Sedmdesátá a osmdesátá léta

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Záblesky života
rok vydání: 1996
strana: 150-163
jazyk: český

poznámka:
-
Sedmdesátá a osmdesátá léta
V šedesátém osmém roce, kdy bylo v srpnu okupováno Československo Rudou armádou, zabil se na počátku této tragédie v autě malíř Jiří Balcar, v té době nejlepší přítel Jindřicha Chalupeckého. Rozloučil se s ním nad rakví.
Stojím tady, Jiří Balcare, abych ti poděkoval.
Byl jsi malíř - do viditelných znamení jsi převáděl zkušenost našeho života. Žil jsi a pracoval v těžkých dobách. Na Umprum ses dostal roku 1948; školu tvého prvního učitele, Františka Tichého, rozehnali, a absolvoval jsi u prof. Muziky. První výstavu jsi měl roku 1959 - a je to pamětihodná výstava, protože to byla jedna z prvních, kde se v těch letech u nás s neústupnou samozřejmostí manifestovalo moderní myšlení a umění. Další dvě výstavy Ti zakázali, a tak jsi začal souvisle vystavovat až od roku 1963. Z Muzikovy školy sis odnesl velikou dovednost v tvorbě plakátu a knižní grafiky a ty Ti byly v dobách nepřízně prostředkem obživy i způsobem veřejného uplatnění. Došel jsi naposled mnoha opravdových úspěchů - u nás i v cizině.
Ale ať Tvůj život šel jakkoli, nepamatuju si, že by sis byl kdy stěžoval nebo se chlubil. Byl jsi skromný. Viděl jsi jako málokdo jiný absurdnost a chaos naší doby a lidských osudů v ní; ne náhodou se u Tebe tak často objevoval symbol labyrintu, neřešitelné křížovky, nápisů, které nedávaly smysl. Ale nad temnotou tohoto světa jsi zachovával jasnost ducha. Na nelidskost doby jsi odpovídal přesností, čistotou, jemností, dokonce tichým veselím. Nikdy ses nevzdal. Prošel jsi svou těžkou dobou beze škody a bez ústupku. Vytěžil jsi z ní dílo, které zůstane jednou z jistot českého umění.
Odešel jsi příliš brzo. Bylo Ti 39 let a 2 dny. Žil jsi v těžké době a v době ještě těžší jsi odešel. Děkujeme Ti. Ale budeš tu chybět, velmi chybět - právě teď. Tvoji blízcí přátelé věděli, že chystáš něco nového, že jsi na prahu docela nové etapy své umělecké cesty. Měl jsi připraveny rámy na neobvykle veliké obrazy, experimentoval jsi se screenprintem - ale z toho tedy už nebude nic. Vjel jsi se svou fiatkou příliš rychle do zatáčky. Ta moderní doba, jíž jsi věnoval svůj život i svou práci, mi Tě vzala.
Loučím se s tebou za všechny, co tě měli rádi. Sbohem,
(3/9 1968)

Hned na to odjel Chalupecký na sjezd AICA do Bordeaux. Myslel, že už se nevrátí. Ale v ovzduší sjezdu prohlásil, že se vrátí domů bojovat za moderní umění. Moc už toho vybojovat nemohl. Vedl tehdy Špálovu galerii, kde prosazoval většinou mladé umělce, kteří nemohli jinde vystavovat. Spálová galerie byla otevřena roku 1967 a roku 1970 byla zavřena. Říkával o ní: „Špálovka, to byl kus historie českého umění." Jen namátkou uvádím, kdo v ní vystavoval: Jiří John, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Daisy Mrázková, Ladislav Novák, Jiří Kolář, Jiří Balcar, František Hudeček, František Gross, Jana Želibská, Stanislav Kolíbal, Zorka Ságlová předvedla kupky sena a poslední byly šlépěje Evy Kmentové. Pak byla vzácná výstava Duchampova, ke které přemluvil Chalupecký milánského sběratele a majitele velké galerie Arthura Schwarze, s nímž se pak velmi spřátelil, provázel ho po četných ateliérech umělců a Schwarz tu nakoupil mnoho obrazů a soch a podpořil tím české umělce v těžkých dobách. Z příkazu předsedy Svazu výtvarných umělců Černého pak byla Špálovka zavřena a pan Černý prohlásil umělcům: „Ať váš živí Chalupecký."
