Před čtyřiceti lety měl malíř Václav Kořínek...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Václav Kořínek: Obrazy 1962 - 1987
rok vydání: 1988
počet stran: 1
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Před čtyřiceti lety měl malíř Václav Kořínek svou první výstavu v závodním klubu „ZB" v Praze a vystavil tehdy kromě řady kreseb asi třicet olejů s tematikou, která je pro něho dodnes příznačná: byly to krajiny převážně ze středních Čech, několik pražských, spíše předměstských motivů, dále pak zátiší a figurální kompozice. Tedy žeň z tvorby těsně poválečné, kdy se Kořínek začal zcela věnovat malířské práci, pro niž nacházel čas i při svém zaměstnání.
Nespornou výhodu pro Václava Kořínka mělo studium na škole Mánesa, kam docházel v letech 1942-1943. Tato škola ve válečné době vlastně nahrazovala násilně uzavřenou Akademii kvalitou výuky, na níž se podílel zejména zakladatel školy Vladimír Sychra s řadou členů spolku Mánes; z nich Josef Liesler a Vojtěch Tittelbach byli i učiteli Kořínkovými. Pravidelná výuka teorie a praxe byla přínosem pro všechny, kdo tuto školu navštěvovali; získali tu pevné základy pro svou příští životní dráhu. Stálo by proto za úvahu dodatečně někdy zhodnotit tento konstruktivní čin spolku Mánes v těžké válečné době a v plné šíři připomenout jeho význam v naší výtvarnické sféře.
V Praze se později Václav Kořínek představil ještě dvěma samostatnými výstavami v odstupu pěti let, a to ve smíchovské Galerii d (1977) a v Galerii U Řečických (1982). Současná výstava je zároveň i jubilejní, protože v loňském roce oslavil umělec, rodák z Kopidlna, pětasedmdesát let. Jak už jsem naznačil, byla i první výstava v jádře typická pro celou Kořínkovu tvorbu — a tak tomu bylo i při výstavách dalších, včetně té současné.
Přitom je třeba s radostí konstatovat, že s přibývajícím věkem zvyšuje se kvalita Kořínkovy malby, která je stále citlivější, postrádá jakékoliv popisnosti a suchosti konturování či strohého oddělování ploch. Do Kořínkovy malby vstoupil živý element okamžitého prožitku i trvalého zanícení pro motiv. Můžeme to obdivovat třeba na jeho velice zdařilých obrazech kvetoucích stromů, tedy na námětu často svádějícím k přílišné líbivosti a nepřesvědčivému stereotypu. Kořínek naopak lehkým dotykem štětce vystihuje plnou nádheru tohoto oslňujícího stavu přírody, ale neméně zdařile si počíná v mnoha dalších krajinných motivech, které jsou vybrány bez opakování, stále viděny nově a neotřele. Přitom nepostrádá zajímavosti fakt, že se Kořínek neváže na konkrétní krajinu, často jde jen o letmý zážitek zaznamenaný kresbou a později zevšeobecněný ke konečné účinné podobě. Nelze proto hovořit o některém oblíbeném, a proto zobrazovaném kraji, snad s výjimkou Posázaví, kterému malíř věnuje ve své tvorbě více prostoru, ale o malbě všeobecně krajinářské s velkým citovým nábojem a s dokonalou znalostí přírodní proměnlivosti.
Svůj smysl pro kompoziční budování obrazu podle klasických schémat projevuje Václav Kořínek ve svých figurálních kompozicích, které jej vždy inspirovaly, a dále pak v uvážených obrazech zátiší, majících svou přednost v prostotě, k níž vede autora malířská kázeň. V obou uvedených tématech se prosazuje Kořínkův smysl pro civilnost, nepatetičnost a zároveň úměrnost mezi malířským předsevzetím a následnou realizací.

Před čtyřiceti lety měl malíř Václav Kořínek...

Před čtyřiceti lety měl malíř Václav Kořínek...