Elegie za Jindřichem Chalupeckým

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Záblesky života
rok vydání: 1996
strana: 173-185
jazyk: český

poznámka:
-
Zas kvete černý bez
pro tebe naposled,
je červnové ráno,
nesu ampulku s tvou krví,
aby naznačila tvůj blížící se den.
Kolik jar jsme spolu prožili
v lese, u řek, na kvetoucích lukách,
hleděli tiše na rybáře,
jak uplývá jim v klidu jejich čas,
tak uplynul i nám
a já stisknu naposled
ruku chladnoucí.

Umírají ti červené krvinky,
tvá smrt je bílá,
a teď už jen čeká, na nás čeká,
co jsi tolikrát přežil,
kolikrát jsem tě pochovala
a zase jsi z mrtvých vstal.
Vzpomínáš na Jungmannova pravnuka,
kterého jsme potkali
po válce na Babie góře s polským lyceem.
Náš nejlepší zážitek.
Když jsme spolu vystoupili na horu,
kde byla tehdy smrt?
Někde v koutě zalezlá.
Teď už si troufá,
s dlouhými pařáty blíží se blíží
a já ji odháním svými slovy.
O letnicích 1989 nám bylo nejhůře.
Dech, dech, popadal jsi dech,
dusítko tmy,
celou noc jsme nespali,
den na to ti udělali transfúzi,
několik dní dělals korektury a znova se dusil.
Dostal jsi nesmírně drahý švýcarský lék,
který vytváří červené krvinky.

Držím se, ale ty slábneš
a smutně říkáš:
Celý život jsem byl pronásledovaný.
Hodinky zase jdou, samy se zastaví
a samy rozejdou.

Ráno nahlédnu, zda dýcháš, je po létě
a nade mnou visí stále kříž.
Noční chandry, postavit se na nohy
a uvařit čaj.
Ještě na chvíli nevstávat do světa
a zase vařit třetí rok stejnou dietu.
Jeho i moje slabost mě podemílá.
Jako zázrak se uniká ze světa do podsvětí.
Kéž bych mohla věřit jako ta babka vedle mne,
že my dva se ještě setkáme.

Odvezla jsem ho na kliniku na Karláku na ledvinové oddělení. Přijela jsem domů, lehla na gauč a vysílením plakala. Láska se prolínala s utrpením.

Mezi břemenem času těch pár šťastných let.
Och, lesy, lesy polomy, už jste pro nás
ztraceny, vaše listy
peřinaté ztrácejí se na obzoru. Jdou zvěsti
zlověstné a já jim pořád
nevěřím, za okny padají listy a víří prach
s povětřím, mluv tiše,
zánět osrdečnice, tys přišla už podruhé,
jsou velikonoce. Ležíš jak
obětní beránek
a dechem rozřezáváš svůj čas, to nekonečné
sedění bez myšlenek na život a na
smrt. Je Bílá sobota, monstrance, vzkříšení a
hledáš svého Boha ochablými vějířky
svých víček.
Celý život pronásledovaný dočkal ses pozdě
úsvitu, raduješ se v sebezapření, když
jiní žijí a ty umíráš. Na ulicích zpěv, volání,
hesla, a ty ležíš na děravějící kůži, a
nedoufáš, že to dožiješ. Hlubiny tvého mozku se
zatahují, nejsi tak bystrý.
Spřežení tvých očí směřuje vzhůru, tělem
proudí krev, jehla ti klouže do cévy.
Sestry mi říkaly, jak jsi v nemocnici na mne
vzpomínal. Přestěhovali tě do bývalého
Sanopsu v Motole. 3 x týdně dialýza 5 hodin
denně. Začal chodit a všechno jíst.
Chvíli jsme se zaradovali. Všili ti novou cévku a
prohánějí línou krev.
Svobodo, svobodo v umírání, je i tam poezie
nebo jen ztuhlá krev, svobodo,
svobodo, rozvaž mé ujařmené verše.
Poslední den tohoto
šťastného a nešťastného roku, kdy Václavské
a Staroměstské
náměstí se spojily s Letenskou plání
v jediný cíl: svobodu a mír.
A ty jsi neviděl ty valící se davy.

