Dnes pro vás kreslí...
podnázev: Julie Brabcová
typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Maxima
rok vydání: 1990
počet reprodukcí: 2 b, 3 čb
portrétní fotografie: 1 čb
strana: 31-32
poznámka:
-
Narodila jsem se v roce 1950 v Praze a od malička jsem toužila být novinářkou a sama si články ilustrovat. Na Vysokou školu umě¬leckoprůmyslovou, obor ilustrace, jsem se na první pokus nedostala; na druhý pokus ano, a pan profesor Sklenář mi k tomu už gratuloval. Jenže písemné vyrozumění znělo úplně jinak: přijata jsem nebyla. Chudák pan profesor mi celý nesvůj vysvětloval, že to na¬řídili „shora" a on s tím nemůže nic dělat. Nejsem členkou SSM a navíc můj bratr utekl na Západ.
A tak jsem se stala kresličkou v prehisto¬rickém oddělení Národního muzea a pak v Náprstkově muzeu. Kreslení muzejních ex¬ponátů mě ale uspokojovalo čím dál méně. Kreslívala jsem si vlastní obrázky po nocích a nakonec odtud utekla. Stala jsem se po¬stupně vrátnou v koleji, doručovatelkou v na-kladatelství — až jsem svou českou kariéru ukončila jako uklízečka.
Občas jsem sebrala kuráž, vzala pod paždí desky s obrázky a šla je někam nabízet. Vždy, když se dozvěděli, že nejsem členkou SSM, ztratili zájem.
Kamarád Vilém Stránský mi uspořádal je¬dinou výstavu v Československu — v praž¬ském Rubínu. Přemluvil i pracovníky televize, aby o mně natočili krátký film; také ho jed¬nou odpoledne vysílali. Můj děda tehdy slzel dojetím.
V roce 1978 jsem se provdala za Dána a odstěhovala se do Kodaně. Měla jsem se¬bou pár svých věcí — a šla je ukázat do zdejší výtvarné školy. Pan ředitel mi nabídl, abych tu rok studovala jako host, až se naučím dán¬štinu, sama rozhodnu, zda chci na škole zůs¬tat. Protože jsem brzy na to čekala dítě, řád¬nou studentkou jsem se nikdy nestala.
Rok na zdejší výtvarné škole byl tuze zají¬mavý. Myslím, že mohu tuhle svou zkuše¬nost použít jako příklad rozdílu mezi Zápa¬dem a Východem. Ve škole mě ze všeho nej¬víc zajímala grafika, konkrétně lept. V Praze na výtvarné škole jsme měli jeden maličký lis — a pouze černou tiskařskou barvu. Tento lis byl ale stále v provozu, stále jsme se doha¬dovali, kdo kdy — i po večerech — bude mít šanci k tisknutí. Zde v dílně měli barvy rozlič¬né (většina žáků ale tiskla černou barvou), dva velké lisy, paní učitelku stále ochotnou poradit a pomoci, jen žáků bylo málo. Někdy jsem byla celý den s paní učitelkou v dílně sama. Jen asi třikrát za ten rok se stalo, že bylo v dílně opravdu plno. To dostali žáci konkrétní úkol.
Ale vedle v místnosti bylo každý den — ze¬jména kolem poledne — nabito. Kolem auto¬matu na kávu, čaj a kakao se to žactvem jen hemžilo. Celé hodiny se popíjelo, kouřilo, dis¬kutovalo… a nepracovalo. Máme tady na Západě spoustu možností a nabídek, které zůstávají nevyužity. Na Východě je těch mož-ností málo, ale bývají využity do posledního drobečku.
Narodil se mi syn Sven. První čas po poro¬du mi bylo dost smutno — můj velmi hodný a snaživý manžel neměl žádné kamarády a mne přišla jen občas navštívit zdravotní sestra, aby se dozvěděla, kterak se daří dítě¬ti. Ale kreslení mi, jako už mnohokrát, pomá¬halo. Záhy jsem začala pořádat výstavy, seznamovat se s novými lidmi…
Teď už nejsem osamělá. Zvykla jsem si na dánskou mentalitu: chcete-li vidět přátele, je třeba je oficiálně pozvat alespoň týden pře¬dem. Strávíte s nimi příjemný večer a je zcela normální, když se pak zas pár měsíců neuvi¬díte. Kamarádi se tady nescházejí pravidelně v hospůdce, jak jsem byla z Prahy zvyklá. Ani se svými českými přáteli jsem neztratila kon¬takt, mohla jsem do Československa často jezdit, i Sven jezdívá do Prahy velmi rád. Od malička jsem s ním mluvila jen česky, takže mu jazyk nedělá žádné potíže.
Pokud nejsem na cestách, denně kreslím. Mívám výstavy — už jich bylo kolem osmde¬sáti, hlavně v Dánsku a Švédsku. To ale ne¬znamená, že bych byla hodně známá a boha¬tá, i tady „se člověk musí nejprve prát se svým uměním a potom pro ně," jak to poví¬dala jedna moje známá dánská keramička. Mám ale okruh stálých zájemců, který se mi občas podaří rozšířit. Stále bych si přála ilu¬strovat knížky, ten sen se mi zatím nesplnil.
Vloni jsem například „ilustrovala" hudbu. Nakreslila jsem 21 obrázků na magnetofono¬vé kazety. Hudbu nahrál Slovenský komorní orchestr pod vedením Bohdana Warchala, ale kazety byly vyrobeny v Dánsku.
Domnívám se, že Československo má nyní příležitost ukázat celému světu, že tam žijí ši¬kovní a schopní lidé se spoustou nápadů. Če¬ši mají smysl pro humor a vrozený vkus. Což tyto vlastnosti používat a rozvíjet? Ať už člo¬věk vyrábí cokoli, je třeba do té práce dát i kus srdce. Na výsledku se to vždy pozná.
To je právě to, co mi tady často chybí. Je pravda, že zde není nouze — možno koupit cokoliv. Ale věci postrádají duši i humor. Nej¬důležitější jsou peníze. Na každém rohu si můžete například koupit spoustu krásných časopisů o módě, jídle a bydlení — dýchá z nich ale chlad.
Přesto se už domů natrvalo nevrátím. V Kodani mám svou práci, rodinu, domov. Jsem ale šťastná, že teď už budu snad moci být na svou vlast pyšná.
Dnes pro vás kreslí...
osoba | narození | poznámka |
Brabcová Julie | 28. 12. 1950 |