Termín "vizualismus" označuje...

podnázev: Tato inspirovaná definice je...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Štěpán Grygar: Fotografie z let 1979 - 1983
rok vydání: 1983
počet stran: 1
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
„Termín ,vizualismus' označuje fotografické přístupy, které se soustřeďují na zkoumání a zviditelňování vizuálního světa ve smyslu narušování, znejišťování a modifikování konvenčních forem vnímání. Taková koncepce není ani nová, ani vyhrazená mediu fotografie; ne náhodou se programově rozvíjela během 20. let (Bragaglia, Moholy-Nagy, Rodčenko, Hausman aj.), tedy v historickém okamžiku kdy konec ,umělecké fotografie' byl také předzvěstí konce extenzívního optického zaznamenávání světa - poté co fotografové prozkoumali celý předmětný svět a téměř nic nového k vidění již nezbývalo, bylo jen logickým důsledkem, že se zájem obrátil k vidění věcí novým způsobem." (Andreas Müller-Pohle, 1981)
Tato inspirovaná definice je sice tak trochu o něčem jiném (vždyť veškerá skutečně tvůrčí fotografie nazírá vizuální svět nově), přesto však naznačuje přístup ke Grygarovým fotografiím. Mají-li vůbec někam patřit, pak tedy do blízkosti „vizualismu" nebo „subjektivní fotografie", což je jen méně šťastné (a v češtině téměř pejorativní) pojmenování přibližně stejné skutečnosti. (Nemáme bohužel lepší terminologii, ba nemáme vlastně téměř žádnou.) Do blízkosti tak rozdílných individualit, jako jsou například Harbutt, Michals, Gibson, Gelpke, Fontana, sám Müller-Pohle nebo Verena von Gagern, k níž má snad Grygar pocitově (ale ne vizuálně) nejblíž. Z našich fotografů má podobný námětový svět a neméně osobité vidění Bořek Sousedík.
Pamětníci a znalci, kteří tak rádi připomínají, že všechno už tu bylo, by mohli Grygarovu potemnělou tonalitu se zářivými bělostnými místy, poutači oka, považovat za „normální lowkey" například ve smyslu té první, Steinertovy subjektivní fotografie. Jenže tak to není. Ostatně historie se neopakuje, opakovat se mohou jen motivy a situace známé z minulosti. Tehdy před dvaceti či třiceti lety šlo sice také o to dosáhnout fotografickými prostředky výtvarného účinu, byla to však zcela jiná estetická senzibilita. Fotografie se nejčastěji prezentovala jako fotografika a viditelný svět byl obvykle jen zdrojem forem pro dokonalou tonální a tvarovou kompozici v duchu výtvarných směrů tehdejších let. Dnešní vizualismus by bylo možno definovat jako fotografii soustředěnou na zážitky vidění, ale ryze fotografického vidění. Pocity a poznatky vyvolávané vizuálním vnímáním jsou vybírány a transformovány vzhledem k možnostem média fotografie. Mohou to být snímky dynamické, statické i aranžované a používající speciálních technik, poslední případ však obvykle vede k pracem spíše efektním než opravdovým (např. Vogt a často i Gibson). Nejlepší fotografie však dokáži přiblížit, přivlastnit subjektu (tak by bylo možno chápat termín „subjektivní") celý svět, protože obnovují schopnost tvůrčího vidění, osvojování světa prostřednictvím zraku.
Překlad tohoto osvojování do řeči fotografie se samozřejmě děje poněkud jinak než dřív, ale je obtížné definovat společného jmenovatele. Jsou využívány a vynalézány nejrůznější prostředky jak dosáhnout toho, aby fotografie tlumočila nejen iluzi světa, ale také iluzi vidění. Typickým projevem je momentní charakter záběrů, čas se zdá být důležitější než prostor. Prostor jako iluzivní perspektivní zobrazení je s oblibou negován již od meziválečné doby, dnes se to však neděje jen pomocí nadhledů, podhledů, detailů a diagonálních kompozic, nýbrž především metodou konfrontací nejrůznějšího druhu (světlo - stín, detail — celek, moment - trvání, tvarová čitelnost - nečitelnost apod.), neobvyklých výřezů, překvapujících kompozic.
