Malíř Ladislav Kukla prošel více než padesátiletou...

typ dokumentu: text
rok vydání: nedatováno
počet stran: (2 listy)
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Malíř Ladislav Kukla prošel více než padesátiletou uměleckou tvůrčí cestou. To je jistě důvod k hlubší analýze jeho díla, ale i života. Předcházející texty jeho katalogů, které napsali známí čeští historici umění ozřejmují jeho práce a východiska z mladších let. Nemusíme se tedy nyní podrobněji vracet k těmto dílům, ale kontinuálně navázat v jeho dalším uměleckém směřování.
V následujících desetiletích výtvarného vývoje umění do malířství vstoupila hluboká názorová změna a zásadní obrat v činnosti mnoha umělců. Odklon od minimalistických tendencí, konstruktivismu, ale i pop artu. Vznikají hnutí divoké malby, nové senzibility, landart, přichází postmoderna, instalace, graffiti, videoart a další vývojové směry.
Posílení důrazů na individualitu, osobitost, smyslově konkrétní tělesnost díla se i u malíře Ladislava Kukly dostává do popředí. Při zachování své malířské kontinuity se jeho osobnost posunula k většímu estetickému subjektivismu. Vzniká nový plodný vztah mezi umělcovým já a kulturně historickou tradicí. Nový výklad díla jako svébytné výpovědi o formování identity umělecké osobnosti. U Kukly je zřetelně zaznamenán tento osobní posun. Vše podřizuje výtvarné myšlence, použije cokoliv z malířských prostředků, od tečkování nebo tupování výtvorů přírodních národů, přes informelní struktury, ale i lazury, sfumato, vytírání a rozmývání barev, až po expresivní malířské gesto. Vše, co umožňuje práci, jak s olejovými a akrylovými barvami, tak i měkčí kombinovanou technikou malých formátů, skic a pigmentů a mořidel v alchymážích. Jeho malba přetváří každý reálný předmět, krajinu, strukturu, které zaujmou jeho senzibilitu. Již od samých začátků Kukla mnohdy pracuje v cyklech, aby mohl plně ozřejmit svůj výtvarný záměr. Cyklus Atolů, Sond, Bílých pevnin, Zrcadlení podzimu, Mlýnských kamenů, Siouxských štítů, Lappi, Dreamlands či malířských konceptů Hvězdné nebe, Česká bříza nebo objektů Poslední večeře. V těchto dílech stále zůstává jeho prvotní obtisk tvůrčí imaginace. Kuklova malba navazuje na jeden z proudů českého umění vznikajícího z přírodní inspirace, v linii duchovně–smyslového pojetí přírody. Ctí umělce, kteří jsou mu svým naturelem blízcí. Preisler, Šíma, Zrzavý, John /rodák z Vysočiny/, Valter, Michal Ranný /spolužák/, až k Ouhelovi či Františku Skálovi. Ze světových umělců 20. či 21. století je to Paul Klee, Jaspers Johns, Frank Stella, Andy Goldsworthy, Tony Cragg, Sean Scully a mnoho dalších. Ale jde si svou cestou.
Australští Aboriginci, jejichž skalní malby v rentgenovém stylu Kuklu inspirovaly k vytvoření cyklu Terra Australis, říkali, že člověk má mít svůj příběh.
Kukla je hluboce spjat s domovem, především krajinou dětství pod starou sopkou Kozákovem v Českém ráji, rodišti jeho maminky. Pěšiny bílých písků z křídových moří s kvetoucím fialovým vřesem, zrající červené brusinky, deštěm sochařsky opracované filigránové stěny pískovcových skalních měst, kde v úpatí rostly vějíře zelených kapradin a po stěnách šplhaly rozličné druhy mechů. Dotýkal se zvrásněných červenonazlátlých borovic a bílých zrcadel bříz. Pozoroval průzračnou kamennou Jizeru. Lesní cesta k tichému hřbitovu pod „dračím hřbetem“ Suchých skal byla vysypána barevnými sklíčky a korálky z dílen malých sklářských hutí, i jeho strýček byl sklář. V každé chalupě či dřevěnici byly vybroušené pecky achátů, chalcedony, ametysty a jaspisy. Stále zůstává toto intenzivní vnímání esence domova, které se mu promítá i do vzdálených jiných končin země. Tak je to i s Vysočinou. Prochodil ji jako chlapec, jako tramp, i jako malíř. Nádherné podzimní lesy, jako sen ojíněné bílé krajiny, slunce a jiskřící sníh, ale i melancholie mlh a šedivých obloh. Do svých klukovských pokladů polodrahokamů, rud, krystalů, kůry, motýlů, korálků, ptačích per si nosil z knoflíkářské Žirovnice děrované perleťové mušle z dalekých moří. A snil své sny. To vše se časem objevilo proměněné i v jeho obrazech. Dnes nejraději žije ve srubové chatě u Telče, blízko žulových balvanů, borovic, mechů a bříz.
