Nejsme nic jinýho než vesmír

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Jaroslav Jebavý: Nic než kruhy
rok vydání: 2017
strana: 73-76
jazyk: český

poznámka:
-
Projevilo se v tvém raném dětství již výrazněji tvé výtvarné nadání?
To je zdánlivě jednoduchá otázka, ale vím, kam směřuješ, protože tě znám. Každý dítě maluje, to je jasný… Mám doma kresbičky, co mně tatínek schoval z období asi tak pěti let, tak tam je takový podivuhodný vláček, a jsou tam vesměs samý kolečka, spíš kroužky…

Pamatuješ si ještě něco důležitého ze svého dětství?
Měli jsme doma reprodukci Slunečnic, z drážďanský galerie, od Vincenta van Gogha. Ten obraz mě začal intenzívně přitahovat, okouzlovat - tak asi kolem třinácti nebo čtrnácti let, tak nějak. A v té době jsem si přečetl od Irvinga Stonea Žízeň po životě…

Ve třinácti, čtrnácti letech, takhle brzo? To přece jenom není jednoduché čtení…
Tak spíš mezi čtrnáctým, patnáctým rokem… takhle to nějak bylo. A od téhle chvíle jsem vlastně propadl Vincentu van Goghovi. A asi tak kolem patnácti let, ještě na základní škole jsem si už začal shánět pořádný barvy a začal jsem malovat olejem…

A co tomu říkali rodiče, věřili, že to s malováním myslíš vážně?
Já jsem to myslel vážně, samozřejmě. A v podstatě to začalo být u mě to nejpodstatnější. Jenže můj tatínek, ten říkal, že znal jednoho malíře, „kterej se pak živil plakátama", měl tím evidentně na mysli, že se „malováním" není možný uživit, to byl takový jeho názor. Mě to ale nezajímalo, já jsem se malováním nemínil živit, vlastně jsem o tom ještě neměl náležitou představu. A jestli se budu malováním živit nebo nebudu, to nebylo v tu chvíli pro mě podstatný. Já jsem chtěl malovat, tvořit.

A jak sis představoval své směřování životem po dokončení základní školy?
Moje školní výsledky nebyly takový, abych mohl studovat třeba na střední škole, tak jsem odešel do učení. Samozřejmě jsem pořád maloval. Sedal jsem na kolo a jezdil jsem malovat krajiny. Měl jsem takový starý kufr a v tom štětce, olejový barvy… Maloval jsem na papírový desky, pamatuješ na ně? Takový ty na výkresy, co jsme dostávali ve škole, festovní tvrdý kartóny. Na ty jsem maloval naostro, rovnou olejem bez nějakýho šepsování. Nijak jsem se s tím nepáral. Ani jsem to nikomu neukazoval. Byla to čistě moje záležitost.

A po vyučení?
Po vyučení jsem zase začal vytvářet měděný věci. Asi kvůli tomu, že jsem pracoval v hradecký mědikovně. Naučil jsem se pracovat s tímhle materiálem od kolegů. Začal jsem dělat měděný obrazy, to už jsem v té době moc nemaloval. Chlapi mi půjčovali nástroje, který třeba kdysi zdědili. Ale jak se s těma nástrojema zachází, na to jsem si přišel sám. Jenomže z těch věcí už nemám skoro nic. Něco jsem rozdal nebo se to ztratilo.

Jak se potom tvoje tvorba vyvíjela dál, vrátil ses ke kresbě či k malování? To už jsi byl kapitánem na lodi?
V sedmdesátých letech jsem získal bydlení v Pardubicích, chvilku jsem pracoval v pivovaře, asi jen devět měsíců, a teprve pak jsem nastoupil k šífortu do Děčína. To už jsem začal více malovat, ale nijak zvlášť pravidelně, natož soustředěně, prostě to nebylo ještě příliš koncentrovaný. Nejednalo se ještě doslova o malby, byly to spíš strukturální věci. Používal jsem přitom různý materiály, například křemičité písky.

A tehdy už jsi začal malovat ty podivuhodné tajemné znaky?
To se dělo daleko později, někdy kolem osmdesátých let… asi tak rok, dva před revolucí. Byly to - odborně řečeno - plavební znaky, co jsou u břehů, pro řízení říční lodní dopravy. Maloval jsem je na velkoformátový sololitový desky.

Co jsi tedy vlastně v tom období vytvářel?
To jsem ty struktury ještě moc neopustil. Jelikož jsme měli děti, řešili jsme všelijaké běžné starosti, tak jak to u rodin s malými dětmi bývá, takže ta moje tvorba byla přerývavá, sporá. A samozřejmě, když jsem se plavil na lodi, tak nebylo na nějaký soustředěný malování moc času. Čtrnáct dnů jsem se plavil po řece a čtrnáct dnů jsem byl doma.

