Ke dvěma filmům o Jirousovi

podnázev: www.revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2012/11/28
jazyk: český

web: http://www.revolverrevue.cz/terezie-pokorna-ke-dvema-filmum-o-jirousovi

poznámka:
-
Dokumentární film může říct hodně a dokumentární film celovečerního formátu je jedinečnou příležitostí. Dva čerstvé filmy o I. M. Jirousovi – jeden hodinový, a jeden dokonce dvakrát tak dlouhý – ji promarnily tak příkladně, že by člověku bylo až stydno o nich psát, nebýt právě té zmařené šance: Kdo kdy ještě o Jirousovi něco natočí, když už byl po své smrti ve filmu prý „komplexně“ „zpracován“, jak proklamují sami filmaři obou snímků a jejich recenzenti jim to nevyvracejí? Ostatně se může zdát, že je rok po Jirousově odchodu z tohoto světa vůbec poněkud „přemagorováno“ – zdání však i v tomto případě klame, marxistická poučka o přeměně kvantity v kvalitu se opět nepotvrzuje. Postoje a dílo člověka, jakých v této zemi nežilo mnoho, rychle překrývá jakýsi lidový mýtus svérázné hospodské figurky a guru v jednom, nebezpečně se přibližující obludným parametrům kultu Pana Wericha.
Názvy obou filmů naproti tomu sice slibují střízlivější, zaostřený a nosný úhel pohledu – 04826 Jirous na nezlomného vězně totalitního režimu, Rok bez Magora na to, co se dělo dvanáct měsíců po Jirousově smrti, třeba s jeho „odkazem“ či blízkými –, ve skutečnosti se ale pod oběma tituly shodně skrývají diletantské a zmatečné mišmaše o „všem“, a také tak nějak o ničem. Odlišují se od sebe jednak osobním naturelem jejich původců, a dále a snad nejpodstatněji tím, s kým se který z nich zná a kamarádí a kdo je v jeho očích nepostradatelnou celebritou a povolaným „přes Magora“, potažmo na koho a na co pak shodou okolností při natáčení filmu, které započali očividně značně nepřipraveni, zrovna narazili. V logice takto založené „metody“ přirozeně je, že sem tam na plátno může přinést i zdařilejší okamžik – ve filmu prvním s přítomností Jirousovy druhé ženy a jeho dětí, ve filmu druhém třeba s tématem humpoleckých zárodků věcí příštích nebo s motivem situace člověka, jehož ostrost a pevnost se stává čím dál osamělejší nejen v kontextu většinové společnosti, ale i ve světě nejbližších, z nichž mnozí například postupně emigrovali. Takové momenty však autoři nikdy nedokážou reflektovat a zúročit natolik, aby ve výsledku přesáhly rozměr bezděčných záblesků a nenaplněných příslibů.
O filmu 04826 Jirous, který měl premiéru na ČT2 o sobotním večeru 10. 11., nevěstilo ovšem nic dobrého už zjištění, že za jménem režisérky Moniky Le Fay se skrývá někdejší Monika Elšíková (občas též – Vadasová), sestavitelka sborníku Aby radost nezmizela (Pocta Magorovi), jehož úroveň odpovídala hysterickému termínu vydání (Jirous zemřel 9. listopadu, kniha, jejíž idea se zrodila teprve po jeho smrti, byla křtěna již před Vánoci téhož roku). Zjistíme-li, že k dalším počinům ženy mnoha jmen patří nemálo dílů Třináctých komnat neboli série, v níž se česká veřejnoprávní TV uchyluje k voyerismu, za nějž by se nemusel stydět žádný přiznaný bulvár, nemůžeme být už jejím ambiciosním filmem o Jirousovi příliš překvapeni – v podstatě totiž není ničím jiným než další, jen poněkud protáhlejší Třináctou komnatou, v níž sice zazní třeba i pár „básniček“, avšak v žádném případě na úkor sekvencí zálibně pitvajících tak naléhavá témata jako básníkovo fyzické obnažování se na veřejnosti, nebo na úkor pouze vtíravých „průhledů“ do soukromí, jejichž četnost a skladba nezůstává bez následků.
Neboť TV produkt Moniky Le Fay sice končí Jirousovou připomínkou skutečnosti, že lidé nemají sudidla, a proto by neměli soudit druhé, celkově však nevybízí k ničemu menšímu než k souzení člověka – nadto krutě paradoxně (byť asi bezděčně) člověka jménem I. M. Jirous, a nikoli těch, kdo se ho podstatnou část života snažili zlomit a zničit nebo tomu napomáhali. Je přitom výmluvné, že „důkazní materiál“ tu v režisérčině podání nepřesahuje intelektuální a mentální obzor pavlače, bytostně protikladný podstatě kritického pohledu, o jehož potřebě a významu I. M. Jirous na rozdíl od Moniky Le Fay také něco věděl. Není rovněž náhoda, že právě na primitivně vlezlou notu filmu navázal vedoucí kulturní rubriky zbulvarizovaných Lidových novin, které se dodnes snaží podobně jako veřejnoprávní televize předstírat, že jim jde o něco „víc“ než okolním masmédiím: jeho přičinlivá „recenze“, publikovaná 10. 11. ještě před večerní premiérou filmu, vrcholila verdiktem v podobě nestoudného žvástu o Jirousově „duši, která byla až egoisticky necitlivá ke skutečným potřebám svých nejbližších”.
