Moderní kreslený humor v miniaturách

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Metamorfózy smíchu a vzteku
rok vydání: 1965
strana: 212-218
jazyk: český

poznámka:
-
Moderní kreslený humor v miniaturách

Jak kreslí Jan Steklík
Jana Steklíka zná zatím málokdo: nebývá tak často reprodukován. A je to škoda, protože patří k mladé generaci, i když v ní neparáduje jako nápadný, čilý karikaturista. Jeho černá linka na bílém papíře totiž patří do světa trochu jiného, tiššího, do říše lyrického humoru. V něm zaujímá Steklík místo ne poslední. Je dráždivě svůj, neúnavně realizuje své snové metamorfózy věcí a lidí, variace připomínající kdesi z pozadí variace hudební, zasahuje do empirické, jevové, povrchové reality předmětů, aby je zakouzlil. (Což nenapsal nedávno rakouský marxista, znamenitý estetik Ernst Fischer, že umění mělo funkci magickou a že dodnes z ní přežilo — svébytné „očarovávání", ničím nenahraditelné?) Subtilně kouzlí a s čistě znějícím vtipem, v němž tu a tam udeří jakási surrealistická čerň, ta druhá stránka života. Ale
křehký, subtilní lyrismus vládne, převládá. Nespoutané imaginace strojí celé série kreseb, jež nepotřebují slova, nic nechtějí ilustrovat, ale které jsou si vědomy jednoty lyrismu, jednoty metaforických proměn. Výtvarná metafora: zde si vládne Steklík suverénně, strojí rozkošné obrazové básně — jako by k němu zazníval starý a pořád aktuální programový požadavek českého poetismu… Požadavek čeho? Obrazové poezie, ryzího, elementárního lyrismu výtvarného. Tady jsou myslím kvality Steklíkovy opravdu originální. Nekřičí však, neleží na talíři. Chtějí od vnímatele senzibilitu, představivost, asociační tvořivost. Nesdělají nahlas, evokují, navozují, indukují… Asiže jim není zatím souzeno masové obecenstvo a reakce hlasitého smíchu. Ale právě proto bych chtěl na ně upozornit. Ctnost skromnosti v koutě sedává, avšak jiskrový výboj tiše žhnoucí do říše poetičnosti budiž zaznamenán, hlasitě chválen.
Jan Steklík je stále svůj, třebaže se jeho kreslené objekty proměňují, obměňují a transformují až bizarně. Vedle „lidového montéra" českého kresleného humoru, Štěpána, představuje jakousi elitu, emotivní protiváhu, subtilitu až těch nejkřehčích lyrických záchvěvů — jsa jednou rafinovaný, podruhé docela prostý ve svých žertech. V poslední době putuje se svými druhy v kresbě — s Jiřím Jiráskem a Karlem Neprašem — po výstavách; je tedy dobrá příležitost pro srovnání. Steklík není typ intelektuálního analytika, konstruujícího kritický obraz-metaforu života. Nepěstuje „tvrdou" kresbu — je poetický a poetizuje. Metaforu přetváří ve své typické proměny, metamorfózy; v nich je nenapodobitelný. Od drobných symbolizací přechází až k celým surrealistickým seskupeninám, do nichž si rád zamontuje „reály", propálená místa, masité znaky pečetního vosku, pásky náplasti. Rozhodně nepopisuje děje a nerozvíjí anekdotu. Motivy se u něho proměňují tekutě jeden v druhý, věc prorůstá do jiné věci, kouř vniká do člověka, objevují se „alkoholky" (alko-holky), z torz památek přechází torzovitost do lidského těla návštěvníků… Lyrismus Steklíkův má svůj nepochybný hudební naturel: v přechodu motivů, v jejich transpozici a směle provokativním vršení. Tady je Jan Steklík zcela originální: jeho svébytný lyrismus beze slov se vtěluje do obrazových básní. Nemusíme je číst a nesmíme je číst. V kultivaci senzibility je Steklík původní, nikdy nevyváží oblíbené „ideje" na jeviště. Evokuje, nelíčí. Sugeruje, nevykládá.

Jak filosofuje Jiří Jirásek
Jiří Jirásek má v moderním Českém kresleném humoru své místo: Místo svérázného kritika života, filosofa-metaforika, který proměnil v domácí plnohodnotný peníz devizy přišlé ze zámoří, hlavně od duchovního náčelníka kreslené filosofie soudobého života, Saula Steinberga. A analyticky zžíravý humor Jiráskův se nezaměřuje na shození vnější figury člověka, ani na ni nepíše udání: Nezajímá ho, zda konkrétní Vilibald Trpaslík špatně zasadil těsnění ve vodovodním kohoutku a co si napsal na fakturu; klade spíše otázku „Co je to člověk?" Je to otázka existenciální, ale bez existencialistické aparatury. Takové je hlavní téma Jiráskovy kritické antropologie, antropologie kreslené. Experimentuje v ní, používá nových prostředků; ví, že jeden rukopis nestačí. Že jeho člověk může být zasazen do čar, které ho opíší zevně, stačí, když to budou pravidelně kreslené rovnoběžky, jakési „determinanty" kreslířova objektu. Neboť i na těchto liniích se pohybuje osud, z nich se vytváří duše, charakter, na nich lze jako na počitadle sestrojit mezilidské vztahy. V tomto experimentu je Jirásek svůj, originální. Počeštil některé z podnětů steinbergovských, posunul je na 50. rovnoběžku. Je evidentně rozeznatelný a přesahuje branži; dráždí svými pitvami. Pas mu byl definitivně vystaven: Vlastní fotografii si tam může přikreslit.

