Pár poznámek k narozeninám Bohumila Doležala

Pár poznámek k narozeninám Bohumila Doležala

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2022/01/17
jazyk: český

web: https://www.bubinekrevolveru.cz/par-poznamek-k-narozeninam-bohumila-dolezala

poznámka:
-
Bohumilu Doležalovi, narozenému 17. ledna 1940, je dvaaosmdesát let. Z pochopitelných důvodů už nepublikuje tolik jako v minulých dekádách, člověk se tedy těší aspoň z občasných glos, které vycházejí na webu týdeníku Reflex (kde se poněkud ztrácejí v záplavě bulvárností a „přitažlivých fotogalerií“) a naštěstí také stále na blogu Události (bohumildolezal.cz). Na pozadí mizerné úrovně, na niž za posledních osm let spadla česká politická žurnalistika, působí jeho články čím dál víc jako nezvyklé připomínky normality, úspěšně vyhnané z veřejného prostoru – jako hlas ze zašlých časů, kdy ještě aspoň trochu záleželo například na tom, aby měl komentátor všech pět pohromadě, aby jeho argumentace byla soudržná od jednoho textu k druhému, aby měl jasné etické a intelektuální východisko, rozuměl svému tématu a v neposlední řadě uměl psát. Doležalovy texty znamenají ovšem ještě mnohem
Pojednávat podrobněji o Doležalově profesní dráze mi tu připadá nadbytečné: Revolver Revue to v minulosti učinila několikrát, a když redakce před dvěma lety autorovi (a laureátovi Ceny RR za rok 2011) gratulovala k osmdesátinám, vyšel na Bubínku Revolveru text s příslušnými odkazy, na který stačí kliknout. Vzhledem k tomu, jak se u nás vloni změnila politická situace, bych ale rád připojil následující:
V roce 2013 byl Miloš Zeman zvolen prezidentem, oligarcha Andrej Babiš si koupil vydavatelství dvou klíčových českých deníků, vstoupil se svým „hnutím“ do parlamentu a posléze i do vlády. Většina české mediální pseudoelity tomuto vývoji různými způsoby asistovala a bagatelizovala hlubokou krizi, do níž se polistopadová demokracie tehdy propadla. Doležal nic takového nedělal, jako jediný významný český intelektuál zabývající se veřejným děním nejen pochopil rozsah destrukce, ale od samého počátku ji také v desítkách textů systematicky pojmenovával a analyzoval.
Jen ve velké zkratce: kritizoval antikorupční fanatismus, který rozmetal politickou scénu a vedl k očekávatelnému výsledku, totiž vynesl k moci něco mnohem horšího, než tu bylo předtím; odmítl přispívat do Babišových médií, trval na tom, že principiálně „není možné být nezávislý a současně publikovat v listech, které patří populistickému šéfovi strany a ještě k tomu ministrovi financí“; jako první konstatoval, že českému politickému životu nezačalo dominovat „jen“ populistické hnutí, ale Babišův monstrózní podnik, složený z politické, mediální a ekonomické divize (a že žádná demokracie nemůže něco takového unést, jednoduše to do ní nepatří). Doležal jako první popsal neformální antisystémovou koalici, která ovládla politiku (a k níž patřil i prezident), soustavně upozorňoval, že v České republice jde o střet sil, které hájí polistopadový liberální režim – a těch, které ho odmítají: „Proto mluvím o změně režimu nebo systému – protože když se takhle změní v politickém systému důrazy a váhy, tak je to zkrátka už jiný systém.“ Upozorňoval na kapitulantství a „nechumelismus“, tedy na dlouhodobě převládající „předstírání, že se tu nic vážného neděje“. V tom výčtu by bylo možné pokračovat, ale není to nutné – citáty jsou z rozhovoru, který jsem z Bohumilem Doležalem dělal pro Revolver Revue v roce 2014. Také je třeba připomenout, že se Doležal stal hlavní postavou Klubu na obranu demokracie (KOD), jehož vznik inicioval a který mimo jiné vydal řadu veřejných prohlášení k aktuální situaci a uspořádal sérii diskusí, na něž zval opoziční politiky. Mnoha těch akcí jsem se účastnil – a mám pocit, že jsem později v politických vyjádřeních slýchával výroky přinejmenším silně inspirované Doležalovými myšlenkami.
