Eva Formánková a edice Váhy

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2020
jazyk: český

web: http://www.bubinekrevolveru.cz/za-evou-formankovou

poznámka:
-
O určitých dobách se říká, že se v nich otevřela perspektiva. Kdyby však konkrétní lidé na toto otevření nebyli připraveni a neuměli na ně odpovědět, k žádnému by ve skutečnosti nedošlo. Příznivé okolnosti by zůstaly nevyužity. Čas, který dává člověku vždycky, i když v různé míře svobodu, by se stal promarněným. V tom smyslu můžeme říkat, že nejen náhody, ale i okolnosti přejí připraveným. Eva Formánková si v době na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy po narození svých dvou dětí nebyla zaměstnána, doplňovala vzdělání, které universita v první polovině padesátých let záměrně neposkytovala. Zdokonalovala se v cizích jazycích a četla a studovala světovou literaturu a filosofii, zejména prostřednictvím časopisu Světová literatura a strojopisných překladů filosofických spisů pocházejících a rozšiřovaných z katolického prostředí, které patřily k předchůdcům pozdějšího samizdatu.
Začala také navštěvovat večerní přednášky vedené Ladislavem Hejdánkem a Jiřím Němcem a kromě dalších pořádané v Ekumenickém semináři v Jirchářích, na nichž se poprvé po dlouhé době veřejně diskutovalo o nemarxistické filosofii. Společně s oběma pak – v letech, kdy už opět pracovala jako redaktorka nakladatelství Mladá fronta – hledala možnosti, jak komunistickým režimem proskribovanou literaturu a zejména filosofii prosazovat ve veřejném prostoru také edičně. „Úvahy o ediční řadě tohoto typu vznikaly z pocitu prázdna, ze vzpomínek na ediční činnost před válkou a z četby,“ napsala o tom v autobiografickém hesle (Slovník českých filozofů, 1998). „Mladá fronta nevydávala jen beletrii, mohla se stát vhodnou půdou pro tyto ediční záměry, byla však dvakrát ideologicky střežena – Svazem mládeže a ministerstvem kultury.“ Dana Němcová vzpomíná s nadsázkou, že Eva Formánková s L. Hejdánkem a J. Němcem během svých tehdejších schůzek působili jako nějací spiklenci.
Přestože, jak napsala, už „v r. 1965 v bytě spisovatelky M. Loewensteinové-Stryjové došlo k prvnímu rozhovoru o chystaném počinu s L. Hejdánkem, který přišel s nápadem malých edičních svazků“, Evě Formánkové se prosadit edici nemarxistické filosofie v Mladé frontě podařilo až v době tzv. pražského jara. Dostala jméno Váhy a do její ediční rady byli přizváni filosofové Jan Patočka, Karel Kosík, Josef Zumr a Ladislav Hejdánek, kromě nich v ní byla i redaktorka všech svazků.
Zásadní vliv na podobu Vah měl jednak Ladislav Hejdánek (a spolu s ním v pozadí stojící jeho přítel a v té době nejbližší spolupracovník na řadě projektů Jiří Němec), jak je zřejmě už z jeho podílu na překladech a doslovech vydaných svazků, a jednak Jan Patočka – ten přímo konzultacemi nad podobou edice a také svou přirozenou autoritou a z ní vyplývající působností na zúčastněné. Jan Patočka se stal také jedním z autorů edice. Nepřehlédnutelně edice souvisela s obsahovou koncepcí časopisu Tvář a kromě Jiřího Němce a Ladislava Hejdánka se na ní podílelo také několik překladatelů z okruhu časopisu, Miloš Černý, Věra Dvořáková, Josef Forbelský či Otakar Veselý. Váhy byly zamýšleny pro širší čtenářské publikum a chtěly uveřejňovat kratší filosofická pojednání zásadní povahy, které měly poskytovat základní orientaci v nemarxistické, zejména soudobé filosofii. Dodnes mohou vydané svazky sloužit jako solidní vstup pro každého, kdo chce začít číst filosofické texty.
