Sklář a krajinář Václav Cigler. Oči by měly myslet, říká legenda ve svém oboru

podnázev: lidovky.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: www.lidovky.cz
rok vydání: 2018/07/25
jazyk: český

web: https://www.lidovky.cz/relax/design/sklar-a-krajinar-oci-by-mely-myslet-rika-designer-vaclav-cigler.A180621_105935_ln-bydleni_ape

poznámka:
Václav je renesanční člověk. Bytostně je mu blízká kresba, navrhuje svítidla i šperky, především je ale krajinář. Pracuje s prostorem, v němž skleněná plastika vystupuje často jen jako model pro určitou prostorovou situaci. A také píše básně. Ve své tvorbě je tvrdohlavě důsledný,“ říká architekt Michal Motyčka, který s Václavem Ciglerem spolupracuje už osmnáct let a jenž do našeho rozhovoru několikrát vstoupil.
Odmaturoval jste a ze Vsetína jste jel do Nového Boru, kde jste začal opět studovat na střední škole. Proč?
Chtěl jsem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale tam jsem se tehdy nedostal. Z bezradnosti jsem si podal přihlášku na Pedagogickou fakultu v Olomouci, kam mě sice přijali, ale došlo mi, že učit nechci. Náhodou jsem zaslechl v rádiu, že v Novém Boru ještě přijímají studenty na sklářskou školu. O skle jsem nic moc nevěděl, ale předpokládal jsem, že tam budu kreslit, malovat, sochařit… prostě výtvarničit. Předpokládal jsem, že učitelé mě nebudou moc zatěžovat vědomostmi, když už jsemměl maturitu, a naučím se nějaké řemeslo. Vybral jsem si malbu na skle, kterou tenkrát na škole vedl Stanislav Libenský, a přitom pošilhával i po broušení a rytí skla.
Rád jste maloval?
Odmala jsem kreslil a raději než do školy jsem chodil na výpravy do přírody, protože v protektorátu jsme museli všechny předměty ovládat v němčině. Bydleli jsme na okraji města ve starém mlýně, v němž už se nemlelo. Hodně času jsem trávil u potoka, dělal si studánky, různě si upravoval zeminu, vršil ji a hloubil příkopy, tehdy bych ovšem netvrdil, že vědomě zasahuji do krajiny. Na potoce jsem měl oblíbené místo s obrovským plochým kamenem, narůžovělou rulou, která tam asi zůstala po regulaci potoka po první světové válce. Kdykoliv jsem přijel na Moravu, zajímalo mě, zda tam ještě je. Byl tam dlouhá léta, než se asi někomu hodil jako stavební materiál.
Václav Cígler a Michal Motyčka - Dialog. DSC Gallery Praha.
Václav Cígler a Michal Motyčka - Dialog. DSC Gallery Praha.
Co ve „své“ krajině člověku nabízíte?
Představuji si, že se v tom volném prostoru mohu s někým setkat, ať už se známým, či neznámým člověkem, a v tom průsečíku setkání mu zkusmo nabídnu určité sdělení, nějakou trasu, stopu, kterou vezme jako výzvu. Poskytnu mu jinou prostorovou situaci. Člověk najednou opustí dané schéma vnímání a začne přemýšlet jinak. Tou novou stopou může být i skleněná plastika nebo keř.
Jako v Litoměřicích?
Na parcele sto metrů dlouhé jsme s Michalem Motyčkou sevřeli člověka mezi stěny stříhaných keřů, ocitl se ve stisku velice koncentrované krajiny, aby si uvědomil, co běžně v přírodě neexistuje. A pak jsme ho vypustili do volné krajiny, kde mohl sedět, ležet, meditovat...
Ve svých projektech hojně využíváte optické sklo. Jak vás to napadlo?