A kam jsi až se svou lodí doplul, a jakého druhu byla ta loď? Nejdřív jsem se plavil do Hamburku. Dodneška se divím, že mě tam vůbec pustili, to bylo v roce 1977-1979. Pak jsem se plavil pro chvaletickou elektrárnu a převáželi jsme uhlí. Tehdy ta moje tvorba byla ještě značně nesoustředěná, rodina a práce náročná na čas, vlastně jsem neměl ani místo, kde malovat. A v té době jsem se seznámil s Jirkou Lacinou, který mě přivedl mezi zdejší výtvarníky. Jirka měl i kontakty třeba na Františka Kyncla a nějaký další malíře, takže díky němu jsem se také dozvěděl, co se v umění děje - třeba v Německu a vůbec ve světě.

Dá se tedy říct, že Jirka Lacina byl pro tebe prvotní skutečný umělec, profesionál, s nímž ses seznámil a jehož tvorbu jsi respektoval…
Ano, akceptoval jsem ho dost…

Takže jeden z prvních malířů, s kterým ses spřátelil…
No, strávili jsme spolu dost času… A díky jemu jsem se také seznámil s dalšími výtvarníky: s Bedrou Novotným, s Josefem Procházkou a letmo i s Alvou Hajnem. Ten sice byl trochu mimo Pardubice, ale jeho osobitý projev tvorby mě zaujal.

A měl jsi v té době výstavu?
Kupodivu ano. Měl jsem výstavu v Olomouci. Moje žena tam studovala a její bývalý spolužák spravoval galerii, která se jmenovala Pod podloubím. Tehdy tam vystavovalo poměrně pár slušných lidí, tak tam jsem měl v roce 1985 takovou menší výstavu, asi dvanáct, patnáct věcí… Byly to většinou obrazy, plátna malovaný olejovými barvami, no takový…, když jsem prostě měl doma trochu čas. Ale pak už jsem začínal malovat
častěji. Před rokem 1989 jsem už dělal větší obrazy, protože jsem získal v paneláku sklepní prostor. Tedy já přímo ne, ale moje žena - která je učitelkou na ZUŠ - v těch prostorách učila jednou týdně děti nájemníků. A já tam ten prostor využíval, co mi čas dovolil. Díky tomu jsem konečně získal nějaký místo, kde jsem se mohl soustředit… A tam jsem začal dělat ty značky a i jiný věci.

Kdy vlastně začalo tvé unikátní období-technika kroužků - tvůj zásadní objev. To jsi udělal jedním tahem dokonalý kroužek - řečeno s nadsázkou - a pak už jsi věděl nebo tušil, co bude dál?
Začalo to mnohem později, na sklonku devadesátých let. Tu událost, moment vzniku kroužkování, si vlastně ani nepamatuju. Ten impuls odkudsi přišel nějak sám, skrytě, já nevím… Dělal jsem samozřejmě i předtím kruhy, na každým mým plátně byl kruh v nějaký formě nebo v něčem obdobným… Ale to, co nazýváš objevem, nevím, netuším, jak to vlastně přišlo…

Zeptám se tě ještě jinak. Kdy sis vyrobil první prostředek - podstatnou pomůcku pro svou tvorbu - šablonu kroužku?
Kroužky jsem zkoušel dělat všelijak, pomocí různých pomůcek. Přišlo mi to ale pořád nějaký pomalý. A tak jsem si vyřezal ze sololitu šablonu kroužku s rukojetí, aby se dala držet, abych s ní mohl po plátně snadněji posunovat a postupně tak kroužkovat. Nejdřív jsem kroužkoval uvnitř kruhu s jedním štětcem, ale to bylo příliš pomalý, chaotičtější… zkrátka dost šílený. Tak jsem se postupně dopracoval k tomu, že jsem si svázal tři štětečky k sobě…

To je nevšední řešení. Byl někdo v minulosti, kdo by tímhle způsobem tvořil?
To já nevím, jsou různý štětce, třeba řady štětců… Takhle do kruhu, nevím…

Můžeš tuto svou zvláštní dovednost kresby, malování, nějak popsat?
Pořídil jsem si plátno široký dva metry, dlouhý asi tak dvacet metrů. Koupil jsem si napínací rám a obrazy jsem z rámů svlíkal. Jeden kamarád mi vyrobil speciální pravítko; a já jsem s jeho pomocí tak mohl tu šablonu vést v rovině, že to prostě navazovalo. Posouval jsem šablonu po půlce těch kroužků a všelijak sunul přes sebe, vrstvil barvy. Tak to vznikalo… ráz na ráz! Potom se některá barva víc prosadí a vlastně člověk přesně neví, jak to dopadne. Z toho plátna vzniklo deset obrazů.