V mládí v sedmnácti letech při setkání a osobních rozmluvách s malířem Janem Zrzavým, jehož dílo miloval, porozuměl celistvosti světa. J. Zrzavý, citlivý malíř, rozpoznal dychtivou duši začínajícího malíře. Již tehdy mu poukázal na kořeny českého keltství, sílu moře, prostor a volnost Bretaně. Mluvil o kráse Benátek, zádumčivosti Sázavy a lesů Vysočiny. Kukla intuitivně porozuměl, že obdiv ke krajinám světa násobí lásku ke krajinám domova. Kromě malby byl Janem Zrzavým celoživotně nasměrován k poezii a hudbě. V doznívající době stalinismu se utekl spolu s kamarády z gymnázia „do lesů“ mezi přátelství a svobodu trampských osad. Po studiích na brněnské uměleckoprůmyslové škole začal na této škole vyučovat.
Účastnil se řady výstav – v Praze, Brně, Jihlavě, New Yorku, Düsseldorfu. Stal se členem Unie československých výtvarných umělců a získal malířské stipendium. Po sovětské invazi a následné normalizaci mu byly zrušeny samostatné výstavy v Domě umění města Brna, v Liberci a New Yorku. Poslal své práce do Královské akademie ve Švédsku a dostal stipendium na celou dobu studia malby. Ministerstvo kultury mu striktně zakázalo s rodinou vycestovat. Posléze byl vyloučen z Unie výtvarných umělců. Šel na dlouhý čas pracovat do továrny. V těchto životních zlomech se přiklonil ke křesťanství, na cestu, kterou šel J. Zrzavý, B. Reynek, V. Boštík – umělci, kterých si hluboce vážil.
U zdánlivě apolitického člověka, zdánlivě žijícího svými sny, je podivuhodné, že v hluboké totalitě namaloval Poctu Janu Palachovi /jen jiskry a stříbrný kouř a zároveň pamětní deska/. Také Pesach – dvě desky ve volném prostoru na hrubém rámu, malované pulzující červenou, se šrámy bolesti a utrpení, kde v horní části desky probleskuje modř naděje vzkříšení – byla vyjádřením tíže doby. Pesach později spolu s dalšími objekty zůstal po výstavě v Německu. Netvoří programově, vždy potřebuje impuls. Týden po 17. listopadu 1989 namaloval obraz s třemi vlajícími praporci české trikolóry, dole potrhané, bičované pendreky s reflexem policejních plexištítů.
Používá i prvky humoru, na které upozornil již V. Zykmund. Někdy je úsměvný – Český ufouni na svých vesmírných korábech – humorná nadsázka s neskutečným množstvím různých knoflíků pokrývajících tři „lodě“. Někdy sarkastický – Nejvyšší pupík – výsměch všem ometálovaným a ohvězdičkovaným generalissimům světa. Někdy tragický až mrazí – Řeznická balada z padesátejch. Ale také má Ostrovy pokladů – čirá poezie, Chronos Melancolia /A. Dürer/ – smutné hodiny rozpadávajícího se a uplývajícího času. Velká mikrodýhová poušť s otci pouště, nebem a mořem – zahrnuje socialistickou mikrodýhovou okrovou desku a setkání s křesťanskou vírou „Otců pouště“ u Alexandrie ze 4. století /plošky plátkového zlata/. Nad tím pruhy namodralého nebe, na spodní hraně pouště modřejší moře. Vše svědčí o hlubokém myšlenkovém zázemí. Názvy obrazů pomáhají nalézt jádro sdělení. Často je třeba odkrýt více vrstev. Uměleckých, osobních, přírodních, historických či filozofických – než objevíme vzájemné spojitosti, které tvoří celek. Přesto jeho práce nejsou literární ilustrací, ale skutečnou plnohodnotnou malbou.
Souběžně s obrazy tvoří malované dřevěné objekty. Pro Kuklu je dřevěná deska hmatatelnou skutečnou realitou, více než malířské plátno. Inspirace některých jeho objektů oprýskanými barvami a texturou popukaných deskových ikon Teofana Greka či Andreje Rubleva je při bližším pohledu zřejmá. Kukla si všímá i přemalby rámů mistra Theodorika nebo gotických červení Mistra třeboňského oltáře, ale také obdivuje dřevěné střelecké terče z 18. a 19. století, nebo vývěsní štíty v duchu Rimbaudovy poezie. Podvědomě vyvažuje své sochařské cítění s bytostnou potřebou malovat. V nejvíce abstrahující malbě /ne abstraktní!/ používá rustikální polychromovaná prkna, kde ponechává volné průzory, aby zdůraznil tuto plasticitu. To sochařské a zároveň barevné cítění může být dědičné. Jeho děd ve volných chvílích vyřezával, otec – zubní lékař – si zpracovával veškerou laboratorní techniku sám, navíc byl citlivý malíř hor a krajin, kdy pracoval způsobem vrstveného plastického reliéfu. Nakonec – nejstarší syn studoval sochařství u V. Preclíka na FAVU a malbu u P. Nešlehy na VŠUP, druhý syn šperk, kov a sklo u V. K. Nováka na VŠUP a nejmladší syn architekturu na ČVUT a poté i scénografii na DAMU.
