Jak se co dělá

autor textu: Oleg Sus
strana: 5
rok vydání: 1968
typ dokumentu: podřazený dokument
jazyk: český
nadřazený dokument: Naděžda Plíšková: Grafika,

poznámka:
-
Jak se co dělá to je otázka pěkně čapkovská. Má přinejmenším ještě dva slovesné časy v přísudku: minulý a budoucí. Pro jubilující časopis je pak jistě perspektiva práce důležitější než rozpomínání na byvší doby. Což platí obecně. Tak obecně, že se zde nemůže vymknout ani ten, kdo dělá na tom „jak se co dělá" v kritice a teorii. Má ostatně nevýhodnou výhodu: pracuje, plánuje, dopisuje pokaždé ve vrženém stínu. Valná většina ani nepovažuje nevelké roty kritiků, teoretiků a estetiků za příslušníky privilegovaného cechu spisovatelů a umělců všeho druhu. V cechu se totiž „tvoří", mimo něj se pak mají více nebo méně poslušně pohybovat — ve stínu tvorby její vykladači a hodnotitelé. Mnozí by jim rádi přiřkli úlohu chvaličů; jiní zase roli převodních pák a řečeno jinak — jakýchsi informačních kanálů. Musím se přiznat, že jsem neměl, nemám a nebudu mít valné chuti sestoupit do takových kanálů, abych vyplul od autora (poslušně se odstrkávaje) k přístavu čtenářů.
Není kritiky bez svobody kritiky. Naštěstí mám propůjčen redakční stůl — externí stůl pro externího muže — v měsíčníku, jenž si nevepsal ve svůj prapor úzkoprsou reglementaci. Jistě: máme z toho potíže, a já mám z toho přímo nadpotíže. Připisují se nám — a mně zvláště — mnohé negativní vlastnosti, někdy přímo obří intenzity, a záměry dokonce takové, že bychom musili být génii v předem naplánovaném strategickém postupu jak likvidovat autory. Jenomže není myšlení bez usuzování; ani ty nejprostší vkusové soudy nepřestávají být soudy. Nechcete-li soudy vynášet, musíte mlčet. Nebo si je potichu myslit. Což je vůbec nejhorší. Vede to k šeptání do vrb… A tak ta nejlepší duchovní hygiena pro všechny spočívá prostě v tom, že se uzdravují komplexy, potlačení, vnitřní úrazy, skryté šoky atd. atd., jednoduše tak, že se vynášejí na světlo. A že se o věcech prostých soudí, že jsou prosté, o dobrých, že jsou dobré, o špatných, že jsou špatné. Svoboda souzení není jen záležitostí těch, kdož jsou hodnoceni. Naopak, zapišme si to za uši: zde už riskuje své ten, kdo rozebírá, hodnotí, soudí. A copak je mravné brát mu toto svobodné rozhodnutí? Budu pro ně vždy, protože bez něho nemohu sám existovat, psát. A to je můj program. Spiritus flat, ubi vult. Duch plá, kam chce.