Absolvovala Filmovou fakultu pražské Akademie múzických umění...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Hana Hamplová: Fotografie 1980 - 2020
rok vydání: 2021
počet stran: 3
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Absolvovala Filmovou fakultu pražské Akademie múzických umění (1971—1978, obor kamera), krátce působila v Československé televizi, pět let pracovala na kožní klinice v Praze. Od konce 70. let systematicky dokumentuje dění ve výtvarném umění. Podchytila činnost řady neoficiálních galerií (Galerie Opatov, Galerie Makráč), výstav (Fórum 88), performancí (Josef Hampl, Svatopluk Klimeš, Tomáš Ruller) a dalších akcí (Chmelnice Mutějovice, Sochy a objekty na malostranských dvorcích), portrétovala desítky osobností, fotografovala na vernisážích, její snímky jsou ve stovkách katalogů, monografií, knih a sborníků. Dokumentační dílo Hamplové je pro pochopení a zpracování současného českého umění zásadní. Vlastní fotografická tvorba, vznikající déle než čtyřicet let, není tak známá, ani početná, přibližně dvě stovky fotografií. Manýra (rozmělňování úspěšných témat a mechanické opakování osvědčených postupů) Haně Hamplové nehrozí.
„Se spokojeností s tím, čím jsme obklopeni, zachycuji vzrušující kompozice, na které narážíme dnes a denně. A fotografie má tu báječnou schopnost nám je zachovat, vytrhnout z jejich prostředí, upozornit na detail a eventuálně je sdílet s někým dalším, jedná se tedy o čistou nemanipulovanou fotografii. Nesledují podobnosti s nějakou jinou realitou. Chtěla bych, aby má fotografie působila sama o sobě. Proto také nemám potřebu jednotlivé fotografie pojmenovávat. Dříve černobílý negativ pozitiv, barevný diapozitiv dnes digitální fotografie. Použitá technika se změnila díky možnosti větší mobility a vzrůstající lenosti. V mém obrazovém sdělení nemá technika rozhodující slovo.“
Fotopřístroje jsou stále dokonalejší, jakoby fotografické řemeslo (příprava vývojky a ustalovače, práce v temné komoře) přestalo být důležité. Amatéři už dokáží vyrobit technicky stejně kvalitní snímky jako profesionálové, výrobci a prodejci nových fotozařízení se nám snaží namluvit, že úspěch závisí především na dobrém vybavení. Není to tak. Záleží - kdo fotografuje, a co.
Hana Hamplová zobrazuje předmětný (hmotný) svět, skutečnost, kterou jakoby známe, která nám ale často ani nestála z povšimnutí, než jsme ji na jejích fotografiích uviděli. Štosy a balíky starého papíru, potlučený povrch asfaltu, zrezivělé a pokroucené plechy, stopy ohně, skleněné střepy. Ještě část reality, ale už ne konkrétní věci, s jakými se běžně setkáváme. Navíc nemají názvy. Dokonce se ani nejmenují — jak to v podobných případech bývá — „Bez názvu“.
Jak jsou fotografie velké? Jaké mohou či mají mít rozměry? Fotografie vykopírovaná ze skleněné desky je stejně veliká, kontaktní. Filmový negativ nebo diapozitiv lze zvětšovat prakticky neomezeně, digitální snímky až k hranici, za kterou se v mysli diváka začnou rozkládat na vizuální jednotky, na pixely. Malé fotografie vyžadují pozornost, k menším snímkům přistupujeme s větší důvěrou. Velké formáty zahlušují. Velikost fotografie závisí na způsobu a cíli užití. Fotografie Hany Hamplová chtějí navázat přímý kontakt, dotknout se diváka. Mají lidské rozměry.
Nejstarší a nejpočetnější je řada černobílých fotografií inspirovaných skladbou a destrukcí papíru. K fotografování papíru se dostala náhodou. Když měla ve druhé polovině 70. let vytvořit obálku a ilustrace ke knize Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota, začala fotografovat v pražské sběrně surovin, a u tématu „na delší dobu uvízla“. Papír je materiál zatížený mnoha významy, jako nosič informací prý snese všechno, je tvárný, krásný, překvapivě trvanlivý. Třicet černobílých fotografií je součástí sbírky Musea of Art University of Michigan.
Nemusíme ale vždy vědět, co na fotografiích Hany Hamplové je.
Nějaký detail, zlomek, útržek, střep skutečnosti, stopa něčeho hmotného, čas? Čas nespojitý jako digitální zobrazení, jako vteřinová ručička pohybující se skokem. Zlomek času – a Země se pootočí, sestava stínů, hran, tvarů a objemů se promění. Teď, právě teď – je (byl) ten oka-žik. Čekala fotografka právě na tuto chvíli nebo jsou její fotografie částečně i dílem náhody?
Hana Hamplová nechce, aby její fotografie zaujaly tím, že se něčemu reálnému podobají. Na fotografiích je tedy jenom to, co na nich je, žádné narážky a podtexty. Jsou samy za sebe, otevřené všemožným pocitům a výkladům.
A znovu záleží – tentokrát na divákovi.

Absolvovala Filmovou fakultu pražské Akademie múzických umění...

Absolvovala Filmovou fakultu pražské Akademie múzických umění...