Vklad Evy Formánkové spočíval kromě neopominutelné výkonné redaktorské a koordinační práce v důrazu na existenciální podobu křesťanství, již pro sebe objevila v průběhu šedesátých let (či snad už na konci let padesátých) v dílech otce křesťanského existencialismu Sørena Kierkegaarda a jednoho z nejvýznamnějších soudobých francouzských filosofů Gabriela Marcela. Dokladem toho, že tento její přínos edici byl autoritou ostatních v ediční radě uznáván a respektován, jsou její doslovy ke svazkům obou těchto autorů. Zejména dílo prvního jmenovaného představuje významný myšlenkově a morálně orientující svorník celé edice Váhy, ale také pozdějších vlastních studií a článků Evy Formánkové, například v otázkách po postavení individua, osobnosti či osoby ve společnosti, které si v nich pokládá. Její výbor z Marcelových prací vystihl nejdůležitější rysy filosofova myšlení do první poloviny 20. století, jak to oceňuje i dobová recenze knihy (J. Beran, Křesťanská revue č. 4/1972). V případě výboru z Kierkegaardova díla, u něhož měl na volbě zastoupených textů významný podíl autor překladu Miloslav Žilina, se Eva Formánková právem po letech hlásila k tomu, že byla editorkou prvního vydání knihy tohoto autora od roku 1948.
Poněkud paradoxní je skutečnost, že první svazek edice Váhy, Útěcha z filosofie Emanuela Rádla, vyšel až půl roku po sovětské okupaci, na konci února 1969. Rádlova kniha, již psal tento významný biolog, křesťanský myslitel a filosofický následovník T. G. Masaryka počátkem nacistické okupace (i tato souvislost s počínající novou okupací byla po vydání vnímána), navázala na obnovený zájem o jeho dílo, spojený zejména s činností Ladislava Hejdánka, který předtím na podzim 1967 uspořádal v Ekumenickém semináři v Jirchářích cyklus přednášek a debat o Rádlově díle a v roce 1968 otiskl ve Tváři rádlovskou studii. S vročením 1969 se podařilo dokončit v rychlém tempu ještě dalších šest titulů, většina z nich však byla vydána až v roce 1970: Karl Jaspers: Otázka viny, John T. Robinson: Čestně o Bohu, Martin Buber: Já a Ty, Jan Patočka: O smysl dneška, Søren Kierkegaard: Současnost a José Ortega y Gasset: Úkol naší doby. Edice si od prvních svazků získala široký okruh čtenářů a značnou oblibu. Svazky byly rychle rozebrány. Náklad, je-li v knihách uveden či jinak zjistitelný, kolísá mezi 5000 a 12 000 výtisky. Na úspěchu se podílela také elegantní, jednoduchá obálka a grafická úprava Zdeňka Zieglera.
V roce 1970 vyšel ještě osmý svazek, Matematika a dobro a jiné eseje od A. N. Whiteheada. V té době už však konsolidace pookupačních poměrů dospěla do své „normalizační“ fáze a cenzurní a mocensko-represivní zásahy se začínaly plošně dotýkat všech nakladatelství a vydavatelství v Československu. Většina nákladu Patočkových esejů O smysl dneška byla na příkaz shora zničena, aniž se kniha dostala do knihkupectví. Osud edice Váhy byl zpečetěn, nicméně ještě v roce 1970 se podařilo dohodnout, že čtyři další připravené tituly – Gabriel Marcel: K filosofii naděje, Max Scheler: Řád lásky, Martin Heidegger: O pravdě a bytí a Romano Guardini: Konec novověku – nenápadně převzalo nakladatelství Vyšehrad. Podoba obálek se změnila, stejný zůstal typ vazby i vnitřní grafická úprava a jen nepatrně jiný byl formát. Z tiráže pochopitelně vypadl údaj o edici Váhy. První tři uvedené tituly Vyšehrad stačil vydat v roce 1971, sazba Guardiniho knihy byla na příkaz ministerstva kultury rozmetána. Heideggerova kniha – Němcův překlad jeho přednášky z konce dvacátých let – nebyla distribuována, redaktoři Vyšehradu šířili část nákladu, podobně jako v případě Patočkovy knihy, tajně v okruhu svých přátel a známých.
