Igelity Jany Skalické

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Jana Skalická: Igelity
rok vydání: 1990
počet stran: (3)
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Tvrdošíjnost, s níž Jana Skalická řadu let pracuje s igelitem, do něhož promítá své životní reálie, pocity, představy a projekty, je přinejmenším obdivuhodná. Když počátkem osmdesátých let začaly její první pokusy, mohly vzbudit rozpaky nikoliv proto, že autorka zvolila materiál zcela neznámý, ale spíše z důvodů, že sáhla k prostředku v oblasti výtvarného umění velmi málo frekventovanému, užívanému dosud vysloveně utilitárně. Všichni dobře známe ten syntetický materiál, provázející nás každodenním životem, který v první polovině dvacátého století zaplavil svět. Slouží nám, vyhledáváme ho a zatracujeme zároveň: PVC, jehož podoby jsou nespočetné a který J. Pacák v Úvodu do studia organické chemie charakterizuje následovně: „…tuhý PVC se dá za tepla dobře tvarovat a lze měkčit přídavkem změkčovadel. Neměkčeného PVC používáme ke zhotovování tyčí, trubek, desek atd., měkčeného k výrobě fólií, filmů, podlahového materiálu, pláštěnek, hraček atd. Ve velkém se používá PVC k výrobě lahví. Kopolymeru vinylchloridu s vinylacetátem k výrobě gramodesek. Rozpouští se velmi pomalu, v cyklohexanu a v teatrahydrofuranu. Obchodní názvy: Slovinyl (ČSSR), Neralit, IGELIT, Vinyl, Novoplast, Novodur, Hostelit."
Koncem šedesátých let se v českém umění objevily tendence směřující k využití materiálů dosud nepoužívaných, nevyzkoušených, a tudíž lákajících k experimentu. Kdyby se Jana Skalická narodila o generaci dřív, byla by pravděpodobně jednou z přizvaných k účasti na sympoziu s umělými hmotami v Pardubicích. Pracovní výsledky účastníků byly tehdy prezentovány na výstavě ARTCHEMO 68 (I. ročník sympozia výtvarných umělců v Pardubicích), kde nalézáme J. Jankoviče, V. Janouškovou, K. Nepraše, M. Ševčíka a M. Urbáska. ARTCHEMO se opakovalo v následujícím roce. K experimentátorům s různými druhy syntetických materiálů patřil i V. Kopecký, O. Hanel a předčasně zemřelý R. Volráb (+ 1969), který se soustředil na epoxidové pryskyřice. Ševčíkova výstava různobarevných bublin v roce 1970 ve Špálově galerii, krátce před jejím uzavřením, byla jednou z posledních akcí s umělými hmotami. Obdiv a použití těchto hmot k nám přišly se zpožděním a také záhy odezněly. Jana Skalická svou volbou soustředěnou na igelit tak znovu otevřela dočasně uzavřenou kapitolu použití netradičních materiálů v českém umění.
K igelitu se autorka dostala přes textil, kterému věnovala svá školní léta i krátké období po absolvování Školského ústavu umělecké výroby v Praze (1976-79). Textilní techniky jsou zpravidla příliš definitivní a autora svazují, není zde možný návrat ani radikální změna. Jana Skalická používala ve svých počátcích spe¬ciální způsob „restaurování" nové tkaniny: scelování, zátkování, propojení. Textil jako materiál ji nepřestal nikdy zajímat, objevilo se však několik aspektů, které hovořily proti němu a zároveň signalizovaly potřebu hledat nové prostředky, obsahující množství dalších možností, které by lépe a přesněji odpovídaly jejím záměrům. Trpělivost, spojení s kázní vedla ke sledovanému cíli: dosažení anebo spíše přiblížení se k světelnému ohnisku. Byl zde však i další podstatný důvod, který vyvolal v život moment zlomu: v reakci na hotový artefakt byl občas zaměněn záměr s prostředkem. Byl preferován materiál před ideou. Cílené téma světelného média bylo přehlušeno „belle matiere", krásnou hmotou. „Poprvé jsem se setkala s tím, co znamená manipulace s divákem. Ve věcech s igelitem jsem sledovala stejný problém světelného ohniska, ale zjistila jsem, že lidi na to reagují úplně jinak." (JS). Je to logické. Materiál vždy navozuje určitý záměr, i když sledovaná myšlenka je víceméně obdobná a v práci obsažena, výsledná podoba bývá často výrazně odlišná.