A teď se nesnášejí.
Zastihla jsem tě, měl jsi ruce sepjaté. Snad ses
modlil k svému Bohu. Neřekls mi
o něm nic. Ale já jsem zahlédla v tvých očích
tajemství.
Jsi jako pírko a píšeš jako ptáček
do sněhu drobná písmenka.
Říkáš, mám to v hlavě, jen to napsat, je na zádrhel
myšlení a tvá nemoc má slova obezdívá.
Ležíš na operačním stole,
v nevědomí všívají ti novou lidskou cévu.
Ty staré praskají. Slyšíš tu flétnu?
Ani spát, ani číst ani psát,
než se zase dočkáš zítřka.
Přibarvuje se den za dnem na černo,
oči tě pálí,
v kříži se ohýbá vzduch.
Jedna bolest druhou bolest stíhá,
poraněný pták se sotva zvedá,
ale ta flétna, tvá flétna
zní dál.
Po operaci zchátral, paměť se mate.
Všichni přátelé se spojili, aby opatřili
novou ledvinu. Darovali obrazy a sochy.
Lasičky krve probíhají v těle,
před očima mží se černé tečky.
Snad posloucháš, kolikrát kolem nás běžela voda
Bečvy, Berounky, Jizery a Sázavy.
Kde ty všechny vody jsou?
Kde ty lesy, v nichž jsme seděli,
kde ta léta, která jsme čítali,
už vidíš za oknem jen padlé kvítí.

Zas ležíš pět hodin bez hnutí,
jehly jako bodláčí.
Ale slyšíš tu flétnu, flétnu shora?
Přišel pan prezident a ještě s tebou
promluvil o umění, které jsi tady podnítil,
kdyby tě nebylo, umění by u nás
v hořkých dobách pošlo.
Oči tě pálí, nemůžeš psát, říkáš,
že už tvůj život nemá smyslu.

Chtěli jsme ti pověsit aspoň
na bílou zeď obraz
a ty jsi už nechtěl svou poslední potěchu,
která tě přežije.
Zas nová infekce, těch nocí beze spánku.
Čekám, že už nikdy nezavoláš:
No to jsem já.
A zas další operace. Tromb ve všité cévě.
Když jsem přišla, sotva mluvil: „Konečně jsi tu."
Přivedla jsem Vladislava. Neodpověděl na nic.
Jen se optal: „Jak se máš v tom exilu?"
Natáhl ruku: „Ostříhejte mi nehty."
Mlčky jsme odešli a nemluvili.
Zas venku kvetou bezy.
Na prvního máje jsem celé odpoledne seděla
s tebou v nemocnici a nepromluvila ani
slova.
Myslela jsem, že umíráš. A zase ses probral
a vzpomínali jsme,
jak jsme před rokem seděli ještě na lavičce
a dívali se na kvetoucí kaštany. Teď vidíš
aspoň na nebe a tušíš na něm svaté.
Tisíc harcovníků pohání srdce, které uniká
nebezpečí.
A zase jedu do nemocnice. Bojím se otevřít
dveře. Čekáš mě nebo spíš?
Nohy máš zkřížené a nechceš je narovnat.
Nemáš už vůli žít.
Přišel za tebou Kolář, přijel z Paříže poprvé do
Prahy.
Stiskl jsi mu beze slova ruku.
Už ti život oprchává
s řetězením bolesti.
Jsi rosnička na bílé posteli.
Kapačka odkapává tvůj život.
Přístroje tiše šumí.
Na holých stěnách si představuješ své
obrazy.

Vím, že se s nimi loučíš.
Sluníčko sedmitečné se dostalo na tvou postel,
poslední pozdrav léta.
Jsi moudivláček v ptačím hnízdě, uzlíček kostí
a kůže,
černý povlak se v blankytu nad tebou prostírá.
Cítíš, jak tvá bytost uniká
z tohoto světa.
Poslední tvá slova v telefonu: „No to jsem já.
Přines mi buchty s povidly." Domluveno
v neděli.
Vidíš ještě naposled dnes oranžové slunce.
V úterý mi volá lékař: Co si budeme povídat.
Váš manžel v noci zemřel.

Vyvstala přede mnou tma.
Kupy květin a věnců v obřadní síni. Ave Maria
pěje chór. Pan prezident mi stiskl ruku.
Zas vidím ostrévky
po tvé smrti
na naší staré pasece,
otec, matka a ty tu nejste,
sama se dívám na pasínek
a ty tu nejsi a nebudeš.

Ty dennodenní cesty do nemocnic
Obloukové, na Karlák a do Motola,
stále vidím před sebou tvou postel,
tvé kostnaté ruce se záděry
a pomyslný kříž.
Ostrévky na pasece holé ční k nebi.
Tam odešla tvá smrt.
Marně tě volám: ozvi se, ozvi se,
je ticho na pasece jako v hrobě.
Ocún nasazuje své kopí, list za listem tančí
nad tvým hrobem.
Každý jsme měli svou samotu
v jemném závanu vjemů, každý šel svou cestou.
Sejdeme se v záhoří.
Svítím o Dušičkách za tebe,
aby ti bylo trochu tepleji.