Kukla často pracuje s motivem kruhu. Vnímá ho jako dokonalý tvar, obraz Univerza a jeho řádu. Tento obdiv naplnil ve svých dílech buď přímou citací /slunce, terče, bubny, země, měsíc, duha, věnce, siouxské štíty, staré kulaté stoly, mlýnské kameny, atd./, ale i samostatnou přímou formou kruhu - projekt Hvězdné nebe, sedm 190 cm velkých kruhů, souznících s textem Immanuel Kanta, nebo jeho instalace Krajiny domova a krajiny světa /vytvoření mechového kruhu s kameny Vysočiny a Českého ráje prolínajícími se s kameny Bretaně, Korsiky, Lofot, Irska, Monument Valley, Pacifiku, Jadranu, Itálie, Řecka, Cappadocie, portugalského Algarve, Izraele, Anglie, Georgie, New Yorku, obsidiány ze Stromboli, červeným granitem pobřeží Finska/. Každý kámen má svůj osobní příběh. Kameny jako symboly trvání krajin, přesahu člověka a celistvosti světa. S radostí přivítal inspirativní knihu Václava Cílka Kameny domova.
Nelze opomenout ani Kuklovy fotografie. Jsou svébytným způsobem uchopené objekty či malby, které nemaluje, ale nalézá. Díky vnímavé senzibilitě podpořené roky zkušeností mnohdy během několika vteřin rozpozná, s čím se vnitřně ztotožňuje. Tak jako v malbě i ve fotografii souzní s prostými věcmi, někdy až minimalistického charakteru, s kompozicí často orientovanou ke středu formátu. Nesmíme zapomínat, že to jsou zároveň i fotografické dokumenty. Stoleté litinové pouliční poklopy z Cambridge ohlazené lidskými šlápotami, opršelé barevné české úly, kamenné desky u Mohérských útesů, stará plechová dvířka od okýnek sklepů, záplatované térové střechy, opadané štíty jihočeských statků, hebrejské náhrobní kameny v zapomenutých moravských hřbitůvcích, kruhy keltských křížů porostlých lišejníky, vrstvy skal,... – Vše může být inspirací.
My v euroamerické pokročilé civilizaci jsme zvyklí v naší „popkultuře“ na atraktivnější a často povrchnější věci. V Japonsku je šestnáct škol Suiseki se svými přísnými estetickými kánony. Koho zajímá, že kámen velký jako dlaň má svoji specifickou strukturu, barevnost, tvar, a že dokonce stárne a nabírá krásy? Nejsme Japonci, i Kukla je Evropan, ale obdivuje věci poznamenané živly a časem, které vypovídají o procesu trvání, ale i zanikání. Některé z nich již skutečně odcházejí, o to více vyzařují skoro neznatelnou krásu. Jako umělec jde mnohdy až na dřeň věcí, struktur, barev. To platí pro celé jeho dílo.
Po roce 1989 dlouhá léta znovu učil na umělecké grafické škole. Se svou ženou podnikl řadu studijních cest, které obsáhly celou Evropu, část Asie, Izrael i Severní Ameriku. Muzea a galerie umění, etnografické sbírky, historie, lidé i příroda rozšířily jeho malířskou inspiraci. Nyní žije v určité kontemplaci „s Otci pouště“ a z dřívějších mladších let zůstává esence zenové zkušenosti /prožil Satori/ a tvůrčího osobního zaujetí. Vnímá kód stvoření a jeho řádu sahajícího hluboko do trvajících procesů naší ontogeneze a společné paměti člověka.
Před čtyřiceti lety napsal J. Valoch, že Kuklovy malé formáty patří k závažné části jeho tvorby. Manuskripty, iluminace, žaltáře, kodexy, mají v evropském kontextu tradici 1500 let. V kanadském Québecu na Biennale Internationale d´Art Miniature 2012 obdržel při výběrové účasti 231 současných vizuálních umělců z 24 zemí světa I. cenu za malbu. Ukazuje to na kvalitu jeho více než padesátileté práce.
Kuklovy kresby, malby, objekty, fotografie i projekty tvoří nedílnou součást celé jeho umělecké osobnosti. Jeho dílo po desetiletích, kdy věděl, že umění vzniká v čase svátečním a žádném čase jiném /Édouard Jaguer/, zůstává v umělecké svobodě a hluboké reflexi života, přírody i malby. Je stále na cestě.