo odchází strašlivě uražen,
a to jde pořád dokola, hodiny a hodiny, s velkým rámusem.
Vypadá to, že hádání je vlastně hrou a karty jen záminkou.

Technika

Číňané dělají dojem, že pro techniku nemají mnoho smyslu.
Ale všude se setkáváte s úžasně jemným uměleckým projevem,
jako například když pletou překrásné věci z bambusových vláken
anebo když vyřezávají ze slonoviny a z kamene —
umějí i překrásně vyšívat.

Dá jim však velikou práci — než se naučí jezdit autem.
Ale naučí-li se to, dělají to, jako kdyby vyšívali.

Tanec

Když jsme přijeli do Su-džou, bydleli jsme tam v bývalé Čankajškově
rezidenci, která je zařízena ve starém čínském slohu.
Stojí uprostřed veliké zahrady s jezírky a pavilónky, do nichž se chodilo
po chodníčcích sestavených z malých barevných kaménků
a připomínajících létající volavky a motýly, plující ryby a listy.
Je tam dům s restaurací, kde jsme jedli.
Bylo tam všechno krásné, jako jsou staré čínské dřevoryty.
Ale my jsme si připadali velice osamělí,
protože jsme tam byli jediní hosté,
a bylo nám — jako Havlíčkovi v Brixenu.

Organizátor, který se staral o náš program, se nás ptal —
tančíte rádi?
Říkal, že v Číně se sice neprovozují taneční zábavy jako u nás,
ale že na naši počest ji uspořádá.

Druhý den v osm hodin večer pro nás přišli a oznámili nám,
že je vše připraveno, aby taneční zábava začala.
Když jsme vešli do sálu, shledali jsme s hrůzou,
že je tam asi devadesát dívek
— a kromě nás jen několik mužů.
A teď začal ten tanec…
Dívky pro nás chodily od osmi hodin do půlnoci
bez přestávky, a protože bylo horko čtyřicet pět stupňů,
byli jsme za chvíli zpoceni, že na nás nebyla nit suchá,
ruce jsme měli jako pradleny, když perou velké prádlo —
úplný vlnitý plech.

Děvčata se nás držela jen jedním prstem, aby se neumáčela,
tak jsme byli mokří.
Byl to přímo nadlidský výkon.
Evropské tance Číňané neumějí a jejich tanec se skládá
z jakési nápodoby tance našeho.
Dívku držíte co nejdál od sebe a chodíte s ní vždy několik kroků kupředu,
pak zase do strany
anebo dozadu,
a to všecko se dělá co nejpomaleji, s nejvážnějším obličejem.
A tuto chůzi doprovázejí vřelé árie z Rigoletta
anebo sovětské dumky —
staré šlágry, jako Cikánko ty krásná.
Vůbec celý ten tanec se spíše podobá výletu s hudbou na hrad Karlštejn
a vše jako by se odehrávalo v parním kotli —
pod kterým je samozřejmě pěkně zatopeno.

Povaha

Číňané milují pohádky.
Požádáte-li Číňana, aby vás doprovodil, bude říkat,
že nemůže, že je dnes horko, a bude si vymýšlet různé zdvořilé omluvy,
a nepůjde s vámi.
Ale začnete-li mu vyprávět pohádku nebo strašidelný příběh,
půjde s vámi třeba až na kraj světa, jen abyslyšel konec.

Zajímavé je, jak Číňané vyjadřují zlo.
My například nakreslíme ošklivého chlupatého čerta s rohy
— a to je symbol zla.

Oni říkají, že to není správné, protože kdyby zlo bylo takhle ošklivé
— na první pohled —
každý by se mu přece vyhnul a přestalo by existovat.

Proto že oni zpodobují zlo jako spanilou dívku,
jež vystupuje v čínských operách oblečena vždy do krásných šatů,
v lomených tónech barvy růžové, bleděmodré, nazelenalé a fialové,
a má na sobě lesklé ozdoby,
jaké bývaly na kominických kalendářích,
a říkají —
Když člověk vidí takovou krásnou dívku, nenapadne ho,
že se setkává se zlem a padá už do jeho osidel.
Navíc tato krásná dívka je vlastně bílou liškou —
v níž se proměňuje,
protože liška je v čínských operách svou chytrostí
něco vzdáleně podobného našemu čertu.
Je to spíš čarodějnice
a zvláště má spadeno na mladé, hezké a nezkušené studenty.

