Příběh Evy Kmentové

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Eva Kmentová
rok vydání: 1982
strana: 8-14
jazyk: český

poznámka:
-
Po svém pozoruhodném nástupu před první světovou válkou české umění brzo ochablo. V údobí mezi válkami převládl v něm trpný vztah k světovému vývoji. Svou původnost se pak čeští umělci domnívali hájit nejčastěji tím, že se vůči světovému dění nedůvěřivě uzavírali. České umění zůstalo provinciální a jen málokdo se tady odvážil na světovou scénu.
Objektivně posuzováno by se zdálo, že po druhé světové válce se české a stejně i slovenské umění dostalo do situace mimořádně nepříznivé. Zatímco v širém světě moderní umění triumfovalo, tady mohli až na poměrně krátké údobí moderní umělci vystupovat na veřejnost jen kradmo a velmi mnozí neukázali ze své práce po dlouhá léta vůbec nic. Je překvapující, že právě tato situace se stala popudem neobyčejného vývoje. Zatímco jinde ve světě strhovala moderního umělce příležitost k úspěchu, totiž k proslulosti a bohatství, tady umělci s úspěchem nemohli počítat, či aspoň s úspěchem tohoto druhu; a zatímco jinde umělci přizpůsobovali svou práci podmínkám této úspěšnosti, umělci tady neměli se ani čemu přizpůsobovat. A tak, zatímco ve světě docházelo - většinou pod vlivem nového umění severoamerického - k jakési standardní modernosti, která se ve svých důsledcích docela právem může nazývat novým akademismem, tady moderní umělec zůstal ve svém ateliéru svoboden: odpovídal jen sám sobě, či nezbytnosti, která ho k umění vedla.
Co se tedy zdálo nevýhodou a co jistě mnozí umělci sami těžko nesli, ukázalo se velkou příležitostí. Vnější nepřízeň je nijak neodradila od soustavné práce. Jejich umělecké úsilí zůstalo ve shodě se světovým děním. Ale nedotkla se jich deformace, která ve světě postihla umění, když se stávalo zbožím, postupem času především zbožím a posléze jenom zbožím. Neměli se na co ohlížet; každý sledoval jen svůj vlastní lidský a umělecký osud. Jejich umění nabylo tím zvláštní intensity a osobitosti. Není vinou těchto umělců, že jejich práce zůstává ve světě a dokonce i doma téměř neznámá. Vytvořili si uvnitř světa moderního umění docela zvláštní místo pro své umění, s jinou stupnicí hodnot a s jinými - a velice přísnými - měřítky. Není to již umění provinciální. Není jen doplňkem světového umění; je svým způsobem zároveň i jeho kritikou.
Vypadá to jako opovážlivé tvrzení. Chybí pořád konfrontace tohoto umění s uměním světovým a dokonce je čím dále tím méně možná: je těžko nalézt způsob, jak srovnávat toto umění tak výrazně se obracející do sebe s expansivním uměním světovým. Tématem tohoto umění tady je čím dále tím více lidský osud; ve světě tématem umění se stává převážně umění samo. Zatím se musíme spokojit tím, že srovnáme bezvýznamnost celé téměř té produkce, která charakterisovala české a slovenské umění v letech dvacátých a třicátých, s jeho bohatstvím, původností a rozmanitostí v letech šedesátých a sedmdesátých. Rozhodně je to umění svého času, umění moderní; nevzniklo napodobením, a má specifickou podobu místa, kde vzniklo, a rozhodně trvá na vysoké výtvarné úrovni. Generace, která začínala svou uměleckou dráhu v Čechách a na Slovensku v padesátých a šedesátých letech, položila umění těchto zemí nové základy. Třeba má toto nové uměni v Čechách a na Slovensku historii teprve krátkou, má už také své velké mrtvé. Řada počíná rokem 1968: Jiří Balcar a Vladimír Boudník, po nich sochař Pacík a malíři Medek a John; a roku 1980 umírá první z českých umělkyň: Eva Kmentová. Umění žen má v Čechách (nikoli už na Slovensku) místo rozsáhlé a významné; dávno není okrajovou kuriozitou, naopak mnohé malířky, grafičky a sochařky patří v českém umění k postavám ústředním, účast žen na moderním umění je ve shodě se světovou tendencí, ale opět je v Čechách toto ženské umění podstatně odlišné. Nevzniklo z feministického protestování, a jakkoli nese v sobě mnohé prvky specifické, není to z programu: ženskost tohoto umění je jen důsledkem nutnosti a samozřejmosti, s jakou vzniká. Eva Kmentová byla mezi těmito českými výtvarnými umělkyněmi osobností mimořádně výraznou právě proto, že její umění bylo svrchovaně ženské. Dokonce se dá říci, že jeho výtvarná hodnota vyplývala právě z této jeho ženskosti. Nebyla to však pro ni krátká a snadná cesta dostat se k takovému svému vlastnímu projevu.