Na Štědrý den ležíš sám v hrobě
pod listím a chvojím.
Loni jsi jedl ještě naposled rybí polévku,
na kterou ses celý rok těšil.
Naposled jsi odpověděl na gratulace
a teď je jen bílo, bílo na tvém hrobě,
na tvém popelu.

Je pryč tento přesmutný rok.
Já a samota jsme přátelé.
Jsi u kamene pod hlínou.
Cítíš přítomnost Boha?
Cítíš to nic, nic, nic?

Vnímáš mne, slyšíš mne?
Cítíš něco ve světě nebo spíš v nesvětě?
Poznala jsem, co je to umění umírat.
Blankyt očí upřený do blankytu nebe.
Opouštěl jsi svět mezi bílými zdmi
bez svých milovaných obrazů.
Zemřel jsi na pokraji svítání nové Evropy
a zatím nám hrozí zkáza na celém světě
v tom liščím světle.
Ponejprv se mi chtělo ze spaní
volat tvá slova záchrany,
ale všude je prázdno
a stěny se zužují, bojím se, že poruším
tvé ticho svým slovem,
ty už nechceš břitkost,
ale klid a mír a já se naň těším
v tom rozlíceném světě, kde nikdy nebude.
Bůh se narodil nelaskavý,
aby nám nedopřál v klidu žít,
nás peklo už nečeká, máme je na zemi,
lidé aby se jeden druhého báli,
pomláska je jenom symbol zla.
Cvětajeva říkala: Nemiluji lidi, ale anděly.
Při každém usínání
myslím na tvůj spánek v hrobě.
Utíkám od tvého umírání
se špínou za nehty,
utíkám jako šílená,
chtěla bych se propadnout do blankytu nebe.

Sedávali jsme bez řeči a hleděli na sebe, až si
vryju do očí tvou tvář. Kde jsi? To
nenahraditelné prázdno,
které zeje pořád v bytě. Marně čekám na
otočení klíče.
Podivný první máj 1990.
Blíží se rok tvé smrti.
Venku je posněženo bílými květy
v pokoji je posněženo bílými peřinami,
mezi sněhem tvůj dech už chladnoucí,
dýcháš beze slov,
dýchám beze slov.
Vnímáš mne nebo cítíš?

Čtyři hodiny mlčení a ticha.
Odcházel jsi jinam
a všude bylo kolem bílo,
je to polobdění, umírání, spánek,
loučení, vědomí na hraně vědomí,
přístroje tiše tikají, ukazují, že žiješ,
někdy se pootevře bělmo oka,
cukne spodní ret, nevyslovené slovo,
blíží se k šesté večer, vstanu, že odejdu
a zase přisednu
blíž k tobě, kdybych zaslechla snad jen šelest,
ale tvé mlčení je vězením už na věky,
potřebovals bys ještě dopsat své dílo,
ale Bůh o lidech neví nic.

Mám radši řeč stromů, než zapeklení lidí,
ten tesk teskná nad hrobem,
kdyby nic nebylo, kdyby zbyli ptáci,
místo draček lidských hub,
pěnkavko ty neznáš pomluv,
ty znáš jenom radost žití,
bezelstnost a čirost listí,
přátelé se roztrousili
a já se sotva motám.

Má slova se belhají jako o berlích
a nemohu se napřímit a usmát,
slova pokrytci, slova nevůle,
slova kousavá a jedovatá,
čekáš pohlazení a vymrští se hadí jazýček,
žahavky, jež popálí mou duši,
slova, která se bojí praskat ohnivě od západu.