Démoni
U každého vchodu do chrámu
jsou vždycky čtyři postavy— až třímetrové — nebeských strážců.
Tváří se zle, hrozně a nepřívětivě,
a všichni čtyři se chystají někoho něčím strašným praštit.
Divil jsem se tomu
a ptal jsem se, proč že u chrámu stojí takoví zlí lidé?
Dostalo se mi odpovědi,
že tito strážci chrámu nejsou tak zlí, jak vypadají,
že jsou naopak velmi laskaví a že se tak zle tváří jen proto,
aby odradili každého démona, který by chtěl vniknout do chrámu
a rušit jeho klid.

S něčím podobným jsem se setkal,
když jsem vcházel do bytu jednoho herce.
Ptal jsem se ho — proč je ve dveřích o hodně vyšší práh nežli u nás —
a proč asi tři kroky za prahem
je stěna o něco vyšší a širší než dveře
a je na ní nalepen
veliký a krásný barevný lidový dřevoryt démona,
hrozně a příšerně se tvářícího?
Odpověděl mi —
Vchází-li do čínského domu člověk,
práh překročí a stěnu obejde.
Ale chtěl-li by do domu vniknouti démon — přiletí s velikou rychlostí,
zapomene ve zmatenosti překročit práh, zakopne o něj,
bouchne se o stěnu, až si udělá na hlavě ohromnou bouli — jako kedluben
a když uvidí před sebou obraz démona,
řekne si —
ajajaj, to je jistě horší démon než já,
když mně udělal na hlavě takovou velikou boulí?
A odletí pryč.
Zkrátka v Asii dobro se tváří zle, aby se zlem nenakazilo.
V Evropě to bývá tak často obráceně.

Šanghaj

Je to ohromující město —
a ještě větší.
Lidí je tam asi tolik, jako kdybyste rozsypali moc a moc pytlů s mákem —
sedm milionů.
To je jen o několik milionů méně než v naší republice.
Lidé, tramvaje, automobily, autobusy, trolejbusy, rikšové, povozy s buvoly,
cyklisti a chodci, chodí — baví se — pracují
na daleko menším prostoru než je Československo.

Ulice jsou zaplněné mnohapatrovými obchodními domy
s velikými i malými bazary, krámy, krámky, krámečky a krámečíčky,
ve kterých se prodává všechno možné a nemožné.
Jsou tam veliká divadla s ještě většími herci.
Divadla a biografy jsou denně vyprodány.
Lidé často spí na ulicích ve frontách před pokladnou,
jen aby dostali lístek na představení,
když v něm hraje ten anebo onen slavný herec.
Milují herce —
a malíře.

Celé město připomíná symfonii,
jejíž všechny čtyři věty
jsou komponované v prestu prestissimu.
Před osvobozením byla Šanghaj rozdělena na čtyři sektory —
na americký s mrakodrapy —
anglický s rezidencemi —
francouzský s ulicemi jako v Paříži —
a japonský tolik podobný všem dohromady.

Bývalí páni se tu chovali hůř než doma.
Číňanům říkali prach a nedovolili jim chodit po chodníku,
jen v jízdní dráze.
Dnes patří Šanghaj Číňanům —
chodí po chodnících a Evropané také. —
Lidé jsou tu laskaví — jako všude v Číně — a chovají se k jednomu hostu
asi jako padesát nejlaskavějších hostitelů najednou.

Ulice jsou asfaltové a je tu mnoho obytných domů —
postavených po osvobození.
Vždycky vystaví novou čtvrť u staré, — nastěhují lidi do nových bytů
a starou čtvrť spálí.