Při volbě nového materiálu: igelitu nebyla u Jany Skalické primární otázka původnosti. Důvody byly tehdy rázu mnohem prozaičtějšího. Byl lehce dosažitelný, finančně přijatelný a technologicky nekomplikovaný, i když technicky náročně zpracovatelný. Autorka si byla vědoma jeho negativních vlastností: fragilnosti vzhledu, příliš rychlého stárnutí, rychlé proměny lesklé, svítící, průzračné matérie v neatraktivní hmotu nevábného vzhledu. „Chytá rychle špínu, je brzo zaprášený a umačkaný. Při denním světle vypadá jako šedivej hadr. Ale já jsem k němu tak začala přistupovat, a je to moje volba a počítám s tím." (JS).
Tematická strategie Jany Skalické byla prosta postranních úmyslů a nezatížena komplikovaným sémantickým obsahem. Vývoj byl plynulý, neokázalý, bez dravé ctižádosti, a po určitém období začal vzbuzovat důvěru. První práce, v nichž docházelo ke kombinaci textilu a igelitu, vycházely z vlastní i kolektivní zkušenosti. PÁDY byly motivované drsnou realitou (ateliér JS je situován v bezprostřední blízkosti smutně proslulého Nuselského mostu); v přeneseném významu představovaly metaforickou podobu soužité situace, pád morální, jako individuální psychický zážitek, pád jako výraz definitivního konce, fatální události, se symbolikou úzce osobní a obecnou zároveň.
Použití igelitu nemělo být tedy pokusem o nový estetický účin, průsvitný igelit, zakomponovaný do transparentní, nepravidelné a řídké textilní struktury simuloval prázdno bez života, jakési novodobé memento mori. Byl především osudovým připomenutím životní cesty končící v nicotě.
V prvních pracích s igelitem rezonovala lidská zkušenost, marnost chtění v protikladu k dané osudovosti. Použitý materiál podtrhoval pocitovou situaci (ostatně nad celým dílem Jany Skalické se klene svérázný a svíravý oblouk osobních pocitů a situací), stal se nástrojem meditace nad smyslem lidského bytí.
V polovině osmdesátých let se otevírá další kapitola: práce s černým igelitem, s občasným akcentem žluté. V té době má Jana Skalická za sebou účast na soukromých výstavách DVOR¬KY (1980- 1984), společně s J. Benešem, H. Horálkovou a J. Horálkem. Původně dvourozměrné kompozice, prezentované v zavěšení od stropu (Chmelnice 1987), dostávají postupně prostorový charakter. Od nich se pak odvíjejí i další realizace, zpravidla konceptuální povahy, s příbuznou obsahovou vážností a se stále se zesilujícími trojdimenzionálními tendencemi, s použitím světla jako nositele výrazu i obsahu. Junior klub 1989: třídenní akce Na Chmelnici, jejímž nezbytným formotvorným prvkem bylo světlo (nejčastěji v podobě světelného kužele). Akce doplněna hudbou (V. Havel, R. Richter), působící dojmem mystifikantní experimentální scény v duchu Schwittersova Merz - divadla. Umělec a kolážista Kurt Schwitters definoval svou představu divadla slovy: „…různých materiálů se nepoužívá logicky a jak by vyplývalo z jejich objektivních vztahů, nýbrž jen v rámci logiky uměleckého díla. Čím intenzivněji porušu¬je umělecké dílo rozumovou předmětnou logiku, tím větší možnosti se naskýtají umělecké výstavbě."