V únoru 1970 uspořádali ještě mladí umělci oslavu šedesátých narozenin Chalupeckého ve Špálově galerii. Mladí měli rádi Chalupeckého a on měl rád je. Říkal, že mají nové podněty. Proto se s nimi pak rád scházel v ateliérech, v Demince, a podařilo se mu spolu s nimi překlenout zlé časy a udržet české umění na výši. Mladí si ho vážili a on si vážil jich a četné debaty byly povzbuzením k nové práci.
Jindřich Chalupecký doma pilně pracoval. Studoval dlouho materiál k obsáhlé knize Evropa a umění, jejíž částí byl i jeho oblíbený Marcel Duchamp. Ze statě o Duchampovi pak udělal samostatnou velkou studii o něm a knihu Evropa a umění vydal ve dvou svazcích samizdatu. S Marcelem Duchampem se setkal v Paříži a také s ním korespondoval. Studii o Duchampovi velmi ocenila paní Duchampová, napsala, že patří mezi nejlepší knihy o Duchampovi. Dosud nevyšla.
V roce 1968 jsme jeli ještě koncem září do Říma, Neapole, Pompejí a Herkulanea, kde jsme důkladně poznali římskou antiku. Mně nejvíc v hlavě utkvělo muzeum etruské kultury, kterou považuji za fantastickou.
V Římě domluvil manžel s G. C. Arganem velkou výstavu českého umění. Uskutečnila se v květnu 1969 za účasti našeho kulturního atašé Jiřího Pelikána. Zahájil ji G. C. Argan, ředitel uměleckého historického institutu univerzity v Římě, druhým řečníkem byl Chalupecký.
V roce 1969 byl Chalupecký pozván do poroty mezinárodní výstavy moderního umění v Paříži, kde se setkal se všemi svými přáteli v cizině naposled. Byli jsme v katedrále v Chartres a v zámcích na Loiře.
Pak se za námi dveře na Západ zavřely.

Roku 1970 v dubnu se vypravila do Sovětského svazu první československá oficiální delegace, kterou vedl Adolf Hoffmeister. Účastnil se jí také jeden z nestraníků, Jindřich Chalupecký. V dubnu 1970 se po několika odkladech přece sešli, deset či dvanáct českých a slovenských malířů, sochařů, teoretiků, stejný počet sovětských. Symposium se nezdálo mnoho slibovat. Sovětští účastníci jako čeští stejně dobře věděli, že stojí na stanoviscích přesně opačných, a protože nebylo žádoucí se dostat do neplodných sporů, nedalo se dobře čekat nic jiného, než že se ty tři dny budou opatrně procházet problémy, říkat si zdvořilé věty a příjemně se usmívat.
Ale někteří přece neměli chuť mařit čas zbytečnými hovory. Začali s tím, že se dohodli, že nebudou číst nic z připravených papírů, každý nechť promluví za sebe a vypoví, co ho těší a co ho bolí. Místo delegátů dvou Svazů se ocitli za stolem lidi, kterým všem dělá starostí umění ve společnosti socialistických zemí.
Charakter současného umění v Československu - podobně jako více méně všude ve střední a západní Evropě - byl zřejmě dán tím, že vzniká z prostředí a pro prostředí intelektuálního obecenstva. Širokým vrstvám zůstává lhostejné. V SSSR je současné umění naopak věcí širokých lidových vrstev; jsou to prostí lidé, kteří zaplňují výstavy a muzea, a umění, které se jim dostává, tlumočí ušlechtilé city, velké myšlenky, vzpomínky. Avantgardní umění tu připadá jako nepochopitelná kuriozita. Tento sociologický fakt byl východiskem úvah delegace. Chalupecký hned zpočátku nadhodil: „Mají-li spolu užitečně diskutovat, musí vyjít z předpokladu, že toto obojí umění má svůj smysl nebo přesněji řečeno, že současný vývoj se udává mezi dvěma póly a že oba tyto póly musí být aktivní, nemá-li se vývoj zablokovat: pól umění experimentujícího s úzkým sociálním ozvukem a pól umění užívajícího tradičních formálních prostředků s pretencí dosáhnout širokého sociálního působení. Umělecké úsilí, které se snaží o nové tvárné postupy, ale rezignuje na lidskou účinnost svého díla, odsuzuje se k stagnaci stejně jako úsilí, které se sice soustřeďuje k své účinnosti, ale nesnaží se vyrovnat svými prostředky s novou podobou naší doby."
