Boštíkova cesta k ráji. Aneb sáhněte si na věčnost

podnázev: aktuálně.cz

typ dokumentu: www
rok vydání: 2010/11/03
jazyk: český

web: https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/bostikova-cesta-k-raji-aneb-sahnete-si-na-vecnost/r~i:article:681651/

poznámka:
Retrospektiva klíčového malíře v Městské knihovně.

Jak už to tak v případě retrospektiv v pražské Městské knihovně bývá, i souborná přehlídka díla Václava Boštíka (1913-2005) je výstavou buď na několikerou návštěvu nebo aspoň na celé odpoledne.

A tím nemyslíme od čtyř do šesti. Odbýt ji by byla škoda, neboť se dosud jedná o největší - a hned ze začátku dodejme, že skvělou - retrospektivu jednoho ze zásadních českých poválečných umělců.

Boštíkovy obrazy si navíc vyžadují svůj pomaleji plynoucí čas samy o sobě. Zejména tvorba od konce 60. Let - a následující dekády pak v ještě silnější míře - je často založena na smyslovém, intuitivním (uz)působení barevných a členěných polí, jejichž vlastní poselství (pojem u Boštíka výjimečně příznačný) tkví v kontemplaci jejich pulzování, členění či hloubky.

Zhruba dvě třetiny výstavy tomuto nároku podléhají. Vzhledem k tomu, že řada Boštíkových obrazů je vyloženě nenápadných, až monochromatických, chce to někdy vážně víc než jen letmý pohled. To, co na první pohled vypadá jako evidentní racionální rastr a struktura, je mnohdy teprve surovým materiálem k pokusu o racionalizaci.

Jeden omyl za druhým

Á propos, hovoříme-li o kontemplaci, poselství či rozumovém uchopení… Výstava cíleně připomíná vědomý charakter Boštíkova umění, který v současnosti (zdá se) poněkud ustupuje do pozadí, ale který je zároveň nesmírně podstatný. Totiž charakter umění jako specifického typu poznání, chápaného stejně relevantně jako matematika nebo fyzika.

Boštík se nikdy netajil tím, že umění a umělecká tvorba pro něj není cílem sama o sobě ani primárně médiem sebevyjádření, ale "řadou větších či menších omylů, jejichž význam je v tom, že postupně zpřesňují naši představu světa". Jinými slovy: umění není protikladem vědy, ale jejím rovnoprávným doplněním, přičemž oběma jde různým způsobem o totéž.

Není divu, že nebyl umělcem-elitářem. Ve své tvorbě poměrně konzistentně rozvíjel motivy a otázky, na něž hledal odpověď i v jiných disciplínách. Už od 30. let se aktivně zajímal právě o fyziku, ke které posléze přibyla astronomie (dalekohledy si vyráběl sám), o teologii či o větev kunsthistorie, která umění vykládala jako součást vývoje člověka jako takového.

Jak upozornil kurátor současné výstavy Karel Srp v katalogu k retrospektivě z jara 1989 (též pořádala GHMP): pokud chceme pochopit klíčový inspirační i motivický zdroj malířovy vrcholné abstraktní tvorby, měli bychom sáhnout k českému překladu Einsteinovy a Infeldovy knihy Fyzika jako dobrodružství poznání z roku 1962, kterou Boštík četl a jejíž formulace se jeho tvůrčímu přístupu k prostoru, poli a hmotě obrazu nápadně podobají.

Kritika čistého rozumu

Co že to Boštík vlastně hledal? Od dnes už vlastně heroických předválečných avantgard nepřímo zdědil přesvědčení, že principy, které ovládají obraz, stejně tak řídí vesmír a člověka. Právě tato analogie či homologie umožňuje obraz nazírat jako malé univerzum a tvůrčí akt chápat jako svým způsobem fyzikální pokus. Snahu dát si to v malém hezky znova. Taková kapesní Genesis a laboratorní velký třesk, řeklo by se.

Byla-li totiž jedním malířovým zdrojem inspirace racionální věda, která svět analyzuje a člení, druhým byla především křesťanská duchovnost, která dle Boštíka společně s uměním umožňuje nazřít svět v jeho celistvosti a jednotě. Nahlédnout a vlastně i zakusit.

Odtud plyne i výrazná seriálnost Boštíkova díla, kterou aktuální výstava nutně podtrhuje. Všechny ty kruhy, struktury, rýhování či mlhoviny tu visí jedna vedle druhé a každá představuje Boštíkovo intuitivní či přímo duchovní částečné přiblížení k racionálně promýšlené podstatě světa. Tu viděl - velmi stručně řečeno - v harmonii, jednotě dualismů, co jich jen je, a v kladném principu (s)tvoření.

Karel Srp se tímto vůdčím rysem Boštíkovy tvorby a její kontinuitou systematicky zabýval. Výstava tak výběrem i řazením obrazů logicky do značné míry sleduje teze, kterými Srp Boštíka dlouhodobě vykládá. Členění je to však velmi přiléhavé - respektuje jak zásadní kruhy Boštíkova díla, tak zohledňuje jeho poměrně plynulý vývoj.

Od hmoty ke světlu

Už v prvních dílech z 30. let je vidět Boštíkův smysl pro řád, který stmeluje přírodu s civilizací. Nehledě na náhon k odhmotnění krajinného výjevu a specifickou světelnost, která se později znásobí v silně spirituálně laděných Jeruzalémech.

Od hmot mlýna či domů v Troji navíc není tak úplně daleko k jeho krychlím a kvádrům, které zase stály na půli cesty k chápání obrazu jako plochy, která skutečnost nezobrazuje, ale představuje, která ze skutečnosti činí znak. To jsme tak v 50. letech a na začátku následující dekády. Tehdy se Boštík intenzivně hledal a jeho díla byla asi nejrozmanitější.

Zásadní milník přišel v druhé polovině 60. let. Boštík začal obraz chápat jako pole a - jak už jsme naznačili - započal dlouhou cestu zkoumání principů vzniku tvarů, vztahu pole, hmoty, času a světla či energie či vztahu plochy a mnohovýznamové hloubky. Poslední fáze Boštíkova díla tyto otázky zcela neopustila; jen se výrazně přiklonila ke křesťanské symbolice a spiritualitě.

Výstava v Městské knihovně je zdařilá už v tom, že dovoluje srovnat ranou malířovu tvorbu s jeho vrcholnými díly, a to v míře, která dosud nebyla uskutečněna. Přitom si Boštíkův modus operandi a pojetí obrazu o jistou množstevní velkorysost přímo říká, neboť opakování zde není omíláním.

Stejně tak je na místě kurátorsky připomenutý řekněme morální a duchovní rozměr Boštíkova díla, bez kterého by výstava byla neúplná a jeho abstrakce ne plně pochopená. Boštíkovo dílo je v tomto kontextu svébytným a velmi originálním epigonem optimismu prvních abstrakcí.

Ctitelem myšlenky, že člověk je schopen transcendence, že náleží k vyššímu celku a že obraz je prostředkem této transcendence. Neboli alespoň nadějnou možností, jak - citováno doslova - zahlédnout ráj.

Václav Boštík. 1913…2005. Městská knihovna (Mariánské náměstí 1, Praha 1). Kurátor Karel Srp. Výstava se koná do 9. ledna 2011.

(navštíveno 15. 3. 2021)