Byl jsem tajemníkem Franty Sauera...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Průboj, Ústí nad Labem
rok vydání: 1987
počet reprodukcí: 1 čb
jazyk: český

poznámka:
-
Kavárna Tůmovka bývala ve třicátých letech vedle Unionky a Národní kavárny jedním ze tří míst, kde se pravidelně scházela kulturně i politicky diferencovaná společnost literátů, herců, výtvarníků, novinářů, filmařů aj. Chodili sem denně básníci Jindřich Hořejší, Karel Konrád a Jan Alda, herec Eman Trojan, redaktoři Antonín Bouček a anarchista Michal Kácha. Občas sem zavítal i Emil Arthur a nechyběl tu ani proslulý Franta Sauer, autor cenzurovaných Pašeráků, autobiografického vyprávění o Frantovi Habánovi ze Žižkova i románu věnovaného památce Artura a Xeny Longenových. Patřil k cechu i jako neúnavný spolupracovník Trnu, Trampu a jiných satirických časopisů, jako dodavatel vtipů Vlastovi Burianovi i jako poutavý vypravěč o Haškovi a jiných zajímavých osobnostech, s nimiž se setkával na své dobrodružné životní pouti.
Při jednom z jeho četných veřejných vystoupení mne představil jako svého tajemníka. Bylo to v roce 1935 v holešovickém lokále v Kamenické ulici1 a při tomto čestném titulu zůstalo i nadále. Přednáška se konala za policejní asistence a jejím tématem byly Sauerovy vzpomínky na Jaroslava Haška, jehož byl nejenom nerozlučným kumpánem, ale i prvním vydavatelem a zároveň kolpoltérem sešitového vydání Osudů dobrého vojáka Švejka. Vzpomínka na Haška se samozřejmě nemohla vyhnout jeho působení v Rudé armádě a úloze, kterou zde sehrál jako politický i vojenský činitel.
V Rusku v téže době působil i spisovatel Rudolf Medek, který v ruských legiích zastával vysoké vojenské postavení. Po válce se náhodou sešli s Haškem v jedné pražské vinárně. Medek se obrátil na Haška a povídá: "Kdybychom tě byli v Rusku chytili, nechali bychom tě uspat a ráno bychom tě jako rudého komisaře nechali zastřelit." Hašek na to: "Kdybychom chytli my tebe, nechali bychom tě vyspat a ráno bychom tě pustili, poněvadž takového vola, jakým jsi ty, by Rudá armáda nemohla k ničemu potřebovat."
Sotva stačil Sauer tuto větu dopovědět, přítomný mladý komisař se chystal jeho slova zaprotokolovat. Franta mu bleskurychle vytrhl pero z ruky a vykřikl: "Nic tam nepiš, to neříkám já, to říkal Jarda Hašek. A já se kvůli jeho nevymáchaný hubě nedám zavřít."
Po přednášce, která se na zlost komisaře protáhla přes půlnoc, si mně Franta na Hlávkově mostě za mrazivého svitu hvězd stěžoval, že ho Teige a s ním i Longen neuznávají za pokrokového člověka. Longen mu prý nedávno ukazoval dvě plátna. Jedno se jmenovalo Rozevláté myšlenky, druhé Staré zámecké schody. "Řekl jsem mu," vypráví Sauer, "že se mi líbí ty schody." Longen vyndal z úst umělý chrup, mrštil jím po těch Zámeckých schodech a zařval: "Z tebe, ty kráávo, nikdy avantgardní umělec nebude. Copak nevidíš, že tohleto je docela obyčejnej kýč?" Franta na to: "Nezlob se, Arturku, já těm Rozevlátým myšlenkám nerozumím, a je na to škoda toho plátýnka, mohly z něho být pěkný blůzičky..."
