Historici umění o Ladislavu Kuklovi

podnázev: Václav Zykmund, Nina Dvořáková, Jiří Valoch

typ dokumentu: podřazený dokument
rok vydání: 2014
počet stran: 2
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Třebaže Ladislav Kukla je velmi mladý malíř, lze najít v jeho obrazech a náčrtcích zajímavou osobitou notu (...) Jeho malba je silně bezprostřední, nerespektující obvyklé normy výtvarného vyjadřování. To, co v mnohých případech by mohlo znamenat mínus, u Kukly se během tvůrčího procesu i během vnímání hotového díla/ neguje, jako se neguje u četných informálních děl. Mizí zde rozdíly mezi objektivností a subjektivností, dílo se stává diagramem nepřetržitého procesu přerušované meditace a spontánnosti, procesu, v němž jakékoliv dodatečné korekce nemají místo pro uhlazené, estetizující formy. Rozpornost děl tohoto typu je ve skutečnosti jejich vitalitou, vymykající se často okamžité a přechodné dobovosti. Je to dáno tím, že obrazy inklinují k mýtům, do sféry podvědomí a symbolů majících z celou obecnou a v podstatě ahistorickou platnost (...) Charakteristický rys malířovy imaginace s prvky humoru propůjčuje jeho obrazům nejen momenty absurdnosti a karikatury, ale také lehkost zbavující tíže kompaktní hmoty a těžké barevné masy. Je to rys sympatický, který zintenzivňuje naději ve stabilizaci jeho originality.
Václav Zykmund, text z katalogu, 1968

Počátek samostatné umělecké cesty Ladislava Kukly, nastoupené před nějakými šesti, sedmi lety, byl poznamenán dvěma hlubokými zážitky: jednak setkáním s bizarní fantastikou Arcimboldových obrazů, jednak seznámením se s výtvarnou řečí Jean Dubuffeta. (...) Je to však opravdu jen obdiv a ne nedostatek vlastního názoru, který tu malíře vede. Velice brzy začíná být zřejmé, že má nevšední schopnost zmocnit se podnětů, jichž se mu dostává, či lépe řečeno jež si volí, a využít jich svým osobitým způsobem, silou svého uměleckého nadání. (...) Ladislav Kukla dokázal brzy nalézt pravou povahu svého uměleckého založení - čímž nechci říci, že se jeho výtvarná řeč nebude nadále proměňovat. První Kuklovy obrazy byly převážně figury a hlavy, expresivně deformované, balvanovité a dubuffetovsky členěné jakoby velkým nepravidelným rastrem. Po nich, a vlastně již paralelně s nimi, maluje fantastické složeniny, arcimboldovské mozaiky, v nichž nepravidelné hrubé tvary, z nichž skládal tváře svých hlav, jsou vystřídány tvary živými, neskutečnou faunou a florou z hlubin vysněných moří. S postupně se uvolňující a osamostatňující fantazií mění se a rozvíjí svět malířových představ. Postupné dozrávání těchto představ vede pak umělce k vytváření tvarově stále jednodušších kompozic, totemů, ostrov a útesů, v nichž je mnoho z tvarů i jejich složitost - ve smyslu mozaikového skládání z tvarů menších - nahrazena bohatým ornamentálním dekorativismem. Mění se i kolorit Kuklových obrazů. Dosavadní temné zelené, hnědé a černé plochy jsou nahrazeny světlými, hlavně růžovými a žluto- -okrovými. Měly-li starší obrazy silný expresivní účinek, je tato koloristicky svěží něžná barevnost zdrojem silného účinku lyrického. (...) Jeho umění chce být bezprostřední a sdělné, chce prostřednictvím obrazů tlumočit svou představu vysněného živoucího světa. Příznačná je v této souvislosti i pozornost, jakou věnuje malíř názvům svých obrazů. Ale i tehdy, nechceme-li Kuklovy obrazy interpretovat, nesnažíme-li se porozumět řeči jejich symbolů, zůstávají výtvarně velmi působivé. Jejich síla a působivost je taková, že autora bezpečně řadí mezi prvé - zatím alespoň v jeho generaci.
Nina Dvořáková, text z katalogu, 1971

Ladislav Kukla se představil veřejnosti několika samostatnými výstavami. Tentokrát poprvé vystavuje samostatnou kolekci prací, které jsou v jeho tvorbě nejzávažnější, totiž miniaturami. (...) Jedním z možná nikoliv nejzávažnějších, ale bezpochyby z nejmarkantnějších jevů, který můžeme pozorovat v umění poslední desítky let, je tendence k monumentalizaci formátu, k přezvětšení detailu a k tvorbě kreací takových rozměrů, že zcela determinují prostor, v němž jsou umístěny. To platí pro představitele nejrůznějšího názorového zaměření i pro nejrůznější typy tvorby, počínaje malbou, přes plastiku až po realizace v přírodě. Opačná snaha má prozatím méně představitelů, pro které je charakteristické ono goethovské „omezení, v němž se pozná mistr“, ale také koncentrace na podstatné, důraz na myšlenkové „zázemí“ díla. Tato ctnost je spjata s autory ideového či konceptního umění, ale také s některými umělci, pracujícími s klasickými výrazovými prostředky. Ladislav Kukla mezi nimi zaujímá významné místo. Jestliže z počátku byly pro něj miniatury pouze pomocí v nouzi /když se nemohl věnovat rozměrnějším plátnům/ a studijním záznamem, staly se časem definitivním artefaktem, i když autor se někdy zabývá stejnými problémy v miniaturách i rozměrnějších obrazech. (...) Kukla vybudoval zcela svébytnou výtvarnou koncepci, reflektující zážitky z krajiny nebo z přírodního detailu, přetvářené do nových imaginárních souvislostí, v nichž se spojuje konkrétní vizuální zážitek s podvědomými impulzy. Kuklova krajina je organická, oživená množstvím tvarů, rostoucích a měnících se, někdy evokujících krajiny dávno zmizelých silurských moří, jindy připomínající zvětšené detaily mikrostruktur. Kuklův zájem přitom není soustředěn na ryze vizuální efekty, na podněcování vizuální fantazie - záleží mu na koncepci krajiny - na koncepci organické a dynamické, proměňující a stále se vyvíjející.
Jiří Valoch, text z katalogového listu, 1974