Bílkova vila je skvost. Podívejte se, co stvořil slavný podivín

podnázev: iDNES.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: idnes.cz
rok vydání: 2015/09/11
jazyk: český

web: https://www.idnes.cz/bydleni/na-navsteve/bilkova-vila.A150909_142423_dum_osobnosti_web

poznámka:
Symbolista František Bílek vnímal svou tvorbu jako poslání. Umělcovo chápání světa je vidět v jeho domě v Chotkových sadech. Sám navrhl stavbu i interiéry. Domy většinou odrážejí charakter majitelů či obyvatel, ale málokde je to tak zřejmé jako v Bílkově vile.

František Bílek se narodil v roce 1872 v Chýnově nedaleko Tábora. Od mládí projevoval umělecké nadání a malířství také později studoval na AMU v Praze. Kvůli vrozenému špatnému rozeznávání barev přestoupil do ateliéru sochařství, ve kterém naplno rozvinul svůj potenciál. Dbal na detaily provedení a jeho sochy často zobrazují a vzbuzují silné emoce.

V roce 1891 získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a odjel na studijní pobyt do Paříže, kde vytvořil dvě monumentální díla Golgota - hora lebek a Orba je naší viny trest (obě můžete vidět v ateliéru v Bílkově vile).

Překvapila silnou náboženskou inspirací i moderním ztvárněním. Stipendijní komise v čele s Josefem Myslbekem a Vojtěchem Lannou je však neobdivovala a Bílka přestala podporovat. Vojtěch Lanna dokonce ani nepřijal darovanou sochu Orba.

Po návratu z vojenské služby si Bílek v Chýnově zřídil ateliér a postavil dům podle svého návrhu. Už na jeho první architektonické realizaci byly patrné prvky symbolismu a venkovského života. Vzhled a tvar budovy přizpůsobil pozemku vedle rodného domu a svému ateliéru, který zaujímá jeho největší část.

Po seznámení a svatbě s Bertou Nečasovou se přestěhoval do Prahy. V roce 1902 získal pozemek na bývalých městských hradbách v nově vzniklé ulici Kounicova (od roku 1952 Mickiewiczova) a zde v letech 1910-1911 postavil rodinnou vilu s ateliérem. Původně mu patřil vedlejší pozemek, ale vyměnil si jej se stavitelem Procházkou, aby získal ostroh s výhledem na město.

Už při projektování vily počítal s pohledy kolemjdoucích a chtěl, aby dům překvapivě vystoupil z prostoru po výjezdu od Vltavy. To se nelíbilo stavebnímu úřadu, který požadoval udržení linie domů v Kounicově ulici, a tak Bílek musel vilu vyosit směrem doprava.

„Úspěch nesklidilo ani režné zdivo, plochá střecha a celkový vzhled stavby připomínající svatyni,“ popisuje Hana Larvová, kurátorka sbírky Františka Bílka. „Režné zdivo zvolil Bílek na radu rodinného přítele architekta Josefa Fanty. Splňovalo jeho lásku k původním přírodním materiálům i vizi domova jako chrámu i dílny. Omítnutím by tato myšlenka zanikla.“

Tajná řeč symbolů

Po odebrání stipendia se František Bílek uzavřel ještě více do sebe a vyhýbal se setkání s ostatními umělci a vstupu do různých uměleckých skupin. Přesto uspořádal pár výstav a v roce 1909 se dokonce stal členem Umělecké besedy, se kterou vystavoval v roce 1913.

Jeho tvorba zaujala francouzského sochaře Antoinea Bourdella, který ji označil za původní, bez potřeby nápodoby evropských směrů, a mecenáše JUDr. Leopolda Katze, mj. nálezce Jistebnického kancionálu. Dnes Bílka označujeme za symbolistu ovlivněného secesí, průkopníka konceptuálního umění, ale ve 20. letech jej umělecká scéna považovala spíše za podivína.