To otevřelo možnost diskuse. Bylo to po mnoha letech zřejmě poprvé, co se mluvilo v Moskvě na půdě Svazu výtvarných umělců otevřeně nejen o Malevičovi a Gabovi, ale i o Warholovi, Rosenquistovi a Yvesu Kleinovi a o oněch mladých sovětských umělcích, kteří jsou dnes sovětskou avantgardou a kteří vystavují leda docela výjimečně. Pro všechny to znamenalo úlevu.
Na symposiu vznikla zvláštní a pro mnohé nezapomenutelná atmosféra. Přestávaly se vykládat pouhé teoretické názory. Oficiální, mechanicky pronášená zaříkání působila tu nevhodně a nevěrohodně. Nebylo tu ani místo na soutěžení ve vzdělanosti, důvtipu, originalitě. Tiché, soustředěné obecenstvo naslouchalo osobním vyznáním, úryvkům z duchovních autobiografií. Mnozí připomínali své omyly, téměř všichni se přiznávali k svým nejistotám; snad pro většinu přítomných se symposium měnilo v společné hledání pravdy. Všichni pociťovali stále zřetelněji, že pouhé teoretizování se tu stává zbytečné. Šlo o něco víc: o osudy umění. „Dosud jsme viděli vaši avantgardu především v depozitářích", navázal na diskusi o avantgardě desátých a dvacátých let poslední den Jiří Šetlík. „Avantgarda existuje i dnes," pokračoval.
A poslední z českých řečníků symposia, Jindřich Chalupecký, uzavřel diskusi otevřeným apelem k sovětským kritikům:
„Existuje tu už nová, mladá avantgarda. Její tvorba dosáhla podle mého názoru světové úrovně. Tato avantgarda nevystavuje svá díla. Řeknete, že se vměšuju do Vašich věcí, ale tam, kde jde o umění, je to už také má věc. A kde jde o socialismus, je to také už i má věc... Je pro mne strašné, jestliže kterýkoli umělec se nemůže s tím, co cítí a myslí, obrátit k lidem, jestliže je odsouzen k samomluvě... Je nutno obnovit tvůrčí napětí mezi různými směry v umění. Je nutno objevit tvůrčí nejistotu a neklid. Je nutno obnovit maximální svobodu v užívání umění společností. Základním úkolem teorie jest připravit půdu, aby všechno umělecké úsilí se mohlo uplatňovat. Jestliže to teorie nečiní, stává se největším nebezpečím pro umění - a to ať stojí na jakýchkoli pozicích, tradičních či avantgardních."
Dnes už skýtá ono neoficiální, moderní umění sovětské obraz velmi bohatý. Ti, kterým minula už čtyřicítka, jsou většinou zakladateli oné nové orientace sovětského umění; zůstávají vázáni na figurativní strukturu obrazu, ale dalekosáhle ji přehodnocují - expresionisticky, jako Neizvěstnij, kresebně a koloristicky jako Celkov, Vejsberk a další umělci ze Skupiny sedmi, sémanticky jako Krasnopěvcov nebo Lanin. Umělci mladší generace nevytvářejí žádnou školu. Uzavřeni každý do svého ateliéru, soustřeďují se ke svým individuálním dílům. Abstraktní impresionismus u Jakovleva. Prostorová abstrakce u Bulatova, monochromatická redukce barvy u Eduarda Stejnberga, materiálové struktury u Plaviňského, hieratické sexuální strojové idoly u Jankilevského, velice ruské popart u Kabakova a Rogiňského, poetické okouzlení Grobmanovo a řadu dalších fantastických interpretací skutečnosti až k teratologickým kompozicím a abstraktní grafice Smirnovově.
Po pěti letech roku 1975 přijel Chalupecký zase do Moskvy ke svým přátelům. Byl překvapen výstavou Vladimíra Jakovleva. Jakovlev je nejmalířštější malíř v Rusku, je od mládí chorý, trpí deformací rohovky, takže maluje s přivřenýma očima. Toto nedostatečné vidění mu odkrývá zázraky viditelného světa. Jsou tu především jeho obrazy květin, obrovité a zářící, ale také obrazy tragicky deformovaných hlav, metafory jeho vlastního těžkého osudu. Výstavu pořádala jen odborová organizace kulturních pracovníků ve svém domě. Nedaleko v centru Moskvy je překvapující výstava Nikolaje Gricjuka. Žil v Novosibirsku. Výstava ukazuje usilovnou výtvarnou práci od expresionistických městských krajin až k složitému fantastickému kubismu. Dílo nedokončené. Přervané sebevraždou.
