Několik poznámek k téměř zapomenuté kapitole hudebních nakladatelství

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Až kometa šlehne nás
rok vydání: 2003
strana: 59-61
jazyk: český

poznámka:
Reedice článku publikovaného v časopise Knižní kultura II, 1965, č. 8, s. 343-344
-
V průběhu devatenáctého století se stává z kramářské a jarmareční písničky časový popěvek, kuplet či sólový výstup, přechází do zpěvních síní, šantánů a kabaretů a díky zájmu uměnímilovných ochotníků se stává hledaným a výnosným zbožím. Tyto „veselé písně a nápěvy" byly nejprve rozšiřovány jako zvláštní přílohy humoristických časopisů (Veselá Praha, Besední listy), později se na ně specializovala i některá nakladatelství. Z českých to byla především firma M. Knappa, karlínského knihkupce a nakladatele.
V prvních letech dvacátého století se vydávání těchto tisků soustředilo hlavně kolem jejich autorů a interpretů, kteří jim v patřičném kostýmním přestrojení zjednávali popularitu na prknech Šmídovy Zpěvní síně, Dvorního pivovaru, kabaretů Hvězda či U bílé labutě. Vznikla tak nakladatelství „pánů komiků salonních" Aloise Tichého, Heřmana Zeffiho, Josefa Wanderera, Ludvíka Ratolístky, Ferdy Kohouta a dalších. Z ostatních nakladatelů si zaslouží zmínky E. Weinfurter a Vaněk & Votava, jejichž obchodní úspěch se opíral o výše uvedená jména populárních pražských kabaretiérů.
Z těchto nakladatelství, většinou s jepičím životem (počet v nich vydaných písniček je přesto úctyhodný), přetrvala dvě, která se později dokázala vyrovnat i se změněnými poválečnými podmínkami. Bylo to nakladatelství známého pražskěho komika a prvního českého filmového herce Josefa Švába-Malostranského, v jehož edici Veselých a oblíbených písní vyšlo do roku 1925 na tisíc písniček, a který také jako první publikoval písně autorů kabaretů Červená sedma (založen 1906) - J. Červeného, E. Basse, K. Ballinga a Fr. Hvížďálka. Na oblibě Staropražských písniček Karla Hašlera pak byl založen úspěch Písní a kupletů naklada¬tele Mojmíra Urbánka, které začal vydávat v roce 1915. Vycházely ve vysokých nákladech ještě po druhé světové válce.
Poválečná léta jsou ve znamení jazzu a vlasteneckých zpěvánek, Červená sedma zakládá vlastní nakladatelství (zaniklo v roce 1922), osamostatňuje se Karel Hašler a začíná vydávat edici Hašlerových písniček a Repertoir Hašlerovy scény. Několik desítek písniček vychází i v Prvním českém hudeb¬ním nakladatelství Em. Starého, ale později se jeho majitel omezuje pouze na jejich tisk a získává v něm monopolní postavení až do konce dvacátých let. Na uvádění zahraničních novinek se zaměřil zejména F. Chadím, který také vydal větší počet ruských národních písní a romancí, jež vycházely s českým i ruským textem zároveň. V produkci zahraničních šlágrů si později získalo primát nakladatelství Accord, které vydávalo i souběžnou edici v němčině. V roce 1922 vzniká nakladatelství skladatele a textaře Johna Gollwella, ve kterém zpočátku vydává převážně skladby své, Jiřího Voldána a Františka Hvížďálka. O rok později zahajuje vydávání písniček i nakladatel Zdeněk Vlk, v roce 1924 zakládá J. Šváb novou edici Švábův malý kabaret a roku 1925 Ferry Kovářík Sbírku lidových popěvků. Z mimopražských vydavatelů stojí za pozornost J. Stožický z Brna, jehož Kabaretní repertoir písní, kupletů a výstupů dosáhl několika set čísel, a Péťa Herzán z Pardubic.
Je zajímavě, že přestože většina těchto písní byla nahrána na deskách (mnohdy i několikrát na deskách různých značek) a od roku 1923 je vysílal i rozhlas, neztratila tím jejich tištěná forma na oblibě. Spíše naopak: oznámení, že píseň je z „radiorepertoiru pana Karla Hrušky" nebo že vyšla na desce Parlophon, Odeon či jiné, se stávalo nejlepším doporučením.
Koncem desátých a začátkem dvacátých let se také prudce změnila tvář těchto tisků. Z předních stran písniček zmizely secesní malůvky, podobizny pánů nakladatelů a oblíbených komiků či fotografie masopustních maškar, které měly být příkladem vhodného oblečení při zpěvu kostýmních kupletů. Obrázkům začíná přibývat barev, kresba se u každé písničky mění a získává výraznější a poutavější charakter, často je svěřována i profesionálním i výtvarníkům. Zvýrazňují se i nakladatelské značky a kresba bývá věnčena reklamními poznámkami o výši nákladu, „největším šlágru roku" oči odkazy na jiná dílka týchž autorů.
Reklamní charakter mají někdy i písničky samotné. Příkladem za všechny budiž ódy hudebního skladatele Járy Beneše na pražské velkoobchodníky či pány ředitele Živnobanky (Ach, ta Blanka) nebo Kokeislova a Melicharova Vzhůru dá Sportky, rozdávaná gratis v kavárně Sport na Žižkově.
Rok 1930 znamená nástup zvukového filmu, který zachytil i tehdy již pohasínající oblibu trampské písně. Obrázky na předních stranách tištěných písniček opět vystřídala fotografie, mnohdy v barvách jako živých. Vydávání písniček se již stalo výnosným podnikáním a obracejí k němu svoji pozornost i známá hudební nakladatelství, jako například K. J. Barvitius, E. Rosendorf nebo Jana Hoffmanna vdova. Vlastní nakladatelství si zakládá i populární zpěvák R. A. Dvorský a v polovině třicátých let je jich jen v Praze několik desítek. Tato léta také znamenají vrchol vydavatelské činnosti M. Urbánka, Z. Vlka, F. Kováříka, J. Stožického, nakladatelství Accord i nových vydavatelů - F. Kudelíka, Ing. Hrubého nebo nakladatelství Grando, kteří všichni vydali několik set písniček.
Od roku 1940 je „zlatý věk" písničkářů na ústupu. Protektorátní léta patří zejména nakladatelstvím Melantrich a Grando, ze starších jsou nejúspěšnější M. Urbánek, F. Kovářík, R. A. Dvorský a Ing. Hrubý, ostatní zvolna zanikají.
Po druhé světové válce dochází zdánlivě k jisté renesanci, ale zájem o tištěnou formu písniček již opadl a nadále, až na malé výjimky, vycházejí pouze ve větších sbornících, většinou monotematických.

Několik poznámek k téměř zapomenuté kapitole hudebních nakladatelství

Několik poznámek k téměř zapomenuté kapitole hudebních nakladatelství