Největší atrakcí je Dům lidové zábavy,
velikánská budova o čtyřech patrech.
Je otevřena od dopoledne do půlnoci — každý den.
A procházíte-li se všemi čtyřmi rozlehlými patry — odshora dolů,
vidíte — nejdřív najednou a potom po pořádku —
šachový zápas, představení opery pekingské, šanghajské
anebo opery z různých provincií, lotosové tanečnice, činohru, kouzelníka,
biograf, koncert starých lidových instrumentů, akrobaty,
loutkové a stínové divadlo, vojenskou koncertující kapelu.
Je tam také čajovna, jídelna, knihovna a čítárna.
Je tam všechno,
čím se člověk může a dovede bavit, a to všechno za vstupné
našich šedesát haléřů.
Můžete tam být, jak dlouho chcete.
Chodí tam dělníci i ministři.
Účinkují tam ochotníci i nejslavnější herci.

Byl jsem tam denně.
Není na světě nic podobného.
Je to taková obrovská škatule se štěstím.
Ideální svět, kde se každý raduje po svém, a nikdo nikomu nepřekáží.

V Šanghaji jsou krásná musea starého čínského umění
a historie země.
Jsou tam dětská hřiště, parky a zase parky, veliká náměstí a sportovní hřiště
na košíkovou.
Košíková — to je nejen národní sport — ale vášeň jako hra v karty.
Číňané ji hrají se stejným nadšením v Šanghaji jako v malé vesnici —
na břehu Jang-c'-ťiang.

Jsou tam čajovny útulné i neútulné —
starý chrám, ulice a uličky vedoucí k tržišti s rybami
a k ohromným hromadám ananasů a košům s banány.
Je tam námořnický klub a přístav.
Ohromný přístav —
na řece Chuang-pchu, která je překvapivě hluboká a ještě víc široká,
kotví tu veliké zaoceánské lodě s vlajkami z celého světa,
plují tu malé vlečné parníčky a houkají cestovní lodě —
a tisíce a tisíce džunek,
kterých je tu víc než rýže ve všech polévkách světa,

Jednou jsem stál ve čtrnáctém patře hotelu na terase, vanul vítr
a já se díval samoten dolů na město, řeku, přístav, lidi a veliký ten ruch
a připadal jsem si
jako nic proti něčemu…
Je to největší a nejživější mraveniště na světě —
v žádném našem lese není větší.
Je tu vidět zároveň konec života pravdě nepodobný
i začínající život — podobný radostné a šťastné budoucnosti…

Šanghaj —
jako by byla Čínou v kostce.
Její velikost dělala mne šťastným,
ale také jsem někdy nevěděl, co si s ní mám počít.
Ale radost zůstává v srdci trvale.

Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit…
do těch širokých — dlouhých ulic,
plných života a reklam s velikými čínskými znaky
i do těch malinkatých křivolakých uliček,
abych v útulné čajovně mohl popíti čaje,
loudat se bazarem a koupit si něco hezkého a úplně zbytečného —
pro radost.

Horko

Byli jsme tam v době, kterou Číňané nazývají — tygří dny.

Museli jsme pít teplou vodu,
protože po studeném nápoji se tím víc potíte.
Osvěžovali jsme se také vlažným čajem.
Čaje jsou tam ohromné a jenom dva tisíce druhů — pijí se hořké,
vyjma čaje červeného a černého, ten se sladí.
Když jsem se vrátil domů a pil jsem čaj —
myslel jsem, že nepiju čaj.

Na trhu

Je tam například člověk
a ten má ve veliké drátěné kleci dlouhého hada,
od hlavy až po ocas má ho rozčárkovaného na malé kousky —
na které bere záznamy.
Krmí ho, aby ztloustl — jako Jeníčka a Mařenku — a když ztloustne
zabije ho a prodá abonentům.
Jeho maso má ohromnou chuť — chutnalo mi.

Divadlo

Chodil jsem na čínskou operu každý večer.
A Číňané také.
Je to jedna z mnoha věcí, které jsou u nich na prvém místě.
Čínské divadlo je abstraktní a každý mu přitom rozumí.
Vše se odehrává podle tisícileté tradice.