Přes toto uvolňování mnoho věcí pořád zůstává nevystavováno, a právě to nejvýznamnější. Chalupecký tráví tedy svůj čas v Moskvě jako obvykle v ateliérech - u Kabakova a Jankilevského, Stejnberga a Vejsberga, Pivovarova, Gorochovského a Infanteho. To je střední generace; ale vidí, že k nim už zatím přistoupili další, které neznal. Čukov, Sokov, jistě i jiní. Je to zvláštní svět, který se zde vytváří. Stěží kde jinde se najde tak živé a intenzivní intelektuální prostředí jak mezi těmito umělci. Je tu znát vliv pravoslavné tradice, i když dobrá polovina těchto malířů jsou židi nebo položidi. Snaží se navázat na ruskou duchovní minulost. Jejich tématika je současná a jejich výtvarné myšlení také. I když informace o světovém dění k nim docházejí obtížně, přece chápou, co se děje. Jsou to moderní malíři, poněvadž jsou to současní lidé současného světa. Moderní umění bylo tady po dlouhá léta zakazováno i pronásledováno. Tím více si tato nová generace uvědomila význam onoho konání, které se v naší době stalo čímsi tak zvláštním a kterému se říká umění. Nemate je tady to, čím je dnes na Západě umělecký svět s jeho obchodem a žurnalistickou kritikou. Zvykli si na svou samotu a nalézají v ní dokonce největší posilu. Jsou odvráceni od světských starostí; v jakési askezi zůstávají při svém umění. Cítí, že v něm jde o něco nad vše důležitého, co jim stačí zaplnit celý život. Proto příznačným rysem umění mnohých z nich je to, co nazývali romantikové ironií. Rozuměli by si dobře s Duchampem. Není to odvrat od světa ani znevažování světa. Jen poznání, že svět sám není pro člověka tím posledním a nejdůležitějším. Neuvažují, že by mohli snad emigrovat. Řada výtvarníků to v posledních letech udělala. Sovětské úřady jim nečinily potíží.
Jestli šli takoví ruští umělci do světa za uznáním a slávou, zklamou se. Jestli se domnívali, že jdou za uměním, byli by lépe učinili, kdyby byli zůstali doma. A jestli doma cítili mnoho nepohodlí, neuvědomovali si, že umění je vůbec nepohodlné, a v současném světě zvláště - na východě i na západě, severu i jihu.
Jedinou významnou osobností mezi emigranty je asi Ernest Neizvěstnyj. Nenalezl doma příležitost k monumentálním, ne-li gigantickým kreacím, o kterých sní. Podobně je tomu s uměním neklidného a vynalézavého Lva Nusberga, který pokračuje v myšlení ruské avantgardy dvacátých let a jejím utopismu.
Ve veledůkladném eseji, který vyšel jako úvod k předposledním, Szeemanovým dokumentům, jsme se dočetli, že v Československu, Madarsku, Rumunsku a Polsku není než umění provinciální a opožděné - SSSR není uvedený, asi tam toho není ani tolik, prý se zde cení imitativní zpracování západní malby a malíři prý rychle mění slohy, aby dohnali, co zameškali.
Autor je profesor filosofie na marburgské univerzitě, Hans Heinz Holz. Nevím, kolik zná umění v těchto múzami opuštěných zemích. Asi málo, ne-li nic; za doklad jeho názoru mu postačila reprodukce jednoho maďarského malíře. Podobná neznalost umění za železnou oponou byla pravidlem.
„Šel mi mráz po zádech," píše Chalupecký „když jsem viděl, jak se připravuje letos Benátské bienále, které mělo předvést toto opomíjené umění - pořadatelé se neobtěžovali ani tolik, aby se za umělci v Moskvě či v Praze vypravili. Stačila jim politická pikantnost tématu.
Být umělcem v některých zemích východní a střední Evropy nese s sebou mnoho nesnází. Rozhodně však umělec tu má jednu výhodu: není tu umělecký trh s jeho směnou duchovních hodnot za hmotné. Z toho může umělec těžit, může zůstat u oněch pramenů života, z kterých vzchází umění. Dokonce mu tady často nic jiného nezbývá. Je docela pravděpodobné, že v těchto zemích vznikají za těchto podmínek samostatná duchovní ohniska, a zatímco jinde se moderní umění devalvuje, tady se vrací k svému původnímu významu."