Vraťme se ale do Tůmovky, která byla svědkem několika událostí, v nichž vedle Franty Sauera a Emana Trojana sehrál hlavní roli další ze zdejší party, redaktor a publicista Karel Stavinoha. Ten se jednou chlubil, jak v době tísně snadno přišel k penězům. V jednom pražském týdeníku uveřejnil povídku o jistém řezníkovi z Košíř, kterého uvedl plným jménem. Když povídala vyšla, odebral se řezník do redakce a hrozil žalobou. Od žaloby byl ochoten upustit, kdyby mu časopis zaplatil 1000 Kč. Vydavatel souhlasil, požadovanou částku mu vyplatil a se Stavinohou , s nímž byl celý plán předem smluven, se bratrsky rozdělili.
Když pak Stavinoha v Listu paní a dívbek psal na pokračování román Kariéra matky Lízalky, později zfilmovaný, neodpustil si mezi "pavlačovými" klepnami jmenovat Trojanovou a Sauerovou... To se mu ale nevyplatilo. Oba "uražení" si vzpomněli na košířský případ, odebrali se do redakce časopisu a hrozili žalobou pro urážku na cti. redakce jim nabídla částku 500 Kč, jestliže od žaloby upustí. Oba na nabízenou dohodu přistoupili, peníze vyinkasovali a společně propili. Časopis však přitom nepřišel zkrátka - pět set korun strhli Stavinohovi z jeho příštího honoráře...
Stavinoha byl ještě hrdinou dalšího příběhu, který byl zosnován v Tůmovce. Když nestačily peníze na útratu, posílaly se před ulici Vlastovi Burianovi nebo řediteli divadla,, případně Karlu Konrádovi "telegramy" následujícího znění: "Pošlete padesát korun, jsme tu zastaveni." Stavinoha se jednoho dne vzpomněl, že by se podobný pokus měl zkusit i jinde, třeba na Pražském hrad. Navrhl Sauerovi, aby poslal své Pašeráky kancléři Šámalovi, který je znám jako milovník literatury a mohl by mu za ně dobře zaplatit. Byl to risk. Franta se ale podvolil a na titulní stránku knihy připojil rozsáhlou dedikaci, v níž uváděl, jak si pana kancléře váží, že ho má rád a tak podobně. Stavinoha se nato odebral na Hrad, probojoval se k těžce přístupnému dr. Šámalovi a knihu mu odevzdal. Čekalo se jen, jak toto dobrodružství dopadne a jak se šetrný pan kancléř ukáže. K překvapení všech se Stavinoha vrátil a Sauerovi přinesl od Šámala 500 Kč. Franta se spokojeně usmál a řekl potají Emanovi: "Měli jsme tam poslat někoho jiného, Šámal mi určitě poslal tisíc korun a ten lump mě o polovičku okradl."
Značný rozruch vyvolala v Tůmovce zpráva o Sauerově dlouho chystané cestě do Sovětského svazu, na kterou ho vyslal Svaz přátel SSSR. Cílem byly podkavkazské lázně Kislovodsk, kde si měl léčit pošramocené ledviny. Z Prahy jel s s výpravou, v níž byl kromě jiných i Ivan Olbracht, Sauerův starý přítel. Na sovětské hranici v Něgoroloje se zjistilo, že Franta zapomněl doma doklady. Prošlo to, až když Olbracht představil celníkům Sauera jako přítele "továryša Gaška".
V Moskvě, jak vyprávěl po svém návratu v přeplněném sále restaurace Perla, ho čekala na nádraží Rudá armáda v čele s Vorošilovem, hrála se Internacionála a po tomto slavnostním přivítání přijel autem sám Stalin a vítal ho slovy: "To je dost, Franto, žes konečně přijel. Stále ti píšu a ty nic." Pak jeli společně do Kremlu, kde Stalin předal sekretářce razítka a oznámil jí: "Teď tu tři dny nebudu, budu Frantovi ukazovat putyky."
