Přiznám se, že jsem musela...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Juraj Kollár: Fundamentální percepce
rok vydání: 2009
počet stran: 2
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
Přiznám se, že jsem se musela na slovenštinu nejprve trochu naladit. Vytáhla jsem tedy ze své knihovny jednu z mála slovenských knih, které mám: překlad knihy Jeana-Françoise Lyotarda „Que peindre?“ – „Čo maľovať?“. Francouzský filozof se v ní soustřeďuje na různorodou tvorbu tří dnes již „klasiků“ – Adamiho, Arakawy a Burena a prostřednictvím diskurzu ukazuje nutnost opětovného položení si otázky, o co v malířství vůbec jde. Pomyslná laťka je tu přirozeně nasazena velmi vysoko, jak z hlediska hloubky a kvality filozofického komentáře, tak zmíněných umělců.
Nicméně i tak si myslím, že Juraj Kollár má k určité světovosti nakročeno, a to zdaleka nejen tím, že se pohybuje mezi Prahou, Bratislavou a Paříží. Dokáže o obraze konceptuálně uvažovat a následně skutečnost pojmout materiálně a převést v malbu jako takovou, která diváka nutí k aktivizaci jeho senzuálně – psychického vnímání.
V galerii Michal's Collection představuje Kollár svůj projekt „Fundamentální percepce“. Percepce, dějová kvalita vjemu, se stává fundamentem zobrazivého vidění. Autorovi jde o proces nalézání vlastní povahy percepce. Vyjadřuje existenci takového děje, který je záznamem skutečnosti a psychické zkušenosti. Předmětem jeho zkoumání není prostorové pole obrazu, ale rámec struktury jeho dělení. Na obraz nahlíží z vnitřku ven, tedy maluje, dle vlastních slov, „vnútornú konštrukciu obrazu akoby od chrbta“. Takovým způsobem nalézá autentickou vazbu mezi vnitřním dělením obrazu, strukturou, přes kterou se dívá směrem ven a zobrazením, jenž se rozkládá v polích obrazu.
Na výstavě dominují dva monumentální celky – Zimní a noční krajina (2008), každý složený ze 48 pláten velikosti 30×30 cm, v nichž autor, jak je pro něj charakteristické, experimentuje s vizuálním působením malby. Rozhodující je přitom důraz na co nejelementárnější vyjádření. V „Zimní krajině“ zkoumá morfologickou strukturu přírodního celku, který se rozkládá v jednotlivé abstraktní elementy. „Noční krajina“ naopak zobrazivou realitu potlačuje, kompozice se sjednocuje, zjednodušuje, dává vyniknout prostorovému působení. Obrazy Juraje Kollára jsou odevzdáním se přírodě prostřednictvím malby.

Přiznám se, že jsem musela...

Přiznám se, že jsem musela...