Dokladem Chalupeckého styku s ruskými avantgardními umělci je velmi bohatá a cenná korespondence a fotografie. Napsal také o setkání v Moskvě do mnoha zahraničních časopisů v podobě Moskevského deníku.

Od roku 1970 byl Chalupecký na seznamu zakázaných spisovatelů. Publikoval v zahraničí: v časopisech Opus International, Studio International, Art News, Flash Art, Artibus et historiae, ve sborníku Gross Curents pro středoevropskou kulturu, který vydával Ladislav Matějka na univerzitě v Michiganu o výtvarném umění v Čechách, studii o Haškovi, článek v katalogu souborné výstavy Duchampovy v Paříži a ve francouzském sborníku o Duchampovi (Colloque de Cerisy). Přehled současného umění ruského, československého a polského v 13. svazku Propylän Kunstgeschichte. V českých emigrantských časopisech Proměny a Rozmluvy pro tohle publikování měl mnoho výslechů a výhružek na policii.
Doma vydala Jazzová sekce roku 1970 jeho text O dada, surrealismu a českém umění, 1982 sborník na památku sochařky Evy Kmentové, který spoluredigoval. Vydání obšírné monografie o Marcelu Duchampovi bylo znemožněno.
V nakladatelství Arkýř v Mnichově (p. Jadrný) vyšel soubor esejů o současných českých malířích Na hranicích umění. Pro nakladatelství univerzity v Michiganu napsal obsáhlý přehled Nové umění v Čechách výborně přeložený W. Harkinsem; k vydání bohužel nedošlo, protože v té době byly velké potíže s poštou, která schválně zásilky nedodávala. Matějka šel pak do penze a neměl už peníze na vydání. Po dlouhém ležení v Odeonu jsem rukopis předala do nakladatelství H&H, kde nyní vyšel. Soubor jeho významných esejů, monografie o Duchampovi a Evropa a umění nevyšly do dneška.

Místo ciziny jsme trávili léto na českém venkově. Nejprve ve Šternberku nad Sázavou, kde jsme měli pokojík v podkroví s vyhlídkou na hrad Šternberk. Asi čtvrt hodinu odtud sídlili Mikuláš Medek s Emilou a Evou ve vile po generálu Medkovi. Často jsme tam chodívali na kus hovoru, Mikuláš byl velmi vzdělaný i v literatuře. Půl vily jim Národní výbor sebral, ale dnes už ji mají zase celou pro čtyři Eviny děti.
Pak jsme se z rodinných důvodů museli odstěhovat a našli jsme na inzerát ubytování v nově postaveném a nedodělaném domě ve Skrejích u Rakovníka. Sem nás jezdili špiclovat tajní, ale domácí byl slušný a upozornil nás. Při procházkách jsme se zabývali sbíráním kamenů, na nichž byly fosilie trilobitů, které tu Barrande objevil.
A naposled jsme se usídlili v Novém Věštci u Staré Boleslavi v chátrající vile. Ale bylo tu krásné koupání v čisté Jizeře a našimi blízkými sousedy byli Rezkovi, filozof Petr Rezek, jeho žena psycholožka Vlasta a dva synové. Často jsme k nim zašli na báječnou bublaninu jejich matky. V osmdesátém osmém roce, když manžel onemocněl, jsme se odstěhovali a prožívali pět velmi krušných let v Praze až do manželovy smrti.
Naším nejvěrnějším, ač vzdáleným přítelem byl po celá léta Bili Harkins, profesor slavistiky na Columbijské univerzitě, Jakobsonův žák, s kterým jsem se seznámila v Praze, kde studoval češtinu na univerzitě v roce 1947. Celých 40 let jsme si s ním dopisovali a posílal manželovi i mně knihy, které jsme potřebovali pro svou práci. Jemu tedy patří dík, že manžel mohl dělat svou vědeckou práci (zabýval se tehdy hodně filosofií) a já překládat. Ještě když byl manžel v nemocnici, přijel za ním dvakrát.
Chalupecký si dopisoval se známou americkou teoretičkou umění Dorou Ashtonovou, v Paříži s paní Suzanne Pagé, ředitelkou Muzea moderního umění, kterou provázel v Praze, ve Švýcarech s Maurice Bessetem a v Itálii s C. G. Arganem, v Polsku s Riszardem Stanislawskim a Jackem Baluchem, nynějším velvyslancem v České republice.

Sedmdesátá a osmdesátá léta

Sedmdesátá a osmdesátá léta