Edice Váhy existovala jen tři roky, než byla zakázána, a vyšlo v ní „pouhých“ jedenáct svazků, z nichž nejméně dva byly po vydání z větší části dány do stoupy. I přesto si mezi kulturními lidmi v Československu získala neobyčejnou popularitu a stala se pojmem. V seriálu o knižních edicích, který připravoval pro Revolver Revui, napsal Karel Haloun na řádcích věnovaných Vahám: „Dodnes si pamatuji rozechvění, které jsem zažíval, když jsem si nesl domů Kierkegaardovu Současnost. ,Balit mi ji nemusíte,‘ řekl jsem prodavačce, a nesl pak knihu tak, aby bylo z obálky vidět co nejvíce – což byl při její velikosti poměrně nesnadný výkon – a mohlo ji ocenit co nejvíc lidí. I když v sedmdesátém roce měla většina lidí úplně jiné starosti než sledovat, co že si to pěkného nesu domů“ (RR č. 103/2016).
Svazky se v následujících „normalizačních“ letech staly vyhledávanou prohibitní četbou a edice nabyla ve vzdělanějších kruzích hodnotu jistého symbolu – který zastupoval i další srovnatelné, koncepčně a edičně sourodé a dobově nepoplatné, avšak méně legendární nakladatelské ediční projekty, jako byly edice Tangens v Čs. spisovateli 1968–1970 (řídil ji Jan Lopatka a Josef Vohryzek), mladofrontovní edice Ypsilon 1967–1971, zaměřená zpočátku především sociologicky, a vyšehradské edice Krystal 1970–1971, Prameny 1969–1971 a Studium 1970–1971 (volbu titulů pro tyto tři posledně jmenované řady podstatnou měrou určoval Jiří Němec).
Po zákazu edice pracovala Eva Formánková v redakci překladové beletrie nakladatelství Mladá fronta do roku 1974, kdy s ní byl rozvázán pracovní poměr. Když byl v listopadu 1971 vzat do vazby Ladislav Hejdánek, organizovala během jeho půlročního věznění hmotnou pomoc pro jeho rodinu, jak zmínila v knize svých vzpomínek Teď něco ze života Anna Blažíčková, která patřila společně se svým manželem literárním kritikem Přemyslem Blažíčkem do okruhu Formánkové přátel. V lednu 1977 podepsala Chartu 77. Živila se pak různými příležitostnými pracemi v malých knihovnách či jako korektorka.
Symbolický význam edice, značící svobodné vydávání kvalitních knih připravovaných s radostí a péčí bez úliteb vládnoucím mocím, znovu oživl po pádu komunistického režimu, kdy byla činnost edice v letech 1991–1998 obnovena. Eva Formánková ji řídila do roku 1996. Za tu dobu ve Vahách vyšlo patnáct titulů, z toho jen dva jako reedice vydání z přelomu šedesátých a sedmdesátých let (Jaspers, Heidegger). Guardiniho Konec novověku a Finkova Oáza štěstí patřily k titulům, které byly již připraveny z dřívějška a vyšly počátkem devadesátých let s vynuceným dvacetiletým zpožděním. Eva Formánková se s edicí rozloučila vlastním výborem z deníkového díla Simone Weilové, který též přeložila a napsala k němu doslov. Nad překladem obtížného textu se spřátelily s Jitkou Hamzovou, kterou podle svých slov přizvala redaktorka svazku Vlasta Dufková jako zkušenou a mimořádně filologicky i filosoficky vzdělanou překladatelku z francouzštiny, ač její překladatelský podíl není v knize uveden. V roce 1998 vydala Mladá fronta ještě poslední dva svazky, již bez účasti dosavadní editorky edice. Kromě „ekonomických faktorů“ bylo hlavním důvodem zániku edice zřejmě to, že ani hlavní redaktorka, které bylo tehdy již přes pětašedesát let, ani nakladatelství nenašli vhodného nástupce, který by v řízení edice a redakční přípravě takto koncipovaných svazků pokračoval. Svou roli sehrála i skutečnost, že nakladatelství dávalo přednost jiným překladovým projektům, zejména výborné edici Souvislosti z let 1993–2001, která v řadě případů autorsky i obsahově s edicí Váhy korespondovala (E. Formánková se na ní podílela redakčně), avšak vycházely v ní zejména rozsáhlejší práce či jejich soubory, zaměřené také více na politickou filosofii.