V bezprostřední blízkosti Nového Boru byla sklářská huť, kde se optické sklo vyrábělo. Co se nepovedlo, skončilo na haldě, která byla volně přístupná. Tam se válely obrovské bloky skla, které mi tenkrát připadaly dokonalé a krásné. S nimi vznikaly moje první sochařské pokusy, první kompozice. Samozřejmě jsem pracoval s kusy, které byly úměrné mému fyzickému vybavení. Moje první sklářské výstavy mě utvrdily v tom, že jsem si vybral dobře, když jsem nepodlehl efektnímu tvarosloví skla, ke kterému tento materiál vybízí, ale dal přednost optickému sklu, konkávním a konvexním tvarům, skleněné čočce i hranolu, který přirozeným způsobem rozkládá světlo i barvy. S touhle vlastností optického skla, k níž chovám respekt, jsem si vystačil dodnes.
Napsal jste, že naše oči by měly myslet. Vysvětlíte mi to?
Oko má vlastní zkušenosti, myslí na základě toho, že bylo poučené, každý další vizuální podnět vnímá přes svoji paměť, přes svoje zkušenosti a zpracovává jej. Oko dokonce předvídá, co má vidět. Jako když víte po předešlé zkušenosti, že se můžete o nějaký předmět spálit. Vaše tělo dopředu reaguje, aniž se spálíte. Ví to.
Sedíme v prvorepublikové vile po Josefu Kaplickém, u kterého jste studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kam vás posléze přijali. Vy jste ji od něho koupil?
Profesor Kaplický chtěl, abych využíval vilu já, nebo Adriana Šimotová, kamarádka paní Kaplické z dob studií. Adriana o ni nestála, a tak ji prodal mně – s podmínkou, že se do konce života budeme starat o jeho ženu Jiřinu a pečovat o jejich pozůstalost. Přál si, aby se jeho obrazy a sochy dostaly do Národní galerie. Dílo jsme galerii nabídli, ale tehdejší ředitel Milan Knížák o ně neměl zájem. Zájem naopak projevily galerie v Lounech a v Olomouci. Nechtěl jsem mít obrazy a sochy stále na půdě, aby se s nimi něco nestalo. Jeho syn Jan (Kaplický, architekt) souhlasil, aby je získala galerie v Lounech. Pak se oženil a zemřel, všechno má teď Eliška Kaplická.
Mimochodem, vám se líbí návrh knihovny od Jana Kaplického?
Znám celou Honzovu tvorbu. V návrhu knihovny došel k rozvinutému organickému tvaru, ke kterému dojít musel. Byla to přirozená cesta jeho výtvarného myšlení. Otázka je, jestli byl projekt vhodný do prostředí našeho tradičního myšlení. Býval bych mu realizaci moc přál, protože by se stala měřítkem pro další architekturu, která by se vydala tímto směrem. Jan mě dokonce vybídl, jestli bych se nechtěl na projektu podílet. Uvažoval jsem, jak by šel řešit vstupní prostor s vodou či vegetací jako lineárním prvkem, který by v konfrontaci s až divadelní architekturou knihovny mohl celý projekt posunout ještě dál.
Pracovali jste společně na nějakém projektu ještě předtím, než emigroval?
Navrhli jsme světelný komín v blízkosti elektrárny Ejpovice, chtěli jsme světelně vymezit trasu do elektrárny. Začali jsme spolu také řešit technické věci osvětlovadla pro Slovenské národní divadlo. V osmašedesátém roce se ale Honza sbalil a odešel.
V dětství jsem hodně času strávil u potoka, dělal si studánky, různě vrstvil...
Čtrnáct let od roku 1965 až 1979 jste týden co týden odjížděl z Prahy do Bratislavy. Na Vysoké škole výtvarných umění jste vedl speciální ateliér pro sklo v architektuře. Přihlásil jste se do konkurzu?