Jeviště je obdélníkové, jako u cinemaskopu,
a po stranách jeviště se promítá text hry jako titulky v biografu,
aby diváci rozuměli tomu, co se na jevišti odehrává —
protože se mluví a zpívá staročínštinou.

Herci mají obličeje pomalované jako kraslice a svými pohyby naznačují vše,
k čemu je u nás třeba rekvizit a kulis.
Na jevišti totiž není nic —
jen jednobarevné závěsy lomených tónů
a jedinou dekorací jsou nádherné kostýmy —
anebo právě potřebná židle nebo stůl.
Ale jsou také hry
plné bohaté výpravy a zvláštních zvukových efektů,
kdy ve vzduchu létají čarodějnice a čarodějové
a na jevišti se v různobarevných kouřích objevují a mizí herci.

Herec musí vše naznačit gestem —
ať jede na koni, plave anebo otvírá dveře, ale nejen to,
i daleko složitější děje
odehrávající se nejen v osobách, ale i kolem.

Divadla navštěvují všechny vrstvy obyvatelstva přímo vášnivě.
Jsou denně vyprodána a jsou větší než naše.
Představení trvá od půl osmé do půlnoci i déle
a některé hry se hrají také měsíc — na pokračování.
Během představení se prodávají limonády, zmrzliny a melounová jádra.
A do divadla chodí i zcela malé dětičky, tří až čtyřleté i menší —
maminky je tu kojí a děťátka přitom jedním očičkem
sledují hru na jevišti, aby jim jo nic neuteklo.
Když představení skončí —
lidé nadšeně tleskají, a protože jsou nedočkaví,
aby už už viděli opět své milované herce —
utíkají k pódiu, nadzvedají oponu a smějí se.

V divadlech však nebývá takové ticho jako u nás.
Je tam hlučno — ze zájmu a radosti.
Když herec něco dobře zahraje,
volají — chao-chao-chao — to znamená dobře.

Obecenstvo zná hry nazpaměť.
Ty hry jsou vlastně ideálními hodinami dějepisu,
protože jejich témata
vyprávějí o událostech země před dávnými a dávnými časy.

Řekl jsem,
že v divadle je hlučno,
ale hluk se promění v naprosté ticho,
začnou-li na jevišti bojovat a metat kozelce,
anebo když se objeví na jevišti nějaký nebeský pán,
který je třeba oblečen v stříbrné říze, s bílými vlasy a vousy
a s lotosově růžovou září za sebou.
A to je proto,
že všichni jsou uneseni akrobacií anebo moudrostí řeči.
Číňané jsou vděční diváci —
často po skončení představení mají divadelní programy
úplně pomačkané a potrhané samým nadšením a vzrušením.

Orchestr je umístěn na jevišti
a je sestaven přibližně z dvanácti i více lidí,
kteří hrají bez not, nazpaměť a s citem.
Pohyby herců, chůze, gesta, řeč i zpěv
jsou propracovány do nejjemnějších detailů,
navazují na hudbu a naopak.
Čínský herec —
oproti našemu herci — musí projít od svého mládí přísnou drezúrou,
která jej však nespoutává — nýbrž naopak —
dává mu více možností k vyjádření se.

Některé opery jsou staré několik tisíc let.
Každé město a každý kraj má své zvláštní pojetí.
Jiná je opera v Pekingu, Nankingu anebo v Šanghaji.
Liší se výpravou, provedením, kostýmy, hudbou,
která je někdy melodická a jindy mňoukavá, jakoby naprosto bez melodie.

V sandžinské opeře například ženy nehrají jenom ženské,
ale i mužské role.
Tato opera je doprovázena jemnou, melodickou, až opojnou hudbou.
Jinde zas hrají herci ženské role, a to hlavně ty,
v nichž vystupuje žena se špatným charakterem,
je-li hádavá, hloupá, zlá, ješitná, hubatá, lakomá,
tedy s vlastnostmi, které by neměla mít a které na jevišti
ženu zesměšňují.
Proto takové role hrají muži —
je to od nich vlastně velmi laskavé.