Protiliberální blok vloni výrazně neuspěl ve volbách, Babiš skončil v opozici, otevřela se možnost, že se v České republice začnou věci měnit k lepšímu. Myslím, že je to do značné míry taky Doležalova zásluha. Patří ovšem k české tradici, že lidé, kteří si počínali líp, tj. charakterněji a jasnozřivěji, než většina ostatních, jsou nakonec „odměněni“ tím, že se o nich a o jejich přínosu moc nemluví (na rozdíl od různých omyvatelných šíbrů se také obvykle o uznání nehlásí a nikam se necpou) a že se dál pohodlně postupuje v duchu Stankovičova postřehu: „Kdo se liší, ten je sviňák.“ A patří také k tuzemským zvyklostem, že když ustoupí něco zlého, jen málokdo se chce šťourat v minulosti, diskutovat o tom, co se v ní stalo špatně, a vyvozovat z toho důsledky, často nepříjemné, minulost se jednoduše zamete pod koberec a zpravidla to vede k dalšímu maléru. To se děje i teď: důsledky hluboké krize a letité intenzivní demoliční činnosti zemanovsko-babišovské armády byly redukovány na ekonomické potíže, všechno překryla pandemie, vydávaná za hrozbu tak strašlivou, že je nutno především zapomenout, sešikovat se – a v národní jednotě bojovat s viry „rozdělenou společností“, neboť na ničem jiném nezáleží.
Zatím poslední dvě publikované Doležalovy glosy se týkají novoročních projevů čelných politiků ODS. V první rozebírá přihlouplou řeč Miloše Vystrčila (Předseda Senátu vyzývá k bratrství, 6. 1. 2022), který vyzval lid ke slušnosti, korektnosti a důstojnosti, přičemž „si vzal k ruce celý kýbl medu“, jímž natřel bývalého i současného premiéra a prezidenta (za to, že splnili, co jim ukládá ústava). S použitím „bolševického ptydepe“ vyzdvihl „naše zdravotníky“, statečně bojující s Covidem a do protikladu k nim postavil „některé pacienty“ a vůbec „jedince“, kteří se k „našim zdravotníkům“ nechovají „tolerantně a vstřícně“. Z toho vyvodil: „bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii“. K tomu Doležal podotýká:
„A tohle vůbec není pravda. To, proti čemu musíme bojovat, není pandemie jako nemoc, ale pandemie autokracie, oligarchie a buranství spuštěná v době rozpuku Nových pořádků. Pandemie nemoci se nám jen jako velká nepříjemnost ke všemu neštěstí připletla do cesty. Bojujeme tedy proti zlu, které je v nás a kolem nás, a máme na všem něco viny: Třeba už jen proto, že jsme připustili, aby se věci dostaly tak daleko. Bojují lidé proti lidem, a ne lidé proti virům či mikrobům. Bojujeme proti tomu, kde jsme sami selhali. Ideologie ‚teď se musíme všichni spojit proti společnému zlu, covidu‘ je směšná a zavádějící: Musíme napravit to, co jsme v letech 2013–2021 zvorali. Volby k tomu snad otevřely cestu.“
Podobně se vyjádřil k řeči premiéra Petra Fialy (Nechumelismus s lidskou tváří, 6. 1. 2022), neboť i ten, než se vypravil s Milošem Zemanem na slavnostní novoroční oběd, vyzýval k jednotě, s tím, že „je určitě vždycky lepší hledat to, co nás spojuje než žehrat na to, co nás rozděluje.“ Doležalův komentář:
„Ať se na mne pan premiér nezlobí, ale to je zlehčování problému, který před námi stojí, a navíc ještě demagogie. Jaképak žehrat! K tomu, abychom mohli hledat to, co nás spojuje, musíme napřed vědět i o tom, co nás rozděluje a v čem musíme najít společnou řeč. To je namáhavé, žádá to spor a boj (což je něco jiného než ‚žehrání‘, při němž si člověk vystačí sám). Taky musíme vědět, na čem se sjednotit za žádných okolností nesmíme. Snaha dohodnout se je v politice jistě nutná a užitečná, ale znamená zároveň společně odmítnout to špatné a zlé. (…) Zažili jsme právě osmiletý pokus o rozbití demokracie v České republice. Nebylo to plánovité spiknutí zločinných sil, stalo se tak namnoze z blbosti lidí, kteří se na tom podíleli. Můžeme si za to sami, jen musíme vědět kdo a jak. Ne kvůli zúčtování s viníky, ale kvůli nalezení toho, co má být. To, co nás spojuje, musí stát na tomhle vědomí. ‚Národní smíření‘ postavené na principech ‚Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina‘, představa české politiky jako orwellovské hospody, kde se druží farmáři s čuňaty a už se ani nedá poznat, kdo je farmář a kdo čuně, není to, co teď potřebujeme. Jednoduše proto, že čuňata jsou pak nakonec v takovém společenství všichni.“
Dodám k tomu spolu s redakcí Revolver Revue už jen přání všeho dobrého a potřebných sil – a taky zatím alespoň drobné upozornění: Nakladatelství Argo vydalo vloni knihu Češi, Evropa, smíření, soubor Doležalových úvah a esejí z let 1994–2005. Je to svazek, z něhož lze mimo jiné vyčíst autorova politická východiska a poznat zdroje jeho liberalismu a politického myšlení, což je zvlášť užitečné v době, kdy je samotná definice liberální demokracie čím dál rozplizlejší a současně ji kdekdo pohřbívá jako nepotřebnou veteš. Recenzi připravujeme.