Škola mě vyzvala na doporučení Stanislava Libenského a Jindřicha Chalupeckého. Když jsem šel na pohovor, který byl v Praze, manželka mi řekla: „I když se zapřísaháš, že tuhle práci nevezmeš, tak ji vezmeš.“ Měla pravdu. Vybudovat nový ateliér bylo lákavé, navíc když jsme dostali k dispozici bývalou jízdárnu na Bratislavském hradu, což byl krásný prostor. Postupně jsme ji zařídili, zbudovali dílny… Moc mě to bavilo. Na Hradě jsem i bydlel, a byl tak neustále k dispozici ke konzultacím.
Na Slovensku jste chtěl vybudovat i výtvarně-technické středisko. Povedlo se to?
Stejný nápad měl i výtvarný teoretik a redaktor Karel Hetteš z Ústavu bytové a oděvní kultury. Věděl, že v těžkopádném pražském prostředí by se to neprosadilo. Dokonce jsme měli už pozemek v Bratislavě-Dúbravce vedle sklárny, která vyráběla technické sklo. Mysleli jsme si, že tam vybudujeme výrobní ateliéry, kde budou pracovat lidé ze všech sklářských oborů, kteří se budou věnovat veškerým sklářským technikám a budou vymýšlet nové věci. Středisko by fungovalo jako experimentální laboratoř, z níž by vycházely podněty pro průmysl. Asi tři roky jsme seznamovali s myšlenkou lidi ze sklářského průmyslu, nakonec se to ale nepodařilo realizovat.
Vytvořil jste sám něco pro Bratislavský hrad, když jste v něm i bydlel?
Nejen pro něj. Na Slovensku jsem se věnoval především osvětlovadlům. Vytvořil jsem například světelný strop, dva skleněné koberce ve vstupní části do Rytířské síně, dnes Síně ústavy. – To bylo náročné, protože se musely vyrobit stovky metrů trubek, do nichž byly osazené žárovky směřující nahoru, dolů i do stran, abych zdůraznil slavnostní nástup do síně. Vstupní prostory jsem řešil i v budově Slovenské národní rady a v Academii Istropolitana, nejstarší univerzitě na Slovensku.
Jak vypadá lustr, který visí nad hledištěm Slovenského národního divadla?
Když jsem dostal zakázku, všichni si představovali, že přijdu s návrhem nějaké rozevláté struktury, a já navrhl kovovou kouli, jejíž vnější plášť jsem pojednal žárovkami. První reakce nebyla moc přívětivá. „Guľa je kosmopolitní tvar,“ uslyšel jsem výtku. Nezbývá mi, než sbalit výkresy a odejít, myslel jsem si, protože lustr jsem nepojal ideově vhodně. Nakonec mi ale komise dovolila v práci pokračovat. Obrátil jsem se na Elektrotechnickou fakultu v Bratislavě, vyhlídl si tam několik lidí a zasvětil je do svého záměru. I když podobné svítidlo do té doby nikdo nevyrobil, slíbili mi, že se o to pokusí. Nakonec jsem kouli o průměru dva metry, která se skládá jako fotbalový míč z šestibokých a pětibokých tvarů, musel na jejich popud rozpůlit, aby byla přístupná, pokud by se něco pokazilo. Pár lidí se tím úkolem zabývalo několik let od neděle do neděle, než se podařilo kouli vytvořit a 2246 žárovek do ní s půlcentimetrovými mezerami mezi sebou „navrtat“. Svítidlo může měnit intenzitu světla a vytvářet rozličné světelné obrazce, protože je řídí počítač. Byla to v Československu asi první světelná plastika ovládaná počítačem. Lustr byl nakonec prohlášen národní kulturní památkou.
Aby nezmizel kvůli žárovkám, které dnes již nesplňují normu?
Naštěstí se podařilo najít typově podobné těm původním. Ale světelný koberec z předsálí Rytířského sálu sundali, aniž by mě na to někdo upozornil.
Takový osud stihl i vaše plastiky ve stanicích pražského metra Náměstí Míru, Náměstí Republiky a Křižíkova, ne?
