Malíř a herec se znamením prokletí

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Průboj
rok vydání: 1989
ročník: 41
číslo: 179
počet stran: 1
počet reprodukcí: 1 čb
strana: 5-5
jazyk: český

poznámka:
-
Bylo mu čtyřicet let, když tento vášnivý milenec života a člověk nesoucí na svém štítě znamení prokletí, opustil své nedokončené dílo. Položme si nejprve otázku: kdo byl Mirko Eliáš a jaké místo zaujímal v kulturním dění mezi dvěma válkami?
Pamětníci předválečného českého filmu si vzpomenou na jeho role ve Fričových filmech Jánošík a Hordubalové, v Jarošově Kříži u potoka, ve Vančurově filmovém dramatu Láska a lidé a na řadu dalších filmů.
Eliáš nebyl ovšem jen výrazným filmovým hercem, ale i talentovaným výtvarníkem. Kreslil vtipy, karikatury a ilustrace pro Pestrý týden a jiné časopisy. Navrhoval plakáty a divadelní inscenace. Jako malíř se soustřeďoval především na figurální kompozice pojaté v duchu sociálně romantického civilismu. Komedianti, cikáni, akrobati, tanečnice, pieroti, nevěstky, ale i horníci - to byla oblíbená témata poutající jeho zájem. Pokoušel se i o portrétní tvorbu: portrétoval Lenina, Gutfreunda, arch. Vojnoviče a své místo v této řadě našla i podobizna Krista.
Okrajově se Eliáš zabýval i krajinomalbou, zaměřenou na vzpomínky z cest a na dojmy vyvolané českou krajinou, zejména tou, v níž strávil své dětství a prožíval nejšťastnější dny svého života. Bylo to Vysoké Chvojno, obec vztyčená nad polabskou rovinou, mezi Pardubicemi a Hradcem. Místo, obklopené ze všech stran lesy, mohutnými smrky, akáty, kaštany a lípami. Bylo odtud vidět na Kunětickou horu, na Krkonoše, Orlické hory i na úpatí Vysočiny. Sem, do tohoto baladického a prastarou historií opředeného zákoutí, se Eliáš vždycky rád vracel. Přijížděli sem za ním přátelé (režisér Martin Frič, herečka Štěpničková, Nor Curt Hill a jiní), když těžce nemocen uprostřed "chvojenských hvozdů" nacházel chvíle úlevy a zapomnění.
Ještě jeden moment váže Mirko Eliáše k tomuto chvojenskému království. Byly to živé vzpomínky na cikánskou kolonii, kterou tvořili"počestní kotláři - milionáři". Z jejich zevnějšku, zvyků a písní vanula vůně Orientu. Jejich tváře a postavy, ověnčené pestrobarevnými cetkami, byly častým předmětem jeho malířské tvorby. Naučil se také jejich teskné i živelné písně a nezpíval je jinak, nežli v cikánské řeči.
Setkal jsem se s ním takto ve vinárně "U medvídků", když jsem se na jaře 1934 vracel z vojny a hledal v Praze ateliér. Chtěl jsem se poradit a měl jsem štěstí. Mirko měl vleklý spor s M. R., majitelem domu v sousedství "královské třináctky", sídla sekretariátu KSČ a redakcí Rudého práva, Tvorby a dalších.
"Jdi tam, můj ateliér je volný. A ve sklepě mám ještě obrazy, které mi dal ten lotr zabavit," řekl mi tehdy.
Ateliér jsme se dvěma přáteli opravdu získali, abychom po třech letech zopakovali to, co prožíval Mirko. Odmítli jsme zaplatit zvýšené nájemné a z karlínského sídla jsme se rozešli každý na jiný konec Prahy.
Psal se rok 1938, u Madridu se ještě bojovalo a válečná hrozba se mílovými kroky přibližovala k našim hranicím. Mirko mezitím po těžké nevyléčitelné nemoci na Vysokém Chvojně umíral. Nám, kteří jsme ho znali, nezbývalo, než se znovu zamýšlet nad osudy jednoho ze ztracené generace, kterou v jejím tvůrčím rozletu srazila první světová válka a její sociálně politické důsledky nastolené v dobách popřevratových.
Jedním z těch, kteří přežili a bylo jim dáno, aby svůj talent rozvinuli do plné šíře, byl i Karel Konrád, jenž ve svém protiválečném románu Rozchod poznamenal, že se v roce 1918 setkal s Eliášem ve Rjece, jako frekventantem důstojnické školy. Zbývá povědět, co se odehrávalo v Eliášově životě mezi tímto datem a osudovým rokem 1938. Dříve než ho rakousko-uherská mašinerie uchvátila do svých spárů a snažil se z něho vychovat kadeta, dokončil studia na gymnáziu v Náchodě a obchodní akademii v Hradci Králové a Chrudimi. Po skončení války zkoušel zakotvit v několika zaměstnáních. Byl krátce bankovním úředníkem, horníkem v Mostě, učitelem v Orlických horách, redaktorem studentského časopisu, spolupracovníkem melantrišských novin. V roce 1932 se stal filmovým hercem, když předtím zkoušel své síly na různých amatérských scénách. (Na jeho úlohu v Čapkově Loupežníku reagoval dopisem i sám autor.)
Naplněn romantickou touhou po poznání cizích zemí, potuloval se po Jugoslávii, Itálii, a jak sám tvrdil, i po severní Africe. Prý se dokonce ocitl i v Habeši. Slyšel jsem jej, jak o těchto dobrodružných cestách vyprávěl svým přátelům v Holicích. Nevím ale, kolik na tom bylo pravdy a kolik jeho nezkrotné fantazie. Mirko byl romantik a romantismem byl vlastně obestřen celý jeho život. Stejně tak jako všichni velcí romantikové (Baudelaire, Rimbaud, Lautréamont a náš Mácha), i on patřil mezi jedince, kterým nebyl osud příliš nakloněn, a stejně jako oni předčasně ukončil svou nelehkou životní pouť.
Do povědomí široké veřejnosti vstoupil Mirko Eliáš zásluhou filmu. Nebyl však s touto rolí nijak spokojen. Bytostně se cítil malířem. A byly to existenční starosti, které ho odváděly od toho, co chtěl skutečně dělat a v čem viděl smysl svého života. O tom, jak vážně bral toto osudové poslání, vypráví jeho sestra, v níž nacházel vždy oporu ve svých těžkostech. Když ležel těžce nemocen na Chvojně a svíraly ho nesnesitelné bolesti, zeptala se: "Na co myslíš? Na nemoc?" Odpověděl: "Ne. Na obrazy..." Splnit beze zbytku malířský sen se mu však nepodařilo. Neúprosný čas mu nedovolil ani to, aby se pronikavěji prosadil ve filmové branži. Bránily tomu neutěšené poměry v komerčně zaměřené filmové industrii. A tak "oba" - malíř a s ním i předčasně umlknuvší herec - propadl osudu prokletých.
Nebyl sám, kdo na svém štítě nesli toto znamení. Jmenovali se Josef Hubáček, Rudolf Krajc, Piskač, Feuerstein, vesměs mimořádně talentovaní výtvarníci, a s nimi herečka Horáková, herec a publicista Eman Trojan a řada dalších, kteří se ztrácejí v moři zapomnění.
Nezapomínat na to, jaké oběti tito lidé odevzdali v zájmu rozvoje naší kultury, pařtí nám, kteří se snažíme pokračovat v jejich nedokončeném díle.