1
Už ve svých deseti letech byla malá Eva pevně rozhodnuta, že bude sochařem - jako její otec. Nešla proto ani na střední školu; z měšťanky vstoupila na odbornou školu řezbářskou a hned po válce na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, nejdříve k prof. Nušlovi a pak do sochařského oddělení Josefa Wagnera. V této škole vytvořilo se tehdy neobyčejně živé prostředí, sešli se tam mladí lidé, kteří měli v českém sochařství mnoho udělat - Palcr, Vladimír a Věra Janouškovi, Chlupáč, Preclík, Fibichova, Šimek, Zoubek - s tím se po studiích vezmou. První fotografický dokument Eviny práce ji ukazuje před sádrovým modelem dělníka v nadživotní velikosti, zápasícího jakýmsi nepravděpodobným způsobem s velkým ozubeným kolem; štíhlá a nejistě se usmívající dívenka, okolo ní sebevědomí a cílevědomí mladí muži v montérkách s našitými odznaky. Snímek je z roku 1950; to ji bylo dvaadvacet, chodila ještě do Školy a socha zřejmě sloužila za ozdobu nějaké politické slavnosti. Takových soch se tehdy hodně dělalo - bývaly ze sádry nebo z cementu a po slavnosti se někam odklidily a časem zničily. Učilo se tomu na školách a říkalo se tomu socialistický realismus.
Příští léta po absolutoriu byla na uměleckou práci chudá. Z naučené konvence hladké pseudorealistické modelace se zachraňovala v několika portrétních hlavách. Ostatně se jí narodily dvě děti a se svým mužem sháněla obživu jako restaurátorka. Ale mladí umělci se začínají scházet, diskutují, shánějí první informace o moderním umění a konfrontují si své práce. Do roku 1948 byla v Čechách živá tradice kubismu i surrealismu; obě sehrály při oné renesanci českého umění v letech padesátých svou důležitou úlohu. Introverse surrealismu byla Kmentové cizí; upoutal ji kubismus a z něho umění nejvíce extrovertní: Léger. Najednou dostala chut do práce; rychle přibývá soch, v nichž zjednodušuje kontury, dynamicky váže proporce, rozpojuje a geometrisuje objemy. Nejvýraznějším výsledkem jsou roku 1959 Milenci. Vstoupila do skupiny Trasa; když sochu dá na výstavu skupiny, vzbudí - stejně jako Olbram Zoubek svým Zastřeleným - pohoršení příslušného činitele: "svým výtvarným pojetím člověka v jeho zkreslených proporcích urážejí lidskou důstojnost". Oba si musí sochy z výstavy odnést.
Ale zatím se její umění rychle vyvíjí dál. Mizí vazba realistického schématu a tudíž i deformace, figura se mění v abstraktní sestavu mohutných geometrických těles z betonu, zároveň začnou vznikat sochy, modelované do měkkých organických tvarů a odlévané do cínu. Sochařka se už pevné včleňuje do velkého mezinárodního proudu tehdejší abstrakce. Geometrické Sedící torso (1962) a organické Torso strachu (1963) jsou v rámci této estetiky díly významné úrovně. Ale v té chvíli Kmentová abstrakci opouští.