Ze začátku jsem se bránil, teď už o tom raději nepřemýšlím. Vždycky se najdou mocipáni, kteří prohlásí, že to nechtějí, že mají jiné představy. Stávat by se to ale nemělo. Kdyby o tom člověk dopředu věděl, mohl by si alespoň nějaké prvky odkoupit a pracovat s nimi třeba dál.
Vzpomínáte rád na svoje slovenské období?
Samozřejmě. Vedle pracovních příležitostí jsem mohl pracovat s mladými lidmi, kteří byli ctižádostiví – a to je vždycky skvělé. Ne vždy mi ale bylo prostředí přátelsky nakloněné.
Vadilo jim, že nejste Slovák?
V podvědomí asi trochu ano. Když jsem se seznamoval s pány profesory, jeden mi řekl: „My tu žiadného mesiáša nepotrebujem.“ Tak jsem odvětil: „Mesiáš byl jen jeden a já jím určitě nejsem. Vy jste si mě vybrali, já jsem vás o to nežádal.“ Mám ale na Slovensku stále dost přátel, s nimiž se poměrně často stýkám.
Jak jste přijal rozdělení Československa?
Hodně jsem to prožíval. Vždyť Vsetín je jen kousek od Slovenska. Vzpomněl jsem si také, jak se u nás za války ukrýval jeden Slovák, na kterého byl vydán zatykač. Spal v seníku s granátem pod hlavou. Když Němci přišli, otčím byl natolik pohotový, že Němcům začal vyprávět vtipy o Židech. Němci se smáli, zapomněli na prohlídku a zase odpochodovali.
Nakolik se normalizace podepsala na vaší tvorbě?
Měl jsem štěstí v tom, že jsem dělal věci, které byly funkční a v podstatě designérské. Komplikace nastaly, když jsem odmítl podepsat Antichartu. Sklo obecně bylo z ideového hlediska méně hlídané, než sochy a obrazy.
Do rozhovoru vstupuje Michal Motyčka: Problémy měl Václav Cigler už dříve. Třeba do Bruselu na Expo 58, kde vystavoval, měl se svojí první ženou Zdenou Strobachovou již koupené letenky, ale nakonec odletět nesměli.
Později v osmdesátých letech mi komplikovalo život také Art centrum, organizace, bez jejíhož požehnání nemohl umělec dělat pro zahraničí. Zmařilo mi například projekt do Louisiany. Vyhrál jsem soutěž na vodní plastiku, ale Art centrum, které rozhodovalo o ceně, stále připisovalo k částce nuly, až byla i pro Američany natolik vysoká, že projekt odmítli.
Vystavoval jstevmnoha zemích světa. Vzpomínáte na některý projekt obzvlášť rád?
Zajímavý byl určitě projekt na výstavě v Düsseldorfu v roce 2008.
Michal Motyčka: Ta výstava byla unikátní v tom, že ačkoliv byla o skle, nevystupovali na ní téměř žádní skláři. Helmut Ricke, ředitel nejvýznamnějšího evropského Muzea skla Hentrich, připravil průřez celou historií volného umění – od římských fresek z doby 40 až 50 let před Kristem po současnost –, v němž se sklo jako médium v nějaké podobě objevuje. S Michalem jsme doprostřed nádvoří Musea Kunstpalast, jehož součástí je i muzeum skla, vytvořili vodní plochu ve tvaru kruhu. V ní těsně pod hladinu umístili dva kovové disky, které měnily svoji barevnost podle odrazu oblohy a čeřící se vody. Cestu ke vstupu do muzea jsme pak vytyčili šestimetrovými skleněnými hranoly, v nichž se zrcadlilo bezprostřední okolí. Každý návštěvník mezi nimi musel projít.
Často pracujete s vodou. Pominu-li vaše začátky na potoce, je to proto, že voda se chová obdobně jako optické sklo, a ještě k tomu se čeří?