Ty jsi tedy nejdřív začal kroužky vykružovat olejovými barvami a až někdy později vznikaly kresby tužkou?
Ještě ve sklepě, jak jsem se ti o něm již zmiňoval, v provizorním ateliéru, jsem přešel na akrylový barvy. A kresby tužkou vznikaly přibližně až rok potom. Nejdřív jsem kreslil na sololit natřený bílou barvou, jakýsi podklad. Až potom jsem začal kreslit na papír. Celý ten rok 2002 jsem nesáhnul na barvu, dělal jsem jenom velkoformátový kresby na papírový kartón: z jedný strany bílej, z druhý strany šedej…

To je dost neobvyklý tvůrčí postup, malovat nejdřív akrylovými barvami a až poté kreslit tužkou. Většinou je to obráceně…
Asi to tak mělo být, protože já jsem nikdy přípravný skici nebo nějaký návrhy na obraz nedělal…

Jak to tedy u tebe vlastně vzniká, ten počáteční impuls, nápad. Co se vlastně odehrává v tvé hlavě, když vezmeš do ruky štětec nebo tužku?
To když jsem tehdy dělal tyhle věci, tak už jsem měl docela přesnou představu systému, v jakým pojedu, to je zřejmý, ale rozhodně ne nic konkrétního. Samozřejmě, že barevnost se trošku mění, to nemůžeš nikdy dopředu odhadnout, co z toho nakonec vznikne. Ale systém vzniku obrazu a členění, to jsem v hlavě měl. Když například maluju na větší plátno anebo i na menší, tak vždycky musím začít na jedný straně. Dělám linku kroužků jeden vedle druhého a to tak, že cyklicky posunuju šablonou. Vždycky takhle postupuju. Akorát u těch dvoumetrovek: Černý… a Bílý…, u těch jsem použil větší zahnutý šablony… ty jsem nedělal s pomocí pravítka.

Používáš šablonu jediného rozměru? A je to pravidelný kruh, nebo máš různé šablony?
Různý šablony odlišných průměrů a jsou takové, jak se mi povedly vyřezat. Měl jsem odněkud vykružovák na těsnění. A jak se mi to povedlo v tom sololitu vyřezat, tak jsem to vyřezal. Nějaký drobný nepřesnosti vůbec nevadí, naopak. Pravidelnost kružnic příliš neřeším. Nejdřív jsem začínal s jedním rozměrem a pak jsem postupně přidělával různý velikosti… Používaní šablony při kresbě je ještě složitější, jelikož používám jednu šablonu, podle který kreslím, a další šablonu, ve který vozím tu, podle který kreslím, takže je to takový náročnější…

Jeden čas ses také pustil do vytváření koláží…
V mé tvorbě je to taková epizoda, ano, začal jsem dělat koláže. V životě jsem si nemyslel, že se budu projevovat tímto způsobem. A vzniklo to vlastně díky náhodě. Pro město Pardubice jsme dělali s dalšími výtvarníky kalendář. Každý jsme pak dostali asi tak třicet těch stránek svých reprodukcí. A já jsem dost dobře nevěděl, co s tím budu dělat. Měl jsem zase takový osvit. Tak jsem začal z těch reprodukcí a následně i ze svých starších katalogů lochajznama vysekávat kroužky a lepit je na tvrdší podklady. Udělal jsem si asi něco přes sto koláží a následně vzniknul cyklus maleb, který vlastně vychází z těchto koláží. A to mě zabralo tři roky. Takže vlastně ta moje odbočka ke kolážím zas až tak bezvýznamná nebyla.

Tvoje malba je nepochybně geometrická, ale není i zároveň abstraktní?
Spíš jen geometrická… na základě geometrických principů, protože se jedná především o kruh a všechno důležité se odehrává v kruzích. A v současnosti rovněž ve čtverci, výjimečně ve čtverci. Koneckonců vlastně i plátno je čtvercový, obdélníkový… Jenomže když třeba pracuju s těmi třemi štětečky, tak ty tu geometrii tak trochu rozřeďují, především na to působí všelijaký to vrstvení barev. Teď v současnosti, co momentálně vytvářím, jsem striktnější, větší měrou zpřesňuju, formou se patrně přibližuju víc ke geometrii.

Říkáš: Dělám jen kroužky, nic než kroužky. Ale já se domnívám - a zírám do těch kruhů - že tvá tvorba není výhradně vizuální záležitost. Podle mě mají tvoje malby a kresby hlubší obsah, který není důležité vysvětlovat…
Já vždycky chci, aby to, co dělám, mělo řád, protože všechno má řád, všecek vesmír má řád. My ho třeba nechápeme, ale já tam svůj minimální řád v té geometrii mám. Někdy možná ujedu a namaluju to nepatrně expresivněji…

Tvoje malování je tedy prvkem veškerého…
Všechno je součástí vesmíru, všechno, co je tady, je součástí vesmíru, tedy i to, co dělám, i co vytvářejí ti druzí. O tom není pochyb. My nejsme nic jinýho než vesmír. Já to vidím jen jako rozšíření lidského DNA. Něco přidáš, to je tvoje. Vlastně to, co vytvoříš, tím rozšiřuješ prostor. Říká se přece, že vesmír se také rozšiřuje a že je nekonečný. A celá ta naše tvorba se může rozšiřovat a taky nemusí končit.

Co pro tebe znamená sláva a uznání?
To vůbec nevím, protože to neznám.

A co prodej tvých obrazů a kreseb, jak se ti v tomhle ohledu daří?
Asi bych neměl ani na slanou vodu.

Nejsme nic jinýho než vesmír