Ve skutečnosti to byl silně nábožensky založený člověk. Od první třídy ministroval a ve své tvorbě často zobrazoval biblické motivy. I ve víře však hledal vlastní cestu, a tak většinu svých nemnoha přátel ztratil po přestupu do Církve československé (dnešní husitské) v roce 1920. Umožnila mu naplno rozvinout jeho umělecké pojetí náboženství.

Bílkovo dílo je spirituální, prostoupené mnoha vlivy od křesťanského mysticismu až k esoterickým učením. Své umění vnímal jako službu bratřím, sloužící ke zvýšení spiritualizace společnosti.

„Smysl života viděl v povznesení se k duchovnímu ideálu věčné harmonie a krásy. Jeho umění mělo sloužit k poznání Boha, a tedy k obrodě člověka, cítil se sám jako jeho kazatel,“ vypráví Hana Larvová. To vysvětluje, proč ho přátelé z katolických kruhů označovali za kacíře. Mnoho náboženských motivů začlenil i do svého domu.

Například jídelna připomíná sakrální prostor, nechybí Boží muka, mohutný kamenný pás odděluje jídelnu od pracovny, další kamenný portál vymezuje vstup do zimní zahrady s unikátním souborem nábytku s motivem hada. Umyvadlo v ateliéru má tvar křtitelnice. Úryvky z biblických textů a náboženských myšlenek zdobí dřevěný nábytek, dveře a kamenné ostění.

Další neméně hlubokou inspiraci čerpal František Bílek z přírody jako božího díla. Její živelnost, plodnost, neustálá proměna a absence dokonalé symetrie řádu jej fascinovaly. To je patrné zejména na stavebních částech domu. Půdorys připomíná stopu kosy v obilí. Stěny z režného zdiva doplňují masivní sloupy z pískovce ve tvaru svazků obilných klasů. Některé jsou záměrně nedokončené, protože ani v přírodě není nic konečné.

Fasádu zdobí uměleckořemeslné prvky se symboly přírody (například klika jako vlaštovka, světlo jako žalud s listy) a přírodní motivy najdeme i uvnitř domu, například na kamenném portálu a zárubních kolem dveří, po klice leze beruška.

Jako ve většině prvorepublikových vil sloužilo přízemí ke společenským účelům. Ze vstupní haly se vcházelo do kuchyně (dnes pokladna), do jídelny, která byla s kuchyní propojena okénkem a dveřmi do salonu a pracovny, a do ateliéru. Ten zaujímá téměř polovinu domu a sahá přes dvě patra.

Monumentální prostor poskytoval dostatek prostoru pro práci na rozměrných dílech. Dnes si je tu můžete prohlédnout. Okénko nahoře nad vstupem vede do dětského pokoje v patře. František Bílek chtěl, aby ho syn a dcera mohli kdykoliv sledovat při práci. O silném sepětí s rodinou svědčí i to, že ložnice rodičů je spojena s dětským pokojem, samostatný vchod má jen koupelna, toaleta a hostinský pokoj s budoárem paní Berty (všimněte si vyřezávaného zrcadla jako knihy).

Z ložnice můžete vstoupit na balkon, odkud je krásně vidět Praha i malá zahrádka. Možná až teď objevíte kamenný průhled v krajní části domu. Při pohledu ze zahrady jej zastiňují vzrostlé stromy, které zde před sto lety František Bílek zasadil. Na zahradu nechal navézt mnoho kubíků zeminy, aby vytvořil val, který se mírně svažuje do ulice, a vila vynikla. Ta je atypicky asymetrická - vlevo ji zdobí sloupy, vpravo balkon.