Ne náhodou prvním signálem chystající se přeměny v jejím směřování bylo téma přírody: Strom za oknem, Ležící strom, Ptačí strom, také Květy zla, dokonce Cesty jsou názvy soch, rozptýlených mezi roky 1960 a 1963. Téma se už zřejmě vymyká ze sochařské tradice, ale autorka se je snažila vpravit do schémat sošných konstrukcí. Roku 1963 přetrhává toto úsilí téma Polí: sochařka resignuje na stavbu sochy a uchyluje se k mělkému reliéfu. Roku 1964 následuje druhá důležitá socha: nazývá se Opuštěný prostor a vytváří ji negativní objem. Ale tím zároveň Eva Kmentová zanechá sochařského modelování. S tím, co se dosud pokládá za sochařství, ba dokonce s tím, co jsme si zvykli nazývat uměním, bude její příští práce mít pramálo společného. Neboť Eva Kmentová si bude hrát.
2
Začne to tím, že získá vlastní ateliér. Zatím měli ateliér spolu s Olbramem Zoubkem. Ten její nový ateliér je ostatně podivuhodný. Je na Žižkově, v Kalininově třídě, známé druhdy Karlově, proti budově původně Pensijního ústavu od architektů Havlíčka a Honzíka. Je to pavlačový činžák, jakých je plno v této proletářské čtvrti; vystoupíte do třetího poschodí, přejdete pavlačí nade dvorem, dveře na konci vedou do ateliéru: a ocitnete se v přízemí, ateliér stojí na zahradě se stromy a altánem. Za domem totiž je vršek a zadní stěna je vestavěna do prudce stoupajícího svahu. Eva Kmentová nazývá tento svůj ateliér doupětem. Zalézá do něho před ostatním světem. V ateliéru je starý nábytek, který se hodí jen k rozštípáni. Zaujmou ji kusy dřev, které z něho zůstaly; začne je skládat k sobě, pak otiskovat do hlíny; připomíná jí to krajiny a postavy. Přidá otisk oblásku, odlitek hadru. Reliéfy se nazývají Pole, Postavy, Plod, Země a mraky. Je to umění? Kdoví. Někdy se dokonce i Eva bude ptát, zda nepropadá lehkomyslnosti a nezodpovědnosti - kde je tady nějaký zápas s hmotou, kterým se má vyznačovat sochařství, kde jsou velké problémy moderního umění, o kterých se diskutuje v ateliérech? Ale ta božská bezstarostnost, s kterou to vše dělá, ukazuje se jí příliš vzácná. Zbavena starostí dospělých lidí i dospělých umělců, je zase tou dívenkou, jež pobíhala kdysi v kraji luk, lesů a rybníků okolo Jevan. Tam bylo její šťastné dětství. V neumělosti a prostotě se vrací k světu, který potají v sobě pořád opatrovala. Ne nadarmo si pečlivě uchovávala v ateliéru pár drobných kreseb barevnými tužkami. Nejstarší jsou z jejího čtrnáctého či patnáctého roku, poslední si kreslila ještě ve své třicítce. Jsou vesměs drobných, často miniaturních formátů; jsou na nich pohledy na krajinu a na kouty bytu, kde byla doma, na domky, ulici, silnici, často jen na květinu v poli; lidská postava se tu objevuje výjimečně. Komposice je plošná, ale bez ornamentalisace, věci jsou zpodobeny obvykle frontálně, zjednodušeny do kompaktních barevných hmot. Pořád jsou to kresby dítěte. Málokdy je na nich znát kreslířská obratnost. Nedotklo se jich oněch mnoho let uměleckého školení, jímž mezitím prošla. Zachránila si svou nevinnost. To bylo teď její východisko.
Jednou otiskne do hlíny svou ruku. To je důležitý objev. Od té doby bude otiskovat a odlévat dlaň, prsty, čelo, rty, chodidla, nohy, záda, břicho. Odlije i otisky tohoto těla: polštář s vytlačeným důlkem, prostěradlo ještě pomačkané po ránu. Je to, jako by dni života se jí přímo vtiskovaly do sochařské hlíny, Tedy záznamy, zápisy, dokumenty? Daleko ne. Zkušenost života nabývá nového a obsáhlejšího významu, když se rozvíjí v téma vytváření. V otiscích a odlitcích Evy Kmentové nejde tolik o výtvarný výsledek, jako o sám akt otiskování a odlévání. Proces vytváření se stává jakýmsi obřadem-hrou, výtvarné dílo jeho vedlejším téměř produktem.