Lidská komedie Karla Nepraše
Kreslí-li Jiří Jirásek své analýzy člověka jako satirický, jízlivý intelektuální metaforik, pojímá jeho generační druh Karel Nepraš (oba jsou rozeni 1932) lidskou komedii spíše z odstupu, v němž přichází jaksi podzemně k uplatnění zkušenost plastická, zkušenost sochaře před hmotnou figurou. Proto také kreslí Nepraš své lidi-nelidi jako loutky, má smysl pro to, z čeho už se na divadle těžil dramatický efekt: pro nečlověckost člověka. K tomu mu ještě napomáhá smysl pro rozkloubení anatomie, pro rozložení těla a údů, což s precizností sobě vlastní a bez většího pohnutí vrhá na papír. Nepraš strojí z mnoha výstupů třebas své „loutkové divadlo", v němž se lidé proměňují v cosi vnějškově determinovaného, v produkty pohybu drátů, neznámého,
anebo dokonce i zloutkovatělého vodiče loutek. Lidé-loutky odehrávající své životy nejenže reprezentují člověka vydaného všanc cizím podnětům, ale působí i příšerně plus komicky, uskutečňujíce Bergsonovu teorii smíchu vznikajícího z mechanické nápodoby života. Nevzbuzují však pouhý chechtot. Na to jsou příliš aktuální a dotýkají se obecné empirie, do níž už pronikl typ člověka odcizeného, alienovaného, tohoto „produktu poměrů". V této nevyslovené a možná i neuvědomené kritice člověka pouze rozhýbávaného, jímž se manipuluje, spočívá živá aktuálnost Neprašova obrazu člověka.

Lidový montér kresleného humoru
Bohumilu Štěpánovi se podařila věc ne lecjaká: Vnesl poučení z montáží a koláží avantgardy mezi masy, zdemokratizoval jaksi poezii neočekávaných asociativních střetnutí. Prospělo mu v tom bezpochyby i ono poctivé každotýdenní řemeslo na předposlední stránce Dikobrazu. Štěpán se tu však neztratil jako mnozí z jeho kolegů, kteří ukoptěně přikreslují pouhé ilustračky samy o sobě zbavené nejen výtvarné hodnoty, ale i komiky. S „novou vlnou" spojuje Štěpána docela přirozený svébytný výraz kresbou, kreslený humor, ne však „připisovaný", a dále metaforika, sloužící si často nápaditým přepisem slovesného obrazu do kresby. Onen muž, který „má o kolečko víc", má je nyní nakresleno pěkně v hlavě i prochází se po zábradlí mostu mezi chodci, majícími jen jedno kolečko v mozkových prostorách… Své lstivě zjednodušené nebo jen naznačené, jindy dokonce jakoby kubisticky rozanalyzované kresby spojuje
Štěpán cestou maximálně jednoduchou — leč i vtipnou — s přimontovaným torzem „reálie", fotografované, všelijak reprodukované, vystřihované. Asociace z nenadálého spojení představ má přitom mít své pozadí obecně chápatelné; asociabilní vazba se však navazuje skokem, bez všelikých berliček a komplikací. A kdesi tady má Štěpán své styčné plochy s ironií, posměškem a satirou kolektivního myšlení, i s živými úslovími a bodavými šprochy. Odráží se od kolektivní tradice ke svým montážím. Je to — lidový avantgardista, humorista, komik, satirik, dadaista. Jednou si zabičuje, podruhé se „bezpředmětně" chechtá. A s ním jeho obecenstvo. Žádná elita. Pomlouvačné tlachy o „intelektualismu" — z hub pivních humoristů — musí před Štěpánem zmlknout.

Poezie tiché proměny
Libuše Kaplanova publikovala velmi málo svých kreseb, je pramálo známa. Ale zřejmě ani nepotřebuje mít větší „publicity" už proto, že jakákoli apelativnost je cizí jejím výtvorům: nejsou to totiž vůbec žádné karikatury, které by chtěly deformovat a takzvaně nadsazovat. Kaplanova kreslí — dá-li se to tak říci — potichu svůj lyrický, křehký humor beze slov. Je také monotematická, monoman svého námětu: do jemných, vyškrabávaných a korigovaných šraf v pozadí usazuje své černé figuríny, působící mnohdy až tajemně. Jednoduché obliny vytvářejí obrys figury-člověka, jehož hmotnost a tvrdost vzbuzují kontrastní napětí a zároveň jsou rušeny třebas hravými metamorfózami zubů proměněných ve zvonečky, rukou v nůž a vidličku. Je to nejprostší poezie metaforických proměn, kterou skládá Libuše Kaplanova docela jednoduše, prostě, jíž překouzluje trochu strašidelnou letoru stínoherných postav. Kaplanova nic nemontuje, nikoho neepatuje, vůbec nemíní rozvádět poučení ze Steinberga, nestrojí filosofické kritiky života přepsané do linie. Nekřičí, neagituje. Vzbuzuje tichý smích, realizuje estetickou kategorii libosti. Nežije z antinomií a z excesů. Uklidňuje. A to je také hodnota, byť se i některým zdála naivní.

Moderní kreslený humor v miniaturách

Moderní kreslený humor v miniaturách