Vstávej, vstávej, je červnové ráno,
blíží se tvá smrt, ať jsi na ni připraven,
druhá smrt v tvém hrobě, dlužíš ji přírodě,
kvetou kaštany, vůně proniká do vlásečnic
hrobu,
chce se mi spát vedle tebe v tomto chamtivém
světě,
nad hlavou bodláčí, hvězda sršatice nad tvým
hrobem zapadá,
chce se mi snídat v hrobě, aby mě nezranil nikdo oštípkou slova
mířeného do mého srdce, jsem doma sama,
mám jen své obrazy, které mě utěšují.
Lidé srší jako vosy, utíkám se k tobě, který jsi nic,
někdy jsi pro mne byl někdo
a já pro tebe někdo, někdy naopak,
ale pavoučí pouto nás spojovalo
jako teď mne na zemi a tebe pod zemí,
to pouto, které mě přitáhne k tobě,
až se mi nebude chtít žít.
Dnes za rok kolem tvého hrobu je bodláčí
a zlatobýl a klásky stébel.
Jsi mezi zhroucenými kříži,
myslela jsem si, že nad tvým hrobem
budou na větvích ptáci, že tam bude tráva
květiny a ženy s konvičkami
a zatím je to v temném koutě
mezi opuštěnými hroby,
kam vede zarostlá cesta.
Září tu jen tvůj pomník se zlatými písmeny,
tvůj otec, děd a ty.
Pokaždé klestím tvou zarostlou cestu,
ani hrobník sem nezajde, aby požal v létě trávu
a po zimě odklidil listí.
Kořeny uřezaného stromu podrývají náhrobek.
Co jsem ti slíbila před smrtí,
splnit nemohu.
Mí přátelé a přítelkyně mě opustili,
snad proto, že nejsem zvyklá mluvit jako oni.
To není báseň, to je život.
Rok mě slzí ráno oči,
ptám se tě poraď,
ale z hrobu nepřichází žádný vzkaz.
Jaký je tvůj rukopis snu se nedovím,
jak se podělit se steskem toho,
jenž nás opouští.
Pamatuji, jak jsme se milovali,
ale mlíčí uniklo...
Po tvé smrti nemá kdo mnou pohnout.
Stíny se smísily, aby nám prostřely lože.
Naše světy se rozpůlily.
Zrnka trávy nese vítr
a hrob se obrací k vesmíru.

Zaraženi prázdnem spěcháme na místa,
kde se vše zvolna rozkládá a odčítá.
Mám 40 let nový domov nad fotbalovým
stadiónem,
žila jsem tu šťastná se svým manželem, i když
doby byly zlé,
jitro mhouří oko a nemohu vstát,
jako by život jednoho neměl smysl na tomto světě,
zvednu telefon a zas jej položím,
abych někoho neobtěžovala,
dívám se raději po svých obrazech,
to je moje útěcha: lístečky Evy Kmentové,
Evo, moje věrná přítelkyně, nevěřím, že se
shledáme.

Dlužíme přírodě svou smrt.
Být příslušníkem kmene Asra, kteří
musí zemřít s tím, kterého milovali.
Vztah k smrti, který měl pračlověk, a ten,
který se skrývá
před naším vědomím v každém z nás
v hlubokých vrstvách našeho duševního života.
Věří naše nevědomí na vlastní smrt?
Chceš-li vydržet život, připravuj se na smrt.

Vstaneš, vstaneš před posledním soudem,
neboť budeš mít místo vedle Boha.
Dovedl jsi vždy soudit spravedlivě,
i když ti vyčítali chyby.
Lese, lese, jen ty klidně dýcháš,
tvé bytí je naším bytím,
co ví listí o lidském sváru,
svět pod zemí má svůj život v lásce,
kde jsou všichni zajedno.

Čerstvě usušené seno voní,
voní na ostrévkách.
Něco mi chybí, něco mi chybí,
je mně jen půlka a druhá půlka je pod zemí,
ten stesk, který nemohu potlačit,
stesk po tvém životě,
půl léta je pryč a já stárnu,
bloudím v husté mlze sama po lukách

s chrastavcem, luční chrpou
a slzičkami Panny Marie,
na louce večer ohníček se drží
a svítí kravám na cestu.
Cítím se, jak v nejhlubší tůni rybníka,
když páry z lesů
se ti tlačí do oken,
zůstalo ve mně zranění,
stesk živých po mrtvých.

Bojím se lidí, a přece bez nich nemohu být.
Člověk je tvor ošidný,
nedohlédneš nikdy jeho dna.

Ty bys mě chránil synu, který nejsi.
Lidé, dokud nepoznají bolest, nechají tě samotnou.
K smrti kráčí každý sám po hrob pavoučí.
Vítr tě povívá z vesmíru v záblescích trav,
nad tvým hrobem zabloudil zářijový motýlek,
tvé bytí bylo tvorbou naplněno,
z tvého hrobu září dobro
a svět je pojímá, ty jsi tam v tichu
a lidé na světě ztrácejí duši.

Promeškala jsem svůj čas chorobou
a ještě jsem živa,
zatím ty jsi ve vesmíru opuštěný kout,
už jsem tobě ustlala,
kdo ustele mně?
Rok už na mne čekáš v zemi,
jsou opuštěny tvoje knihy.
„Ano, to jsem já, přines buchty s povidly,"
víc ses neozval.
Dřímeš svůj věčný sen,
zatím já tu bludičkuju.
1990-1992

Elegie za Jindřichem Chalupeckým

osoba   narození   poznámka
Hauková Jiřina   27. 1. 1919    

Elegie za Jindřichem Chalupeckým

osoba   narození   poznámka
Chalupecký Jindřich   12. 2. 1910