Co dodává dílu Evy Kmentové jeho zvláštní charakter, je z toho, že skutečnost byla pro ni více dotýkáním než viděním. Její otisky a odlitky, později její mačkané papíry i její kresby, to jsou události, uskutečňující se na hranici mezi tělem a světem, události těla, jež se dotýká světa, a události světa, jež se dotýká těla. Nejsou to sochy, reliéfy či kresby, ale dotyky, pohlazení, políbení. Člověk a svět se sebe dotýkají jako něčeho posvátného. Svět není ještě docela světem a tělo není ještě docela tělem; v té chvíli oboje, tělo i svět, jsou jen zářením, vzájemným zářením. Mizí tu hmotnost těla i hmotnost světa a mizí tu i ta hmotnost, která dělá sochu sochou a kresbu kresbou.
Krátce před smrtí napsala Eva Kmentová svou krátkou autobiografii. "Myslím, že moje umění vzniklo asi tak v šestém až dvanáctém roce mého života. (Pak mi trvalo asi do 30 let, než jsem se k němu ´propracovala´ zpátky.) Měla jsem štěstí, žila jsem na venkově. Byla jsem sama na bílých zamrzlých plochách rybníků. Ticho, jen stopy od mých bruslí nebo lyží. Otisky ptačích stop. Ticho, když se sypal sníh se stromů - jako závoje. Bylo několik chvil, které si ostře pamatuji. Nevím, co jsem si myslela, asi nic, ale bylo to takové velké, plné, všeobjímající, až do neskutečna. Snad velká dětská radost, nebo spíš tušení něčeho krásného."
Ta obojí intuice, intuice přítomnosti nepřítomného v stopách po lidech, zvířatech i věcech a intuice čehosi všeobjímajícího a neskutečného, zůstala v pozadí celé tvorby Evy Kmentové. Byla vskutku sochařkou nehmotného. Jedna její uvedená už plastika se jmenuje Opuštěný prostor a opuštěným prostorem by se mohla nazývat většina jejích sochařských děl. Opuštěným prostorem jsou především všecky ty otisky, ale jsou jím i její odlitky: význam vždy nese povrch, jeho struktura a jeho světelné valéry, nikoli objem. Jsou to stopy, dotyky něčeho nepřítomného, ale v této nepřítomnosti se jimi hlásí skutečnost, která je zvláštním způsobem přítomná nyní více než kdy jindy, přítomná něčím podstatným v sobě. Ty malé prázdnoty jejich objemů jsou znameními velké prázdnoty, která vše objímá. Není to prázdnota nicoty: naopak, je to plnost jsoucnosti, která se teprve díky své plné prázdnotě může manifestovat v jevech světa.
V tichu, bělosti, neviditelnosti je dotyk věcné přítomnosti - radost, tušení něčeho krásného. Odtud ten význam bělosti u Evy Kmentové: bělosti sádry, bělosti papíru. Proto také nevypráví a nelíčí; zůstává při minimálních náznacích. Cokoli ještě může být čímkoli. Odlitek těla je loukou a nebem; otisk dlaní motýlem; odlitek polštáře možná oblaky, pahorkatou krajinou, čímkoli jiným. Svět je svou vlastní metaforou.
3
V Evě Kmentové s jejím ryzím plastickým cítěním byl skryt architekt. Často a ráda doplňovala nové stavby abstraktně koncipovanými sochami a dobře si s architekty rozuměla. Sama si také navrhla svůj nový ateliér v Radlicích na Konvářce. Byla to barokní stodola bývalého statku Křižovníků s Červenou hvězdou; Eva Kmentová v ní prolomila veliká okna, rozčlenila ji uvnitř vertikálně a horizontálně na několik prostor a zařídila; zmodelovala také terén svažité zahrady, která k staveni patří. Starý ateliér byl vprostřed zakouřeného Žižkova. Tady bylo jasno, ticho, daleká vyhlídka za Vltavu a na vysoké nebe, zelený trávník, staré stromy: Eva tu byla velice šťastná.
