Čelem k Paříži a k domovu

podnázev: Několik připomínek k třem pražským výstavám

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Lidová kultura
rok vydání: 1945
počet reprodukcí: 2 čb
jazyk: český

poznámka:
Po zahajovacích výstavách, jimiž jednotlivé umělecké skupiny manifestovaly svou účast na národní a pokrokové věci, ať již šlo o přímou účast jednotlivých členů na tomto boji, či účast nepřímou, projevující se ve formě solidarity či vnitřního zájmu na tomto boji, a po výstavách representačních (po otevření sbírek Národní galerie a výstavě Českého umění 19. a 20. století v Belvederu), jejichž účelem je ukázat naši výtvarnou práci v průběhu jejího staletého vývoje, byly v Praze otevřeny tři výstavy, konstatující cesty a směrnice, jimiž se bralo čs. umění v průběhu tohoto století.
Jedna z nich vytyčuje v řadě prací vynikajících jmen (Picasso, Braque, Vlaminck, Renoir, Modigliani, Chagall, Utrillo a j. v Galerii Poš) úsilí školy (tzv. "Pařížské školy"), k níž jsme se orientovali, druhá výsledky působení této orientace v našem domácím výtvarném umění (přehled práce několika typických umělců, prošlých spolkovým životem Mánesa v létech 1907 až 1938), třetí (Toyen v Topičově salonu) poslední stopy této orientace.
Ponechávajíce stranou spory, které se rozvinuly o to, zda je vhodné uvádět znovu na scénu díla obecně známá z řady výstav a reprodukcí, či zda výstava Mánesa byla p stránce zastoupení jednotlivých umělců vhodně uspořádána či nikoliv, všimněme si raději, jak bylo reagováno na tři poslední výstavy.
Kdybychom nebyli svědky, že veletucty lidí neuvedlo z míry šest příšerných let válečné okupační fašistické praxe, a že tato praxe jim nepomohla srovnat si v hlavě několik prostých společenských akt, anebo věřili v zázraky, pak bychom si mohli dělat iluse o postoji těchto individuí k modernímu výtvarnému umění.
Žel, že skutečnosti jsou jiné.
Odpověď, kterou dávají Mánesu, francouzskému a k němu orientovanému umění, je plně zralá učení nebožtíků Goebbelse a Moravce, jejichž prohnanost nedovedla využíti, co potírali. Žel, že se k nim řadí namnoze i ti, o nichž by se dalo předpokládat, že jsou nadáni značně větší dávkou důvtipu, prozíravosti a schopnosti, chápat věc jinak, než ji pojímají.
Nezbývá, než se smířit s touto skutečností a očekávati až po výpovědi vládního programu (jak to prohlašuje paní Koželuhová) přitáhnou opět "zlatí" studenti vyzbrojeni dlaždičským náčiním k M8nesu brániti "národní" věc.
Na štěstí je tu ještě pracující lid, který má na věc trochu odlišný názor a je schopen viděti věci v jejich pravé podobě. Víme, že není oblasti, do níž by nevnikl, o níž by neměl zájem, kterou by nebyl s to proniknouti.
Za tohoto předpokladu nebude bez prospěchu podívati se na naše thémas poněkud z větší blízkosti.
Umění není nic nadčasového, něco, co se odehrává mimo ostatní dění. Je naopak dílem doby, vyjadřuje její názory, její filosofii, její morálku, její vkus, její myšlení a cítění. Jeho vývoj nelze odděliti od celkového vývoje společenského a od společenských příčin. Vykyvuje se mezi myšlením a cítěním a směřuje vždy od útvarů nižších k vyšším, od prostého k složitějšímu. Vykonalo již s tímto vývojem jeho cestou stoletími a zaznamenalo v jejím průběhu nejednu změnu, nejedny převraty a náhlé revoluční skoky. jeho vývoj se děl stejnoměrně v dobách poklidných a urychloval se úměrně k změnám společenským.
Neklid, jímž prochází poslední období evropských dějin, má své východisko již v 18. století, ještě před propuknutím Velké francouzské revoluce (před rokem 1789), která zlomila moc církve a šlechty a nastolila třetí stav - měšťáctvo, kterou svou moc vybudovalo na rozvoji vědy a techniky a jejím využití v průmyslu. Tato revoluce prošla pak nejednou zkouškou, střídala své formy a vyvolávala postupně řetěz válek a revolucí, které se střídaly na různých stranách kontinentu až do dnešních dnů. Nová třída v nich rostla, upevňovala svou moc, prodělávala svůj historický vzestup, kulminaci i zánik, bojujíc s oním strašidlem socialismu, které zrodila ze svého lůna a které ji provází od jejího dětství.
To vše nachází svůj ohlas nejen v politickém životě Evropy, nýbrž i v jejím životě duchovním a především v životě a vývoji uměleckém. Francie znamenala v Evropě nejen středisko progresivních sil, duchovní velmoc, ale byla též významnou mocí politickou. Jedinou, která byl s to čelit německé agresi, vtělené v císařské prušáctví či v rakousko-uherský žalář národů, od jehož rozbití očekávaly národy své osvobození. Tyto naděje prostupovaly vědomím celé řady našich umělců, kteří svůj podpor k německému duchu vyjadřovali demonstrativním odchodem do Paříže.
Návštěvníci výstavy Českého umění 19. a 20. století, uspořádané v hradním letohrádku, měli možnost sledovati na dílech Navrátilových, Čermákových, Purkyně, Barvitia, Chittussiho, Hynaise, Hudečka, Průchy a Slavíčka, jak tito umělci vědomě se osvobozovali ve své práci od německých vlivů s jak své pařížské zkušenosti zužitkovali pro své národní účely.
Bylo ti jediné východisko, neboť v té době nebylo jiného reálnějšího řešení. Plány, vztahující se k Rusku, nenašly u nás ozvěny pro povahu jeho politické soustavy. Správnost této cesty českého umění se pak ukázala v průběhu světové války, kdy se na ni připojila i Masarykova politická koncepce.
Tento vývoj byl nutný a je stupněm, vývojovým stadiem našich dějin, směřujícím k revolučním formám dnešního Československa. Byl nutný a je logický i v umění. To by si měli ti, kteří se ještě dnes bouří tváří v tvář pořádaných výstav, uvědomit. Lze ostatně soudit, že je to právě to, co je uvádí z míry.
Věcnou zůstává potom jen otázka, do jaké míry je francouzské umění s to býti živnou půdou pro naše současné výtvarné umění, které jeho projevy v sobě obsahují zárodky budoucnosti a které v sobě nesou příznak jejího společenského úpadku.. V tom se jeví především spor o umění malířky Toyen a skupiny, z níž vzešla, ale to je již záležitostí jinou, kterou je nutno řešit samostatně. Poznamenejme jen, že už na to dala Francie odpověď sama ve svých projevech slovesných, doufejme, že ji dá i v umění výtvarném.
Právě tak tomu bude i u nás. Jestliže jsem si dovedli nalézt řešení politické, že jsme z otázky západ či východ učinili otázku jedinou, a to otázku pokrokovou, protifašistickou a všelidskou, vyřešíme si sami i otázku uměleckou.
Že to nebude v duchu slabikářových pravd ani prušáctví, které záleží ve lži, strojené vznešenosti, služebnosti, otrocké důslednosti a v příslovečném nevkusu, s nímž se celá řada našich lidí nemůže rozžehnati, to ať si ti, kteří skrytě dekorují prsa lokajské duše Emanuela Moravce z vděčnosti za to, že svou politickou jasnozřivost nechal rozvinouti i na poli výtvarného života, laskavě uvědomí.