Na čínského herce
jsou kladeny daleko větší požadavky nežli na herce našeho —
musí umět nejen dobře mluvit, zpívat, hrát a skákat —
musí být dokonalým akrobatem a ještě víc…
Často mě napadlo, že kdyby některý náš operní zpěvák
měl vystupovat v čínské opeře, že by to asi vůbec nedovedl.
U nás herec často dává nejvíce pozor na to,
aby mu nespadly nalepené vousy.

Kuchyně

Je nejlepší na světě —
alespoň podle mého.
Jedl jsem žabí stehýnka, mořské ježky, vepřové maso v medu, rybu v cukru,
salát z mladého bambusu, černá vejce, lví hlavy, Buddhovy ruce a kuře na způsob fénixe
a salát z chryzantém.
Tento salát se upravuje tak, že se celá chryzantéma pečlivě otrhá,
lístek po lístku, a opět se složí na talíř —
lístek po lístku do původní podoby květu.
Může se jíst nasládlý, nahořklý anebo kyselý, jak chcete.
Ale nedoporučuji vám, až přečtete tyto řádky,
abyste zkoušeli jíst naši chryzantému.
Je jiného druhu a hodí se spíš jako ozdoba hrobu.

Číňané jedí u kulatého stolu.
Nezáleží jim ani tak na tom, co se jí, ale s kým se jí.
jídlo není pro ně takovým zaměstnáním jako pro nás.
Spíše radostí, ale ne tak vášnivou.
Při jídle rádi hovoří a to nejlepší kupodivu dávají svým hostům.

Někdy jsem měl smůlu.
Sedl jsem si vedle hostitele,
a ten mí při obědě dával na talíř vždy to nejlepší z ryby
— rybí hlavu —
což je největší pochoutka pro Číňana.
Ale ne pro mne. Bylo mi z toho vždycky dost úzko,
protože jsem rybí hlavu nikdy nejedl
a nesnáším to rybí oko, když se na mne tak smutně
a jakoby vyčítavě dívá.
Ale přesto
je pro mne čínská kuchyně
ta nejlepší.

Práce

V Pekingu se boural dům.
Protože Číňané mají na stavbách málo mechanisace,
sešla se k této bouračce hromada lidí — a do večera z ní nezbylo nic,
Všechno odnesli v koších připevněných na bambusové tyči,
kterou mají přes rameno a poutíkávají, takže náklad je pohupováním lehčí.
Číňané umějí pracovat velmi houževnatě, ač by se zdálo, že trochu pomalu.
Ale není tomu tak.
Kdyby totiž v tom horku pracovali rychle, brzy by se unavili.

Mezi dvanáctou a druhou hodinou odpolední se v Číně odpočívá.
To jede třeba dědoušek s vozíčkem po ulici,
ale úderem poledne zajede někam do stínu — ulehne a usne…
Za dvě hodiny se probudí a tlačí vozíček pomalu dál.

Veliká řeka

Vypluli jsme za ní — mladší sestrou, řekou Chuang-pchu —
ze Śanghaje
a setkali jsme se s Jang-c'-ťiangem v místech, kde se obě řeky spojují,
aby se vlily do Žlutého moře.

Setkání s veletokem bylo ohromující…
Velebné
a uchvacující.
Jang-c'-ťiang je v těchto místech mohutný
široký osmdesát kilometrů — břehů se nedohlédne.

Jeho barva je zlatohnědá,
proud silný — letí a uniká jako krev v žilách…
Připadal jsem si, jako bych byl přítomen tvoření světa.
Bylo to veliké setkání — syrové a holé.
Jako s pravdou.
Voda, nebe, slunce, ticho a já.
A ještě snad ohromná úzkost?
Nebo veliká radost?