Ale byla to právě asi tato stavba, která se jí stala osudná. Věnovala se jí s nesmírným elánem a nejspíš právě tehdy si proto nevšimla, že v ní proběhl v mírné formě infekční zánět jater. Přišlo se na to až pozdě. Zánět se změnil v chronický, a co bylo zlé, nabyl autoagresivní podoby. Léčení ji uvrhovalo znova a znova na mnoho měsíců do nemocnice, a zároveň co zdržovalo postup nemoci, nesmírně ji oslabovalo. Od roku 1974 mohla už pracovat jen velice málo; sochaření vůbec musela nechat; jejím materiálem se stal papír: kreslila a modelovala reliéfy a plastiky z mačkaného, řezaného a trhaného papíru, naposled i jen z lepicích pásek nebo papírových tácků. Změna však nebyla jenom v materiálu a technice.
Jestli se Eva Kmentová tak mnoho obracela k svému dětství, nebylo to proto, že by si byla přála uniknout z vážnosti dospělosti do ztracené idyly. Ani v životě, ani v umění se nevyhýbala zkušenosti utrpení. Pro dětské vědomí kosmu může být utrpení jen ubližováním, může být jen z nějaké chyby ve světě, z nespravedlnosti, zbytkem chaosu, který má být odstraněn. Dospělý člověk, čím více poznává utrpení života, tím více se je učí přijímat - ne jako nějaký kaz, ani jako pouhou nezbytnost, nýbrž jako sám výraz síly, z které vzniká a jíž se brání všecko jsoucí vůči nicotě: integruje svou zkušenost zla, bolesti, neštěstí do onoho souhrnného pochopení jsoucna, jehož se mu dostalo jako dítěti, a poznává v ní přítomnost samé velikosti kosmu. Jestli to tedy byla ona původní dětská nevinnost, jež učinila Evu Kmentovou umělcem, byla to zase ona, co jí dovolila pojmout do jejího díla bolest dospělosti.
Téma utrpení i zla zaměstnávalo Evu Kmentovou několikrát; zejména jsou to její plastiky v letech 1970 až 1973 s odlitky prstů, s otisky pěstí a s nápisy - Proč, Ty a Ne. Poučné je tu srovnání s dílem Aliny Szapocznikow, její polské vrstevnice, která náhodou začínala svou uměleckou dráhu rovněž v Praze ve Wagnerově škole: souběžně a současně s Evou Kmentovou, používala odlitků sebe sama, ale sloužily jí jako brutální dokonce svědectví lidského osudu, zatímco Eva Kmentová dováděla svou lidskou zkušenost do jasu a vědomí: do čistého tvaru a velké abstrakce symbolu. Jednou z vrcholných jejích prací je reliéf Ruce s odlitkem sochařčiných rukou, přeťatých řadou otvorů, jako by je prostřelila dávka ze
samopalu. Ne dokument, ale zase metafora, kterou můžeme číst na několik způsobů najednou: ty ruce, obrácené dlaněmi naven, jsou právě tak bezbranné, zraňované a vzdávající se, jako to mohou být ruce oranta, navzdory všem ránám se modlícího a žehnajícího. Nemoc a mnohá utrpení, která jí pro Evu Kmentovou začala, byla by nejspíš měla zesilovat tragické složky jejího umění. Kupodivu však právě tehdy zmizely. Ještě ve velkých papírových plastikách z let 1975 až 1977 je dramatické napětí, ale čím dále tím více se sochařka soustřeďuje k umění velice prostému a tichému, jakým jsou v letech 1977-79 její rozměrné kresby a její reliéfy z pomačkaného, stříhaného a trhaného papíru. Od počátku a postupem času stále více a hlavně od roku 1975 se jí tělo a příroda do sebe promítaly; tělo prožívá příběh přírody a příroda je rozvinutím zkušenosti vlastního těla. Tak se objevují v pozdějším díle Evy Kmentové témata mraků, kapek deště, tráva, listy, keře; a jako se z agresivních falických prstů stal symbol rašících výhonků, tak se nyní ženské štěrbiny mění do podoby květů. Dílo vrcholí krajně redukovanými, poloabstraktními a mnohovýznamnými kresbami a smrt je v nich posléze prázdným místem. "Místo, kde nic neroste," nazývá se jedna z nich.