"Tak tohle," pokračoval Sauer, "bych odpověděl novinářským šmokům a redaktorům bulvárního tisku, kdyby se mně ptali, jak jsem se měl v sovětském Rusku." A pak začal vážně vyprávět o tom, co tu viděl a slyšel a co se diametrálně lišilo od pamfletů, smyšlenek a lži, jimiž po dlouhá léta hýřil pražský i mimopražský tisk.
O své cestě do Sovětského svazu hovořil později na řadě schůzí a besed, které se konaly vždy za policejní asistence na různých místech Prahy. Na dotazy, kteréí měly vážný a tu a tam i provokativní ráz, odpovídal věcně, s humorem a bylo-li třeba, i s dávkou ironie a sarkastického úsměšku. Bratranec Arnošt, povoláním klempíř, který byl vždy přítomen, položil jednou Frantovi otázku, jak je to s Golfským proudem, o kterém se dočetl, že Rusové hodlají změnit jeho směr.
"Arnošte, nezapomeň," říká Franta, "že v Rusku je diktatura. Stalin vydal ferman, do moře postavili zeď, na tu namalovali šipku a Golfský proud jde teď podle tý šipky."
Tak a podobně odpovídal na otázky, které si nezasluhovaly, aby jim věnoval vážnou pozornost. Na ty ostatní odpovídal tak, že do nich vkládal celou svou osobnost, přesvědčení, třídně politické hledisko.
Byl proletářem životem i srdcem. Žil z ruky do úst a dělal, co se dalo. Byl zámečníkem, živnostníkem, pašerákem, agentem pojišťovny, hercem, funebrákem, horníkem, kolportérem, vydavatelem Švejka, spisovatelem... Přes popularitu, kterou se získal v v intelektuálních kruzích, zásluhou spolupráce s Haškem, se ale vždy cítil především dělníkem. V době své zámečnické profese se krátce účastnil politického dění jako socialista. Politické fráze a nabubřelost programů tzv. ědlnických vůdců v něm vyvolala skepsi vůči všem, kdo zrazovali dělnické zájmy. Nezdolně však věřil v příklad ruské revoluce, která podle jeho názoru najde uplatnění i u nás.
Mezi lidmi byl Sauer velmi oblíben, a pokud vím, nikde neměl zjevných osobních nepřátel. Snad jen v klerikálním tisku, který mu nemohl odpustit, že po první válce dal podnět ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstským náměstí, postaveného na paměť "vítězství" na Bílé hoře. Bránil se tím, že to ne on, ale žižkovští hasiči. Otevřené nepřátele měl mezi "zlatou mládeží" a fašizujícími živly, které v době tzv. insigniády nevybíravým způsobem napadaly Mánes, Osvobozené divadlo, Emila F. Buriana a všechno, co v jejich terminologii zavánělo "židobolševismem".
Za okupace byl Sauer sledován a ke konci války zatčen, prý pro rozšiřování zakázané literatury. Sešel jsem se s ním naposledy u vinárny Kumanovo, kde se setkal kdysi, za zcela mimořádných okolností, se slavným Šaljapinem.
"Jdu z Terezína, mám "rychlík" a brzo půjdu do trouby." Ukázal při našem setkání na své nemocné plíce a podíval se svýma dobráckýma a bezelstnýma očima na mého průvodce, ekonoma a bývalého předsedu Kostufry (Komunistické studentské frakce) Karla Slaninu. "A jak se máš ty, ty zlatý kolečko v národohospodářský soustavě?"
Úplně poslední setkání s Františkem se konalo o dva roky později, v roce 1947, tedy před 40 lety, ve strašnickém krematoriu, kam se s ním přišla rozloučit celá pokroková Praha. Jméno Franty Sauera se časem stalo legendou, a o tom, čím byl jako člověk i jako bojovník za právo a spravedlnost, ví dnes jen několik málo z jeho nejbližších přátel.

Byl jsem tajemníkem Franty Sauera...

osoba	narození	poznámka
Doležal František	28. 7. 1910