Slavoj Kovařík: Obrazy

autor textu: Aleš Rezler
rok vydání: 2009
vydavatel: Galerie Goltzova tvrz
typ dokumentu: tisková zpráva
počet stran: (3 listy)
jazyk: český
rozměry: 297 x 210

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

poznámka:
-
V přehledu životopisných dat Slavoje Kovaříka se dočteme, že se narodil 22.září 1923 v Olomouci a po absolvování zdejší reálky studoval na Škole umění ve Zlíně (1939 –1941). V letech 1942–1945 byl totálně nasazený na nucené práce ve Štýrském Hradci a po válce studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru Emila Filly (1945-1946). Po ukončení studia v roce 1946 se vrátil zpět do rodného města, kde žil a tvořil až do své smrti 2003. - Tato krátká pasáž jistě neodpovídá bohatosti působení malíře, kreslíře, scénografa, sochaře, teoretika známé fotoskupiny DOFO a externího vysokoškolského pedagoga Slavoje Kovaříka.
Nepříliš známému dílu této pozoruhodné umělecké osobnosti se dostalo ale prvního významného zhodnocení až teprve v roce 2000. Jeho velkou retrospektivu tehdy zařadilo do svého programu Muzeum umění v Olomouci. Podařilo se vydat i zásadnější umělcův monografický katalog, který měl úlohu explikační, hodnotící a byl jednoznačně výrazem uznání díla svébytného, nekonvenčího a s platnou uměleckou hodnotou. Slavoj Kovařík totiž patřil a dosud patří k tomu lepšímu, co mohla olomoucká výtvarná scéna českému prostředí nabízet.
Nuceně skromná prezentační aktivita Slavoje Kovaříka, zejména v sedmdesátých letech normalizace utlumená, přispěla k faktu, že byl umělcem známým v užším okruhu veřejnosti. V Praze se Kovaříkovo dílo objevilo teprve v roce 1997 díky kurátorské vizi Marcely Pánkové v Galerii bratří Čapků.
Kovaříkovo dílo ovšem nevzniká izolovaně a v průběhu svého vývoje si udržuje kontext s povědomím odborné veřejnosti i spoluprofesní. Již ve svých počátcích studijních byl Kovařík ve styku s významnějšími uměleckými osobnostmi, kteří byli jeho spolužáky - Alena Ladová, Libor Fára nebo Čestmír Kafka. V šedesátých letech byl členem skupiny Parabola (1963-1966) a je tak v kontaktu s dalšími umělci jako je Eduard Ovčáček, Miroslav Štolfa, Rudolf Valenta, Dalibor Chatrný, Miloš Urbásek, Ladislav Novák a další.
Byl-li Kovařík vystaven, jakoliv krátce, přímému působení Fillovu, bylo vcelku jasné v jakých pozicích bude jeho dílo v brzkém čase stát. Čtyřicátá léta byla tedy u Kovaříka plná akvarelového jasu a čistých transparentních barev s motivy odkazujícími k tradici francouzského modernismu, otevřená domácímu kubismu Fillově a Čapkově, abstraktnímu simplicismu Miróově i přínosům evropské avantgardy. V padesátých letech si udržuje kubisticko-modernistické formy, ale více sevřenější. Obsah se odehrává v kumulaci bloků ohraničených linií. Krajina přešla ke krajině městské. Barva se více zhmotňuje, kompozice je adekvátní zobrazování městských aglomerací a urbanistických celků. Oběma obdobím je jednotící zájem o krajinu a figurální kompozici a udržuje se ještě v počátku šedesátých let. Z analytických krajin konce padesátých let byl již jen krok k pojmu koláží v barvě a pak i prvním experimentům s kombinacemi koláže a malby či s dekoláží. Bezděky se Kovařík stane svými pracemi předjímatelem prvních reakcí na americký pop-artu. Šedesátá léta znamenají ale i další přelom v jeho práci a tím je výrazná změna formálních postupů směrem k expresivní abstraktnímu expresionismu, informelu a hnutí lettrismu. Informel ovšem nebyl nemocí, naopak byl tím nejsilnějším, co se od hnutí modernismu na počátku dvacátého století v českém umění objevilo a jistě bylo pozitivní, že se nevyhnul ani Kovaříkovi.
V polovině šedesátých let Kovařík napíše: „Vycházím z životní zkušenosti, z denně nás obklopující mnohosti stále viděného a vnímaného. Snažím se svými obrazy reintegrovat člověka znovu do skutečnosti. Obraz se vztahuje k umění i k životu. Jedno ani druhé se nedá uměle vyrábět. Pokouším se proto být činný v mezeře mezi obojím.“ V té době již přispívá osobitým způsobem k tomu, co informelní hnutí řeší - naprostý odklonu od všech tradic v umění, svobodu projevu, spontánnost, antikompozici, netvárnost. V Kovaříkových obrazech se začala prosazovat struktura a plasticita. Neomezuje se na dvě dimenze a vytváří díla i na pomezí obrazu a objektu. Tato vývojová etapa přispěje ke Kovaříkově další autenticitě – kombinacím čisté gestické malby, s koláží, dekoláží a lettrismem. V sedmdesátých letech Slavoj Kovařík tedy kombinuje koláž s malbou a efekty stékání barvy, s expresivními postupy a s vytvářením vlastního prostoru závislého na realitě i na „jen“ osobních prožitcích. Další vývojovou změnou byly léta osmdesátá, kdy se práce s koláží vytrácí a Kovařík se zaměřuje čistě na barvu a jasný koncept v malbě. Typickým příkladem může být obraz Líc a rub (1984). Tato léta znamenají též implantaci prostoru do obrazové vizuální plochy, barva je vůdčí ale i více formativní, ať už je prostor čistou imaginací či vychází z reálné vize krajiny. Projevuje se zde i Kovaříkův smysl pro zkracování procesu sdělení, podporuje kultivované a estetizované malířské cítění i smysl pro barvu. V informelním období ověřené strukturální efekty zaznívají zjevně ještě v tomto období, když je plošná malba uvozující razantnější části nebo detail aktivována stopami asambláže. Nejstěžejnějšími díly z devadesátých let jsou obrazy z tzv. "bílých obrazů". Ústřední a jednotící je v nich bílá jako symbol světla, vědomí i sebepoznání. Z velkých klidných ploch zaznívají osamocené barevné fragmenty. Malířský projev Slavoje Kovaříka se v osmdesátých devadesátých letech zklidnil a dospěl ke klasické malbě.
Bylo by asi neomluvitelné a projevem arogance opomíjet mnohé z autorů moravského prostředí – Ostravy, Olomouce, Brna, kteří se ve dvacátém století vyslovovali významným způsobem k vývoji a podobám českého výtvarného umění vlastní tvorbou. Umění Čech i Moravy se prolínalo a ovlivňovalo navzájem jako je tomu i dnes. Mezi ty jimž patří stálé místo řadíme i Slavoje Kovaříka.
Aleš Rezler
Kutná Hora, prosinec 2009
(úvodní slovo k výstavě)