A zas to je umění dotýkání: dotýkání nesmírně jemného, ať je to stopa tužky na papíře, ať mačkání a uhlazování tenkého papíru v bělostný strukturovaný povrch. Minimalisaci výtvarné práce Eva Kmentová vítala; sama říkala, že ji zajímá více vymýšlet si a dělat drobný model než práce na definitivní realisaci: nikdy nepracovala v kameni a nikdy se ani nevrátila k řezbářské technice, i když se jí vyučila. Ale právě z oněch tak málo už hmotných prací jako by vycházelo nějaké prazvláštní štěstí. Eva Kmentová si dobře uvědomovala, že už svou smrt nosí v sobě. Byla nesmírně ráda na světě a bojovala poctivě o život, ale smrti se nebála. Rozlišování bytí a nebytí pro ni ztrácelo význam. Hleděla už na obě strany. Snad právě proto znamenalo pro ni doposledka ze všeho nejvíc umění.
V dopise na rozloučenou, měsíc před smrtí, si vzpomínala, jak roku 1964 opustila tradiční sochaření a vydala se na svou vlastní cestu. "Poodkrylo se něco, co ve mně bylo hluboko a jen v tušení, co jsem nemohla najít. Když jsem to trosku našla, změnil se vlastně celý můj život ve štěstí. Trochu těžce a hořce jsem se už vyrovnala s tím, že už neudělám nic, nebo hodně málo, a bylo by se škoda. Ale zase bylo príma prožít život, byť kratší, tak hezky."
Minul jí dvaapadesátý rok života, když 8. dubna 1980 zemřela. Bývala celá plamínkem života, neuhasitelného, nepomíjitelného, a nejvíc jí zářil z očí. Kdo ji vídal na konci života, kdy z těla zbývalo už tak málo, vzpomíná, jak se ten plamínek o to víc rozsvěcoval. Dřív jí často měla z očí záblesk téměř dravčí; teď se změnil ve vytrvalé světlo. Povídali jsme si, když jsem u ní byl naposled, o smrti a já se před těma zářícíma očima musel ptát, zda člověk vskutku všechen umírá. Je to, co z člověka září, ptal jsem se jí, také smrtelné jako jeho tělo? Co víme? Jestli nám mizí, třeba je to jen proto, že vchází do jiného času. A já, i když je to už kolik měsíců, co Eva Kmentová zemřela, neumím věřit, že opravdu není.
Co nám tu zanechala, to je nejspíš kousek toho záření. Její dílo není ani nadosobní monument, ani svědectví jednoho života. Není tu proto, aby se obdivovalo pro jeho plastické hodnoty. Je to spíše stopa po nějaké zbožné hře. Má se s ním zacházet podobně jako se sakralisovánými objekty. Když Eva Kmentová psala v citované už vzpomínce o svém umění v uvozovkách, měla k tomu dobrý důvod. Její dílo se z hranic umění vskutku vymyká. Vymyká se proto i z hranic modernosti. Funkce, instituce, pojem umění se v něm mění; patří k tomu, čemu se dnes říká umění po-moderní a co je možná už něčím jiným, než čím dosud je umění. Je to možná už nějaké po-umění.
Čeští umělci si byli dobře vědomi, jak výjimečnou osobností byla Eva Kmentová. Po její smrti nevyšel v novinách jediný nekrolog, ba ani pouhá zpráva. Ale všichni, kdo dnes patří k českému umění, se s ní přišli do krematoria rozloučit; bylo jich tam jistě přes dvě stě. Byla to zas manifestace pevné soudržnosti těchto umělců, a třeba všichni její smrt už dlouho očekávali, mnozí pak říkali, že ze všech těch pohřbů žádný nebyl pro ně tak bolestný.
28.7.1980

Příběh Evy Kmentové

Příběh Evy Kmentové