„Venkovní reliéf na soklu je poslední částí jeho velkolepého výtvarného a duchovního projektu Cesta, při kterém se inspiroval knihou Velcí zasvěcenci Édouarda Schurého, tehdejší ‚biblí' symbolistů,“ ukazuje Hana Larvová. František Bílek byl především sochařem, pracoval hlavně se dřevem, ale byl i grafikem, kreslířem, ilustrátorem, autorem uměleckořemeslných realizací, knižních vazeb a „architektem“. Ovšem s výtvarným viděním, proto je pražská vila výtvarným dílem.

Všechny své dovednosti využil při stavbě rodinného sídla. Navrhl a i sám vytvořil některé z jednotlivých kusů nábytku, do dřevěných skříní, pracovního stolu a rámu zrcadla vyřezal své myšlenky a symboly najdeme i ve štukových ozdobách, keramice, na lustrech i drobných detailech.

Dům stavěl až v pozdějším pracovním období, kdy pocit zoufalství nad vinami člověka vystřídala naděje, vykoupení, víra a kosmologické pojetí světa. Texty tvořil vlastním písmem v gotizujícím stylu, což poněkud ztěžuje jejich čitelnost. „Jeho myšlení bylo velmi komplikované, neuměl ho příliš srozumitelně vyjádřit. Zároveň byl zcela zaujatý svými idejemi a chtěl jimi morálně vzdělávat,“ vysvětluje Hana Larvová.
Dřevěné schodiště spojuje vstupní halu se soukromými pokoji v patře. Denní světlo zajišťuje okno s ručně litým sklem, elektrické osvětlení je zabudováno do opěrného sloupu.
Stále živý odkaz

Z vily se odstěhoval zpět do Chýnova v roce 1939 na začátku okupace a tam tvořil až do smrti v roce 1941. Jeho žena jej přežila o 23 let, v roce 1947 ve vile spolu s dcerou otevřela Galerii Františka Bílka a zájemce provázela po ateliéru.

V roce 1963 dům z ekonomických důvodů věnovaly státu, který jej svěřil do správy Galerie hlavního města Prahy. I neobývaný dům potřebuje péči a Bílkova vila prošla částečnou rekonstrukcí v 70. letech. Bylo při ní mimo jiné poničeno centrální vytápění vzduchem, které se při rekonstrukci v letech 2008-2010 už nedalo obnovit, a tak původní interiér s náročně obnovenou originální výmalbou nadále poněkud hyzdí radiátory. Bez nich by však budova vlhla a došlo by k nenávratnému poškození dřevěného nábytku a ostění.

„Rekonstrukce pod uměleckohistorickým dozorem trvala přes dva roky a použity byly původní postupy a materiály. Poničené sloupky balkonů se vyskládaly z cihel ze zbořené sýpky z jižních Čech, barvy se v pokojích rovnoměrně rozstřikovaly koňskou žíní, doplnily se poškozené opukové kvádříky ve stěnách ateliéru, obnovilo se terazzo v hale a suterénu,“ vypočítává Hana Larvová.

Galerie v zařízené vile zřídila muzeum Františka Bílka se stálou expozicí o jeho životě a tvorbě. Přístupná je každý den mimo pondělí od 10 do 18 hodin, vstupné je 120 korun, snížené 60 korun, školní 20 korun.

Ve sklepních prostorech, kde bydlela služka, vznikla badatelna s archivem písemností Františka Bílka, na dříve neobývané půdě prostor pro krátkodobé výstavy a přednášky. Nosnost je pouhých 35 osob, a tak bývá rezervace nutná.

Teprve v místě Bílkova života si naplno uvědomíte sílu jeho díla, které prostupovalo celým jeho bytím a vyplňovalo každý detail v domě. Život zde musel být jistě inspirativní, ale zároveň náročný, plný otázek po smyslu života a tíze lidského údělu.

navštíveno 12. 8. 2021

Bílkova vila je skvost. Podívejte se, co stvořil slavný podivín

osoba   narození   poznámka
Šemberová Kristina   1984    

Bílkova vila je skvost. Podívejte se, co stvořil slavný podivín

osoba   narození   poznámka
Bílek František   6. 11. 1872