Určitě. Voda nejen člověka odráží, ale jeho obraz není úplně stabilní, dodává mu živost. Rád tvořím v blízkosti vody. V Nizozemsku jsme například řešili část nábřeží. Nebo jsme zdůraznili propojení města Slochteren s vodním zámkem Fraeylemaborg. Pod most jsme nainstalovali zrcadlící plochy ve tvaru křídel, v nichž se odrážejí všichni, kteří po mostě z města k zámku přecházejí. Obdobných projektů jsme udělali víc – ať už tady, nebo ve světě.
Kde jste se s architektem Michalem Motyčkou potkali?
Také u vody.
Michal Motyčka: Můj otec se s Václavem znal z výstavby pražského metra, kde se staral o umělecká díla – i ta Václavova, která nakonec zmizela. Chodili jsme na jeho výstavy a já mezitím vystudoval architekturu, a potom ještě začal studovat u Mariana Karla sklo v architektuře na VŠUMP. Pracovně jsme se potkali opravdu u vody, při rekonstrukci Sovových mlýnů. Málokdo ví, že Michal je autorem rekonstrukce Muzea Kampa. Dva roky jsme se scházeli dvakrát třikrát týdně z lásky k paní Medě Mládkové a z lásky k Praze. Porozuměli jsme si, ačkoliv nás dělí pětačtyřicet let.
Michal Motyčka: Ta lávka je Václavův počin a zakončení věže navrhl Marian Karel. Spolupracuje se nám opravdu dobře, protože o věcech uvažujeme obdobně. Možná že jsem na svůj věk moc konzervativní, ale spíše jde o to, že nás zajímají obecné univerzální věci, jako jsou místo, směřování v prostoru, práce s lidskými smysly – ať už s pomocí světla, vody, či zvuku. V těch našich prostorových a myšlenkových mapách máme společné průsečíky. A o věcech, které děláte, se také musíte s někým bavit. Všech promýšlíme společně. A chceme být důslední. Dotahovat věci v reálu do posledního detailu.
O čem se spolu bavíte teď?
Michal Motyčka: Vracíme se do Litomyšle. Do zahájení Smetanovy Litomyšle, která začíná 14. června, musíme stihnout výstavu, a ještě několik projektů do parku. Kvůli výstavě rekonstruujeme Galerii Miroslava Kubíka. Jedna socha byměla v Litomyšli zůstat natrvalo. Bude umístěna v parčíku na autobusovém nádraží. Jde o dvacet metrů vysokou trikoloru zakončenou světelnou částí. Je poctou stému výročí vzniku republiky.
Vracíte se?
Dělali jsme velkou instalaci do piaristického kostela Nalezení svatého Kříže, který byl krásný v tom, jak byl zdevastovaný. Michal Motyčka: Za bolševika se v něm dokonce skladovala auta. Prošel rekonstrukcí, která mu navrátila původní barokní podobu včetně výzdoby. Využívá se pro rozličné kulturní akce. Vložili jsme do něho tři prvky: šest metrů dlouhý trojboký hranol, který duhově rozkládá světlo, je takovou spojnicí mezi nebem a zemí. Dále oltářní stůl, který funguje jako odrazová plocha a naplňuje prostor světlem, vede člověka k sobě. A laserový kříž.
Ještě berete do ruky papír, tužku a gumu?
Beru. Bezprostřední kontakt s papírem je pro mne důležitý. Dovoluje mi okamžitě zaznamenat moje myšlenky. A k tomu ještě potřebuji kafe.
Vaše kresby často doprovázíte texty. Jsou vaším tvůrčím deníkem?
Texty bezprostředně nesouvisejí s kresbami. Jsou to moje obecné názory, tak trochu výkladové glosy. Nejsem člověkem slova. Michal Motyčka: Není to tak docela pravda. Václav od sedmnácti let píše básně, které chceme vydat. Stále to ale odkládá, dělá revizi. Vždycky po ránu.