Na Chmelnici byly vystaveny práce, které bylo možno (u JS ne tak moment neobvyklý) rozebírat. Kompozice Vítr (skladba: drát, igelit) byla po skončení výstavy instalována na střeše divadla. V průběhu několika dnů rozkvetla do nečekané podoby. Igelit postupně mizel ve větru (sám Vítr, větrem byl unášen!). Z drátů se stala rozsochatá kytice. Zde někde nastává změna ve výrazu…
Uvědomíme-li si soudobou domácí i světovou situaci, zjistíme, že vizuální umění již delší dobu výrazně tenduje ke konceptu, akci, instalaci - k uměleckému projevu, do něhož je možno daleko otevřeněji a bezprostředněji integrovat problematiku dění a složitost člověka konce dvacátého století, v souvislosti se sociální antropologií, ekonomií, ekologií a politikou.
„Potřebuji prostor, velký prostor. Nejintenzivnější pocity mám vysoko v horách, tam se nabíjím." (JS). Přímým předstupněm pro současné práce Jany Skalické byly opakované pobyty v Litoboři, „externí textilní zahrady". Zde také začalo docházet k trvalému zjednodušování, zvýraznění vertikality, zvětšení formátu: k novému přístupu k igelitu.
Přestože móda letošního léta sleduje trend ekologický, nemyslím si, že Jana Skalická od ní odvodila svou sérii Per-Prutů anebo prostě přezvětšených listů, které jsou zde vystaveny. Série třiceti vertikálních stojek z drátů potažených igelitem, s minimalistickou morfologií, nepatrným chvějivým pohybem a světelnou modelací, velmi silně, i přes ryze svou syntetickou povahu, připomíná přírodní elementy. „Dělám to přesně podle střihu. Je to náročná práce s tvarováním, stříháním, špendlením a sešíváním žehličkou. A je to všechno svlékací. Dá se to snadno transportovat, rozložit, a je třeba najít prostor, až bude po výstavě." (JS).
S igelitem u nás vlastně nikdo nepracuje. K občasným výjimkám patří Aleš Veselý, který ho na své nedávné výstavě v Nové síni aplikoval dokonce dvakrát: v jeho původní funkci (jako podlahový kryt) a v posunutí ke služebnosti umění jej marginálně zmínil v úvodním velkém exponátu. Pokud se igelit přece jen někde objeví, je použit bez osobního zásahu a dalšího zpracování. Jana Skalická si během let vypracovala svou technologii: "Dříve bylo pro mne důležité, co se na něj promítá, jak je poškozený, jestli je nový. Ale u prostorových věcí vlastně igelit ten prostor dotváří, a není důležité, co se na něm děje. Tady už klidně třeba kus propálím, dám tam záplatu. Používám ho jinak, nejen jako plachtu, na níž se odehrával proces zpracování povrchu. Nyní má úlohu prostorového média."
Proměny v díle Jany Skalické jsou při bližším pohledu viditelné, i když ne nápadné, a jejich sled má logickou vazbu. Autorka zůstává věrna zvolenému materiálu - igelitu. Nicméně: umělé světlo jako základní komponent kompozice, téměř scénograficky inscenované, je nahrazeno přirozenou světelnou energií, obsahová složka díla se posunula od existenciální účasti nebo příběhu k lapidárnějšímu výrazu v obecnější rovině (s příklonem k ekologickým problémům), přednost dostává prostorová flexibilní instalace (exteriér, interiér) s tendencí k multiplikaci. Její práce vychází z vědomí souvislostí a je nesena pocitovou situací. Tak se také autorka představuje tady a teď: v srpnu 1990.
Horská Kamenice, 1990

Igelity Jany Skalické

Igelity Jany Skalické