Vždycky se zdají být všecky možnosti...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Vladimír Kopecký
rok vydání: 1970
počet stran: 1
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Vždycky se zdají být všecky možnosti vyčerpány, už není vůbec, co by se ještě mohlo zkusit, už žádná cesta dál nepokračuje. A vždy se ještě stane nemožné: ještě je možně něco jiného, než co tu je.
Je největší radostí kritikovou, která se mu neopakuje často za život, když přijde najednou před dílo, kde zase nastalo toto nemožné. Naposled se mi to přihodilo loni v létě v ateliéru Vladimíra Kopeckého.
Kopecký byl sklář a absolvoval před patnácti léty Kaplického školu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, specialisovanou na sklářské výtvarnictví. Léta se pak pokoušel uplatnit v tomto oboru - až na několik vitráží se mu to nepodařilo. Náš vclkoprůmysl skláře-výtvarníky nechce, mimo tento průmysl příležitostí je nepatrně, vitráží do moderní architektury je třeba také jen výjimečně.
Tak se Kopecký nakonec stal malířem. Na škodu jistě pro sklářství, na štěstí jistě pro malířství.
Pracoval úporně po léta a jeho ateliér je plný prací - hotových i nehotových, ztroskotalých i vyhraných: jsou naskládány podle zdí, položeny v mnoha vrstvách na podlaze, nahromaděny po všem nábytku. V tomto ateliéru se nelze posadit, i židle zmizely pod papíry a plátny. Ostatně návštěvy Kopecký nezve a sám na seděni času nemá.
Práce se rozbíhá několika směry a malíř jakoby nestačil schytat možnosti, které se mu nabízejí. Na výstavě je z toho jen nepatrná část a jen z jedné tendence jeho práce: geometrismu.
Je to geometrismus zvláštního druhu: zneklidňuje a mate. Už několikrát se stalo, že umělec diskreditoval geometrii geometrií. Namátkou citujme Chirica, který používá renesanční úběžníkové perspektivy, ale tak, že v obraze existuje několik disparátních úběžníkových bodů; Alberse, v jehož ortogonálních perspektivách zase nelze rozhodnout, které přímky kdy směřují dopředu a které dozadu. Kopecký postupuje jinak.
Na jeho obrazech nejdřív padne do očí protiklad statické geometrické kresby a prostorové dynamiky. Ale za tímto protikladem se skrývá ještě několik diferencí dalších a důmyslnějších.
Především perspektivní kresba je umístěna na pozadí absolutně neprostorovém, aperspektivním. Prostor obrazu není v prostoru.
Zároveň malířská a kresebná práce je kontraponována hotovostí továrního výrobku.
Je to linoleum a my je očekáváme položeno na zemi; zde se stalo pozadím závěsného obrazu. Je dokonce vzorováno a jeho výtvarná a technická hrubost je v šokantním rozporu s kultivovanou jemností postupů umělcových.
Konečné i v těchto postupech je rozpor. Část je namalována v klidném nánosu barvy, část je kreslena hustou šrafurou tužky. (Je to bláznivá práce: kovové šedi dociluje Kopecký tím, že klade vedle sebe tisíce rovnoběžných čar rýsovaných podle pravítka.)
Nejsou to protiklady. Protiklady jsou možné jen uvnitř systému. Není to ani absence řádu. Je to mnohost řádů, interference systémů. Dva nespojité systémy jsou exponovány najednou (a opětovně). Oba platí stejné. Nedá se mezi nimi volit. (Kopecký ještě není spokojen. Pokouší se použít tří systémů najednou: připojuje figuraci. Ale tyto obrazy ještě nemohl vystavit.)
Přesto se tyto obrazy nehroutí. Drží dokonale. Stojí za nimi výtvarná intuice neobyčejně silná.
Výsledkem je napětí, které se nedá řešit. Může se jen snášet. Význam obrazu není v žádném z přítomných systémů. Co se tu děje, děje se v jejích nespojitosti, uvnitř této nespojitosti, mimo všecko, co na obraze je, v nevyřčeném, v prázdnu, v jiné možnosti. Jsme bezpečně mimo všechnu ilusivnost. Do obrazu se nelze utéci. Jsme postaveni do zmatku: ale není to chaos. Vše je tu v řádu, jenže v řádu několikerém. Interference systémů vyzývá naléhavě k systému, který by byl dál za nimi. Je na diváku, aby se o něj sám ve svém světě pokusil.

Vždycky se zdají být všecky možnosti...

Vždycky se zdají být všecky možnosti...