Když jste vstupoval do Síně slávy českého designu, děkoval jste svým přátelům, kteří vás provázeli životem. Chtěl jsem říct, jak jsem některým lidem vděčný, protože to moje snažení zviditelnili, ale když jsem stoupal po schodech na pódium, měl jsem najednou úplně prázdnou hlavu.
Za války se u nás schovával jeden Slovák, na kterého byl vydán zatykač. Spal na...
Teď to můžete napravit.
Chtěl jsem jmenovat Jana Frydrycha, skvělého skláře, který – když už jsem fyzicky sám nemohl – mi začal pomáhat, Josefa Kaplického, který mě hodně naučil, určitě Jindřicha Chalupeckého, jemuž také vděčím za mnoho názorů, Karlu Hettešovi, který neustále vymýšlel nějaké výstavní akce, protože považoval za důležité ukázat tvorbu našich sklářů, Elektronické fakultě v Bratislavě, Mileně Lamarové, která mě přizvala k účasti na výstavě o plastických hmotách, kde jsem mohl pracovat s jiným materiálem, který mě inspiroval i k návrhům šatů či šperků.
A kde jsou vaše kovové šperky a hodinky, které jste také navrhl?
Jednu kolekci jsem věnoval Uměleckoprůmyslovému museu a jednu Slovenské národní galerii, některé mám v krabicích. Další hodinky možná ještě navrhnu. Ty, co se vyrobily, fungují na principu dne a noci. Ciferník se pohybuje kolem ručiček, které se nehýbou. A abych nezapomněl, samozřejmě jsem chtěl za dlouholetou spolupráci poděkovat také Michalovi.
Proč jste nikdy nespolupracoval se svým synem Jakubem, Michalovým vrstevníkem, který je autorem mnoha nepřehlédnutelných staveb, jako je třeba Quadrio či Florentinum v Praze?
Rádi bychom, ale do jeho projektů máme vstup zakázán. Michal Motyčka: Václav klade důraz na myšlenkový obsah svých projektů, aby dílo zůstalo výtvarně silné, nehledá kompromisy, což může v architektuře někdy narážet a způsobovat problémy. Třeba jenom tím, že by se realizace mohla opozdit, což si Jakub, který pracuje na velmi velkých a tvrdých zakázkách, nemůže dovolit. Druhým důvodem je, že Jakub nechce být obviněn, že nadržuje někomu z rodiny. Občas si říkáme, že se přejmenujeme, abychom obstáli před Jakubovým svědomím.
Mnoho vašich projektů je dočasných. Možná jsou to nepatřičné otázky, ale kde končí vaše plastiky, které rozhodně nejsou malých rozměrů? Dají se využít ještě jinde?
Některé by mohly zafungovat i v jiném prostředí, ale většinou není kde.
Michal Motyčka: Dřív jsem to tolik nevnímal, ale čím dál víc to docela bolí. Transport je náročný, stojí nemalé peníze a není kde už věci skladovat. Michal má plnou garáž, chalupu i stodolu.
Michal Motyčka: Proto už se mi do některých projektů ani nechce pouštět. Pokud něco prodáme, peníze vracíme zase do transportu. Ty instalace jsou většinou hodně náročné.
„Když se mě zeptáte, co jsem udělal a jak to nazval, odpovím: Udělal jsem,to‘ i,ono‘ a nazval,to‘...,ono‘. Vždy se to týkalo člověka, oblohy, země, rostlin, hmyzu, květů, jejich skutečných i symbolických vztahů, v podstatě dvojvztahů a jejich skrytých dějů.“ To platí stále?
Je to moc poetické. Dnes bych byl strožejší.
Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/design/sklar-a-krajinar-oci-by-mely-myslet-rika-designer-vaclav-cigler.A180621_105935_ln-bydleni_ape