Teprve k večeru a v dalších dnech se řeka počala zužovat —
na padesát, čtyřicet, dvacet, devět a pět a ještě méně kilometrů,
až na dva a jeden kilometr.
Ve skalních soutěskách se zúžila na devadesát metrů —
ale zase byla sto metrů hluboká.
Dlouhá je pět tisíc kilometrů.
Asi dva tisíce jsem ujel a kreslil tam…

Pluli jsme proti proudu —
krajinou — třeba jako je naše polabská—, ale v dálce vystrkovaly své špičky
vysoké hory jako homole cukru vedle sebe, na sebe a do sebe narovnané —
krajinou jako někde v Mexiku anebo na Měsíci —
pluli jsme krajinami jakoby pohlednicemi celého světa —
a také takovými skalními básněmi jako Prachovské skály,
ale v provedení pro obry.
Je tu hora ve tvaru Hodného dědečka,
Opičího krále,
Čtyř vil,
Koňských plic a Buvolích jater.
Jsou tam skály nazývané Čertovy,
Zlatý meč — Voňavý vchod — Dlouhý nos — Nůž a kůň — Brána králů…
Jsou to krajiny
jako nekončící chorál —
a já jeho jedinou notou…..

Všechno kolem mne bylo prosté.
Kráčela tudy historie a minulost tu má domov s budoucností.
Poznal jsem tam věčnost na vlastní kůži.
Pochopil jsem,
proč filosofie a umění Číny jsou právě takové, jaké jsou.
Protože v této obrovské zemi se musí člověk opřít sám o sebe —
aby žil,
aby nebyl pohlcen prostorem.

Proto lidé a umělci jsou dokonalým detailem na monumentálním celku —
jako vyřezávané bambusové knoflíky na hedvábím vyšívaném kostýmu herce.

Vše je tam utkáno z hedvábných a režných nití.
Nic se nemusí vymýšlet.
Všechno je právě tak hotové jako začaté.
Kreslil jsem a vynechával.
Zjednodušoval jsem.
Není tolik čar na světě, aby vykreslily všechno.
Trefit, znamená naznačovat.

Příroda tam stvořila tolik podivuhodného.
Tvary a ornamenty z kamenů, skal a vody.
Ze stromů, travin a květin,
ze siluet a dálek — z detailů i celku — z lidí a zvířat.

Ve skalách jsou hroby mudrců, princezen a králů.
Odehrávaly se tam boje hrdinů odpradávna.
Až do války,
která zem osvobodila — navždy.

V řece jsou veliké víry a ještě větší ryby.
Rybáři je chytají do ohromných čeřenů.
Slunce svítí, větříček vane.
Ticho.
Je tam takové ticho, že jsem jednou slyšel
odkudsi pípnout — docela malinkého ptáčka.

Ve dne plynou po obloze nad řekou
bílé mraky draků a zápasících bojovníků — veliké hlavy a běžící koně,
Večer v modrozelených siluetách stromů létají bílé volavky…
a v noci, kdy se s pláním hvězd spojují pestrá světla bojí —
zářící Měsíc jako by dělal tečku za krásným snem, který jsem kreslil…

Přítel

Náš průvodce a tlumočník měl rád modrou a hnědou barvu.
Byl to devatenáctiletý čínský chlapec,
jmenoval se Sü kung-siao,
byl synem převozníka— ale nikdy nás nepřevez.
Byl laskavý, ke všemu nadaný
a uměl zpívat árie z čínských oper.
Bylo v něm nadání celé Číny a její probouzející se budoucnosti…
Loučili jsme se s ním těžce —
Byl štíhlý a my byli jako jeho velcí tlustí bratři z malé země.
Byl nám skutečným bratrem — jednou mladším — podruhé starším

Zrnko písku

To, co jsem napsal,
je něco takového jako zrnko písku z veliké hory —
a možná ještě méně.

Těžce se mi psalo,
splnil se můj sen — Byl jsem v Číně…

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

Byl jsem v Číně

 

Byl jsem v Číně

osoba   narození   poznámka
Seydl Zdenek   29. 4. 1916    

Byl jsem v Číně

osoba   narození   poznámka
Seydl Zdenek   29. 4. 1916   přebal, typografie

Byl jsem v Číně

osoba   narození   poznámka
Seydl Zdenek   29. 4. 1916    

Byl jsem v Číně

instituce, obec
Československý spisovatel, Praha

Byl jsem v Číně

instituce, obec
Středočeské tiskárny, n.p., Praha

Byl jsem v Číně

  instituce, obec, signatura, poznámka  
  A 9266