Zemřel sochař Jiří Beránek poslední husita v Čechách

Jiří Beránek v Galerii Navrátil, 2017, foto Miloslav Navrátil

Zemřel sochař Jiří Beránek poslední husita v Čechách

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2021/02/08
jazyk: český

web: https://www.bubinekrevolveru.cz/zemrel-sochar-jiri-beranek-posledni-husita-v-cechach

poznámka:
-
Zemřel sochař Jiří Beránek, „poslední husita v Čechách“
Tuto zprávu jsem zachytil až s týdenním zpožděním a přijal ji s povzdechem, další silná a názorově výrazná umělecká osobnost už nevytvoří nic, dílo se uzavřelo. Skoro by se mi chtělo říci konečně – a nemyslím to vůbec sarkasticky – nastal okamžik, kdy se umělec definitivně odpoutal od své tvorby a tvorba se osvobodila od autora. To je i přes všechnu lítost v podstatě vždy tak trochu důvod k oslavě, kdyby ovšem věci fungovaly tak, jak by měly, anebo jak kdysi – a už je to hodně dávno – bývalo dobrým zvykem. Od té doby se totiž nezřídka zesnulého umělce chopí kurátorští a mediální „oživovači“, kteří ho neúnavně omývají zázračnou vodou přehnané publicity, výstavní euforie i obchodní strategie. A o to by Jirka Beránek určitě nestál.
Však dobře známe to nevyvážené referování o tom, kdo vlastně byl a nebyl ten který tvůrce, známe přehnaná glorifikování nebo naopak zatracující soudy mediálních odborníků a uměnovědných samoznalců. A známe i jejich sveřepé ignorující mlčení. Kdekdo je dnes odborníkem na cokoliv a akademická sféra? Ta, která byla vždy ve svobodné společnosti jakous takous zárukou objektivity a spolehlivosti, avšak jejíž vážnost a erudici dnes zpochybňují rychlokvašní všeznalci dokonce i z jejích vlastních řad? No, nemá to vůbec jednoduché. Beránek je ovšem naštěstí v akademické sféře již dobře ukotven alespoň v základních obrysech své výjimečné tvorby, takže k úplnému zkreslení by nemělo v pohledu na jeho celoživotní dílo dojít. Snad.
Ani Beránkův galerista Míla Navrátil, s nímž autor docela intenzivně spolupracoval desítky let (poslední výstava proběhla v Galerii Navrátil pod názvem Tehdy v roce 2017), nemá sklony k senzacechtivosti a opulentnímu předvádění se, například Beránkem. Zažili spolu leccos. Ostatně i já a mnozí další jsme měli možnost podstoupit „střet s Beránkem“, protože s ním nebylo možné se nestřetnout, pokud nastala možnost se s ním někde potkat a on usoudil, že dotyčný stojí za pozornost. A znají to i jeho bývalí studenti, ještě z doby, kdy vedl sochařský ateliér na VŠUP i na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Profesor Jiří Beránek nebyl intelektuál, alespoň ne v tom užvatlaném kavárenském stylu, ale nebyl jednoduchý, měl vlastní způsoby přemýšlení a ve svém díle je uplatnil vrchovatě. Naštěstí.
Jiří Beránek, kterého žertovně nazývám „posledním husitou v Čechách“, vždy ctil to, co člověka přesahuje, a dával to najevo i v dobách nelehkých. Zemřel autor, který měl rád živočišný svět a jehož vztah k přírodě a k přírodně materiálnímu byl sounáležitý, lidský ve smyslu cítění a ctění všeho, co materie světa člověku přináší, a co jí – na sebe hrdý smrtelník – tak obtížně vrací. Ani člověka Jiří Beránek neopomíjel, ovšem byl – a mnohdy po právu – k němu kritický, občas tvrdohlavě nesmlouvavý, ale láskyplný. Nepřísluší mi zde hodnotit, a na tak malém prostoru zvlášť, jeho tvorbu, od toho jsou tu erudovanější, avšak soudím, že citlivost, kterou byl Beránek obdarován, je silným znakem jeho rozlehlého sochařského díla, ať už jde o drobné práce, nebo realizace v krajině.
A co míním tou citlivostí? Vztah. Vztah k materiálu, převážně dřevu, které lopotně zpracovával s nadšením nádeníka, vztah k ideji či myšlence díla, které nikdy nebylo nahodilé, a pokud ano, tak vždy s přísnou korekturou, zvažováním možností, a také vztah k formě, o níž byl přesvědčený v duchu Jaroslava Volka, že forma je to jediné, co je z výtvarného díla vidět. Richard Drury ve svém textu Vzpomínáme na webu Galerie středočeského kraje výstižně píše: „Ve své tvorbě a ve svém životě vycházel Jiří Beránek z kontinuity lidské tradice, z důvěrných mezilidských vazeb a z prapaměti přírody. Kriticky reflektoval současný svět s procítěným vědomím dávných kořenů, skrytých pod půdou pomíjivého dneška.“
Co dodat? Snad jen pár životopisných údajů. Narodil se 21. listopadu 1945 v Borkovicích. V letech 1961–1965 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze a v letech 1966–1972 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Vincence Makovského a prof. Karla Lidického. Od roku 1988 byl členem volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Od roku 1994 působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, od roku 2007 v Ústavu umění a designu (dnes Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara) Západočeské univerzity v Plzni. Jeho dílo je zastoupeno mj. ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Moravské galerie v Brně, GASK – Galerie Středočeského kraje, Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie Klatovy / Klenová a Vlastivědného muzea v Šumperku, také v soukromých sbírkách v Dánsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Německu, Švýcarsku, USA a České republice. Jiří Beránek zemřel 26. ledna 2021 v Kolodějích.