Grygarovy fotografie byly ještě před několika lety výtvarnými kompozicemi -byť náhony vzdálenými amatérské tradici a zato těsně spjatými s nejsoučasnějšími výtvarnými projevy - a dnes jsou přímo nabyty skutečností a časem. Působí často dojmem letmo zachycených útržků reality, jenže každý z těchto útržků je zjevením, které současně věrně popisuje svět. Na snímku není nic jiného, než co bylo před objektivním objektivem kamery, exaktní popis je však spojen s projekcí. Na této možnosti se zakládají slohové dějiny fotografie. V nich stojí Grygarovy fotografie na úrovni dneška a možná i zítřka. Nedá se vylíčit, proč. Jsou to nové fotografie, vzrušují svou novostí. Popsat se však dá jen staré, to nové je nutno vidět. Mluví se o dekompozici a možná by se mohlo mluvit i o atonalitě a podobně, tím se však novost nevysvětlí. V Grygarově tvorbě je originalita nejen ve způsobu vidění, ale i v námětu (obojí je ve skutečnosti jedno) a v samotné „objektovosti" fotografií.
Autorovy snímky snadno poznáme od jiných, mají svůj „autorský rukopis" (termín aplikoval na fotografii J. Anděl). Použití tonálního posuvu v bezprostředních momentkách je v našich - a nejen našich - poměrech naprosté novum.
Grygar je jemný, mimořádně citlivý pozorovatel. Jsou pro něj důležití lidé i předměty, světlo i okamžik. Zajímá ho architektura (moderní i ta docela běžná, „konzumní") a architektonické prvky reality vůbec, ale také pohyb. Jeho dílo uvádí na scénu fenomén města, civilizace. Prostředí, které utváří dnešního člověka, aniž by si to uvědomoval, dává Grygar znovu pocítit s uhrančivou silou. Jeho fotografie nemají názvy, protože jejich témata jsou až za obrazem, za popisem a slovy se bohudíky nedají vylíčit.
Grygarovy snímky působí v českém prostředí velmi nově. Jejich autor vědomě na nikoho a na nic nenavazuje. Přesto to jsou podle mého názoru fotografie velmi české, nebo spíš pražské, a to i tehdy, když vznikají například v Paříži. Nehledě k tomu, že Grygar v Praze žije a vstřebává vpravdě neopakovatelnou atmosféru tohoto města, je tu souvislost - byť i věcně neprokazatelná - s tradicí zájmu o městské, civilizační prostředí, s tradicí, která je stejně stará jako moderní fotografie. Kdybychom začali u fotografií J. Funkeho, J. Jeníčka, nebo J. Štyrského z třicátých let, mohli bychom vyhledat spojovací články až k současným snímkům například M. Machotky. Přes všechny strukturální proměny, přes všechny přesuny složek imaginativních, poznávacích, registrujících, výtvarných, abstrahujících, symbolických atd., přes všechny vlivy od funkcionalismu a surrealismu až po arte povera a minimalismus, pořád je tu zřejmá souvislost. Vždy je to umění fascinované vizuální skutečností, neokázalé a skromné; má svůj stálý problém a téma — skutečný význam prostředí pro člověka epochy technologické civilizace, vizuální orientaci v tomto prostředí a konečně prožitkové hodnoty, které se k němu váží. Grygar je jedním z těch, kteří tento kromobyčejně životaschopný proud českého umění dovádějí o krůček dál.
Divákovi mohou ovšem být všechny tyto věci lhostejné. Naopak je pro něj důležitá „lidská dimenze" skutečnosti na Grygarových snímcích. Jak jinak pojmenovat tuto kvalitu, která nahrazuje tradiční kategorii Krásy? Která je krásnější a působivější než jakékoli efekty? Kousek dláždění se skvrnami světla a stínu může být expozicí dramatu. Tvůrčí fotografie není jen sebevyjadřováním a komunikací, je klíčem k realitě světa.

Termín "vizualismus" označuje...

osoba   narození   poznámka
Dufek Antonín   30. 11. 1943    

Termín "vizualismus" označuje...

osoba   narození   poznámka
Grygar Štěpán   10. 7. 1955