Druhá filmová novinka věnovaná Jirousovi tu první relativně převyšuje hlavně větší mírou vkusu. Režisér Oliver Malina Morgenstern se ve filmu Rok bez Magora snaží sledovat vybrané životopisné a dějinné linie, činí tak ale filmařsky hodně konvečně a často i hodně nešikovně, především mu však záměr dramaturgicky zjevně přerostl přes hlavu. Vzdor velkorysé dvouhodinové stopáži film zhusta působí „uštvaně“: leccos jenom nakousne a skutečně podstatného v něm zazní málo, nezasvěcený divák se v jeho nezáměrné chaotičnosti občas jen těžko orientuje. Zdánlivé bohatství zpovídaných, prostředí i témat obsahuje povážlivé množství hluchých míst – dlouze nejednou mluví ti, kteří tu nemají v podstatě co říct (David Černý, jako už tolikrát při jiných příležitostech jen sebestředně exhibicionistický a prvoplánově oplzlý, Ida Saudková s banálním vyprávěním o tom, jak bydlela s Jirousem v jednom domě), zatímco mnozí z těch, o nichž lze s jistotou konstatovat, že o Jirousovi co říct mají a umí, se tady jen mihnou (Dana Němcová, Petruška Šustrová). Pro režisérův povrchní, těkavý a nedůsledný přístup jsou příznačné nepominutelné faktografické mezery, a to i v tématech, která se rozhodl sám sledovat. Věnuje například značnou pozornost osudovým ženám Jirousova života, ale vynechá (snad proto, že je na rozdíl od těch druhých už mrtvá, snad proto, že na ni zkrátka zapomněl) básnířku Věru Jirousovou, s níž „Magor“ prožil velkou část událostí ve filmu připomínaných. Protagonista snímku je představován i jako básník, ale režisér nenechá promluvit Zbyňka Hejdu, kterého sám Jirous považoval za největšího z žijících českých básníků a s nímž ho pojila i léta strávená v disentu a společenství soustřeďujícím se mimo jiné v bytě Němcových v Ječné. Obdobně režisér nedá prostor žádnému z mladších básníků, tzv. druhé generace undergroundu, s Jirousem vzájemně zásadně provázaných (Jáchym Topol, J. H. Krchovský, V. Kremlička, P. Placák ad.). Ani režiséra, ani nikoho z jeho spolupracovníků rovněž nenapadne ke zpovídaným, o nichž se domnívají, že o Jirousovi něco vědí, přiřadit Martina Machovce, Michaela Špirita a Viktora Stoilova, tedy editory a nakladatele souborných svazků Jirousova díla, Magorovy summy a Magorova zápisníku, bez jejichž erudice a letité práce, provedené v době, kdy Jirous ještě zdaleka nebyl tak „in“, by byly podstatné části jeho básnické tvorby i esejistických a kritických textů dodnes roztroušeny převážně po samizdatech, a některé dokonce asi nenávratně ztraceny (pro pořádek dodávám, že Martin Machovec je v Roku bez Magora jednou přítomen v archivních záběrech). Atd. Atd.
Oba filmy provázejí obvyklé marketingové floskule. V propagačních textech o snímku prvním, údajně „jedinečném komplexním portrétu jedné z nejvýraznějších osobností české poezie 20. století”, který prý Monika Le Fay začala „připravovat ještě s Jirousovým požehnáním“, nápadně vyniká formulace, že se to celé tak moc povedlo jen díky „osobnímu nasazení režisérky“. I když pominu známou pravdu, že pouze osobní nasazení ve výsledcích tvorby ani řemesla zase tolik nezaručuje, při sledování filmu se mi nepodařilo zjistit, v čem mělo ono mimořádné osobní nasazení režisérky spočívat. Patrně v práci samotné. Tato prostá
odpověď mě napadla při diskusi po novinářské projekci druhého filmu v kině Mat 21. 11., jejíž značnou část věnoval režisér Oliver Malina Morgenstern informacím o tom, že už (tuším) čtyřicet dva hodin nespal, na všechno bylo strašně málo času, nějaké archivní materiály dostal před týdnem, na minulé události vzpomínali různí lidé různě a bylo těžké s tím nějak naložit, potřebné záběry ze sta hodin, které natočil, se nesnadno vyhledávaly, protože byly na různých kazetách, nadto je střihač předem neznal a pracoval v jiném ateliéru než režisér atp. Když jsem to všechno, provázené tu lítostivým, tu pomrkávajícím pohledem jinak celkem sympatického chlapíka, poslouchala, bylo věru těžké zachovat si i pro tu chvíli kýženou jirousovskou radost. Nebylo pochyb o tom, že má-li dokumentarista potřebu si veřejně takto ujasňovat abecedu své profese, mohl jeho nový film dopadnout ještě o mnoho hůř.
Režisérovy výmluvy na okolnosti a podmínky vzniku zrcadlově doplňuje nepřehlédnutelné potěšení z prostého faktu, že tu vůbec ve filmu vzniklo něco tak rozsáhlého o významném člověku, který podstatnou část života prožil na okraji společnosti. Takové potěšení projevovalo po zmíněné novinářské projekci několik z přítomných Jirousových přátel a blízkých, z nichž někteří v Roku bez Magora vystupovali, obdobné uspokojení lze však číst i z jiných reflexí, nejen obou filmů, ale i dalších výkonů srovnatelného druhu: jako by nespornou hodnotu představovala už samotná existence čehokoli, co se dotyčné osobnosti týká. To je obávám se přístup, který nás nešťastně vrací o desítky let zpátky, do časů, kdy bez ohledu na úroveň často vzbuzovala nadšení pouhá zmínka, natož třeba samizdatová publikace nebo neoficiální film o někom zakázaném. Byl to ovšem právě I. M. Jirous, kdo i v omezených podmínkách disentu a undergroundu důrazně připomínal, že „na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura“, a kdo se spolu s obdobně kriticky a sebekriticky uvažujícími lidmi zásadně zasloužil o to, že tu i navzdory ztíženým okolnostem vznikaly a šířily se díla a myšlenky, které přežily svou dobu.