Pražské defilé nejmladšího a dozrávajícího výtvarného umění

podnázev: K výstavě Konfrontace 2
autor textu: František Doležal
strana: 3
rok vydání: 1945
typ dokumentu: podřazený dokument
počet reprodukcí: 3 čb
jazyk: český
nadřazený dokument: Lidová kultura,

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

poznámka:
V Topičově salonu se sešli 21 malířů k společné srovnávací výstavě, která má být jakýmsi přehledem práce současné mladé malířské generace, jak ji představují nejmladší členové Mánesa a Besedy, seskupení v Sedm v říjnu a Skupinu 42.
I když toto seskupení nepředstavuje ucelený obraz nastupující generace, přece tu najdeme rysy, společné celému našemu současnému umění: touha navázat na jedné straně na starou cestu, danou duchovní spřízněností s Paříží, udržeti s ní krok a současně si vydobýti nezávislé, svébytné postavení mezi ostatními světovými představiteli současného výtvarného umění.
V tomto rozpoložení ducha, které souvisí s širším postojem k sociální skutečnosti a názorem na poslání výtvarného umění, se pohybuje srovnávací soubor vystavených prací Konfrontace.
Člověk, svět, současnost a její problematika jsou představovány ve světle nejrůznějších názorů a vyjadřovány nejodlišnějším způsobem. Jednou je pozornost obrácena k člověku, jednotlivci, který v sobě bojuje bitvu mezi přirozenými potřebami a společenskými překážkami nebo nezbytnostmi, k člověku, kterého tíží individuální osud, daný jeho společenským zařazením a usměrňovaný společenským zákonem, jindy s pozornost obrací ke společnosti - k lidem.
Vždy pak jde o vztah individua k přírodě, sebe v to počítajíc, a k zákonům společenského vývoje. Výraz tomuto vztahu dává společenské vědomí.
Hodnotíme-li tímto měřítkem, setkáváme se v naší současné výtvarné tvorbě s výrazy jednou konkretnějšími, objektivnějšími, kterou jsou bližší nazírané skutečnosti, jindy odtaživějšími, abstraktnějšími.
Prostor, v němž se tyto výrazy pohybují, má dvě hranice, uměleckou a sociální. Hranice umělecká udržuje projevy v mezích umění, dozírá na to, aby umělecký projev nesklouzl k dokumentární popisnosti - která je svým smyslem protiumělecká - hranice společenská udržuje pak projev v mezích jeho společenského poslání, dbá o to, aby neztratil společenskou funkci a nestal se samoúčelným. To platí všeobecně.
Pokud jde o tuto výstavu speciálně, je třeba si povšimnout, že je v ní ještě mnoho zbytků pasivity, sentimentálnosti, temného, romantického světobolu, nedostatek slohu - ale že je tu smysl vyrovnati tyto příznaky minulé doby hledáním, úsilím o konkretnost a o vybavení se z poplatnosti předcházející uzavřené myšlenkové éry, že tu je naha o kladnější postoj k objektivní skutečnosti, o mužnější projev a zralejší výtvarné vědomí a odpovědnosti. Konečně se začíná projevovat i nechuť k vnějšímu efektu a zneužívání předností malířské techniky. To platí i přes to, že se někteří z vystavujících zcela nevybavili ze starých nedostatků.
Ze Skupiny zůstávají nejzralejší uvážené práce Hudečkovy a Grossovy. Lhotákovi hrozí při jeho zaměření nebezpečí ustrnutí. O Smetanovi a Součkovi bylo mluveno v souvislosti s nedávnou výstavou Skupiny . Součkovy práce, v jejichž dusných námětech, opojených prostředím holičských oficin a výkladů, leží napětí kladenských ulic, dávající přes všechny dnešní výhrady naději, že si jejich autor najde vlastní cestu. Kotík překvapil větším formátem a barevností.
Z ostatních je nejpozoruhodnější práce Karla Černého, který usiluje o čistý výtvarný projev. Janečka, který se propracovává k podstatě kubismu, a Sivka, i když se drží ještě komorního formátu a citlivě kreslí v konkretnější podobě předměty, které patřily do arsenálu surrealistických zbraní. Jiroudek si vede dobře ve světle a zacházení s šedí a černí. Technicky vyspělý Liesler se neodchyluje od své produkce, která se stává rafinovanější než dosud. Ežven Nevan ve svých rozměrných figurálních pracích zůstává stále ještě na povrchu. Arnošt Paderlík se staví manifestačně k válčené problematice, snaží se zbavit vnějších efektů, ale nepodařilo se mu zcela uniknout literárnímu symbolismu. Studeným symbolismem prochází Zdeněk Seydl, jehož obrazy sledují už kdysi nastoupenou cestu k plošné monumentalitě. Válečnou, epicky vyjádřeno problematiku se obírá Ján Želibský a B. Hoffstädter se zabývá sportovním a technickým námětem. Istler, Lacina, Zykmund a Sklenář jsou v zajetí od surrealismu odvozené abstrahující praxe a Hejna prožívá malířskou krisi.
Výstava má vadu, že v ní jsou jednotliví malíři zastoupeni pouze třemi (v jednom případě dvěma) obrazy. Nestačí-li mnohdy souborná výstav k tomu, aby si divák odnesl ucelený obraz o jediném výtvarníkovi, tím menší přehled načerpá o jeho práci z exposice, jejíž mnohé projevy jsou za dnešního stavu schopny mluviti jen k značně vzdělanému a nepředpojatému diváku.
fd