Za Janem Steklíkem

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2017/11/26
jazyk: český

web: http://www.bubinekrevolveru.cz/za-janem-steklikem

poznámka:
-
Tenkrát v Brně
Někdy začátkem roku šedesát osm jsem ve sborovně Jazykové školy v Brně listoval v novém brněnském satirickém časopise Trn, který se ohlašoval jako „občasník“ – označením, které dost vypovídalo o ovzduší nejistých nadějí té doby. Moje čeština byla ještě dost slabá, takže jsem se soustředil spíš na kreslené vtipy, zvlášť na soubor kreseb, který mne přímo uchvátil. Jedna třeba znázorňovala hokejového brankáře, jak chytá místo puku ženské ňadro, které mu letí do rukavic. Byly i další kresby s ňadry, kde třeba místo bradavky byla pípa na pivo nebo myší čumák – všechno provedeno tenkými, citlivými, mírně rozechvělými čarami. Byly to kresby velmi smyslné, vystupoval z nich nejen podivný humor, ale i vnímavost, inteligence, jemnost a snad i odvaha. Ukazoval jsem je jedné kolegyni, Zdeně Kurfürstové (nyní Sparlingové). „I know him,“ řekla mi. „A můžu vás představit, jestli chceš.“ A tak jsme za pár dnů seděli u piva v brněnském Besedním domě, a aniž bych si toho byl vědom, Honza Steklík mě začínal zvolna, svým zvláštním šišlatým kouzlem (chyběly mu přední zuby) vtahovat do svého světa.
Svět Honzy Steklíka
Jak jsem brzy zjistil, měl jeho svět dost specifický ráz. Byl to tak trochu elipsoid s dvěma ohnisky: v Praze s hospodou U Svitáků a s nedalekou vinárnou U Křižovníků. (Bylo jich daleko více, ale pro zjednodušení zůstaňme u těchto dvou.) Volné společenství, které se v tomto okruhu střídavě pohybovalo, se skládalo nejen z výtvarníků či hudebníků nebo básníků a spisovatelů, ale i z lidí, kteří měli „normální“ zaměstnání. Mělo název – Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu (kráceno na K. Š.) – a mělo i svůj vlastní řád, který by se dal popsat jako svobodný prostor řízený zevnitř jakýmsi byrokratismem naruby. Honza byl jedním ze dvou zakladatelů či ředitelů (druhým byl sochař Karel Nepraš, který byl o něco starší než on a patřil k členům obdobné skupiny z padesátých let s názvem Šmidrové). Ředitelé se starali o členství, a když byl někdo přijat za člena či členku, obnášelo to spoustu úřadování: sepisování protokolů (často na pivních táccích), podpisy a také, pochopitelně, přípitky. Dodnes nevím, na jakém základě jsem byl přijat, a to nejdříve jako řádný člen, pak jako ředitel nově vymyšlené Kanadské sekce. Vím jen, že je to pozice doživotní, přežije všechny změny režimů, je neodvolatelná a přináší zodpovědnost žít pokud možno podle oněch nevyřčených kritérií. Vstup do K. Š. znamenal vstup do jakéhosi mystéria, které, jak poznamenal Evžen Brikcius ve svém nekrologu o Honzovi, mělo mírně církevní charakter.
Svátosti K. Š.
Kromě různých akcí, které členové pořádali, bylo nejvlastnější činností K. Š. pití a povídání u hospodského stolu. Někdy posezení probíhala klidně, někdy končila řáděním, až běsněním. Často lítala ostrá slova (upřímnost patřila k bontonu K. Š.), ale skoro nikdy ne facky. K. Š. měla svůj folklór. Honza i Karel byli skvělí vypravěči a dohromady ty jejich historky, častokrát převyprávěné, ve stále vylepšovaných verzích, vytvořily jakési dějiny, které sahaly až do padesátých let. K. Š. měla své průpovídky spojené s rituály: „Malý rum je velký rum chudých“ (při objednávání rundy malých rumů). Anebo „Čekej tiše!“ – to pochází od mimořádně hlučného Otakara Slavíka, který také často prohlašoval, velmi nahlas a znenadání, že: „Nikdo neví, kde leží Nautilus!“ K. Š. měla své hry (Fando, nezlob se), svá hudební tělesa (Sen noci svatojánské band, pak PPU, to druhé však spíš proto, že na tom trval Magor), své svátky (např. Den skromnosti), a dokonce i své obřadní jídlo: rumovou polívčičku, kterou Honza rád „vařil“ podle přesného receptu. (Nalejete velký rum do polévkové misky. Opepříte podle chuti. Jí se lžičkou.)
K. Š. měla i své svaté. Honza rád říkal, že jsou tři velikáni 20. století, kteří by se do K. Š. nikdy nedostali: Charlie Chaplin, Louis Armstrong a Pablo Picasso. Zato dal posmrtné honorární členství Busteru Keatonovi, Jimmymu Yanceymu a Marcelu Duchampovi. Myslím, že to dost výmluvně vypovídá o Honzově vkusu. Například chicagský klavírista Jimmy Yancey je všeobecně považován za otce boogey-woogie, a něco z jeho jednoduchého, neokázalého stylu je cítit z Honzových kreseb.
Steklík jako biblická postava?
Honza žil trochu jako kočovník či nomád. V sedmdesátých letech často pendloval mezi Ústím, Brnem a Prahou, ale nikdy s sebou neměl víc než taštičku, ve které nosil různé listiny a štemply na „úřadování“ a vercajk na kreslení: papír, starobylé pero a tuš. Šaty? Jen to, co měl na sobě. Zdálo se, že nikdy neměl pro daný den přesný plán. Pokud nešlo o nějakou akci, nechal věci volně plynout, takže dny strávené se Steklíkem byly plné překvapení, vyprávění a neočekávaných setkání. (Jeden den se U Svitáků objevil bývalý pražský kat, jindy to byl umělecký model, který pózoval jak pro sochu Masaryka, tak Gottwalda a Lenina.) Nocoval podle situace. Kde skončil, tam složil hlavu. Často to v té době bylo u mne. Žil jako člověk, který má hlubokou víru, že když bude dělat jen to, co ho baví, co mu přinese radost nebo co považuje za důležité, nemusí se starat o živobytí. A to je jedno z velkých poučení, která kolem sebe Honza rozesíval jako semínka. Byl v tom i kus Kristova kvítí polního a ptactva nebeského.
Jak vzniklo Pivo Blues
Někdy začátkem léta osmašedesátého roku uspořádal starosta Českého Krumlova sympozium o umění a v duchu tehdejší liberalizace tam pozval samé neoficiální umělce, mezi nimi i Honzu Steklíka, Karla Nepraše a Vladimíra Boudníka. Starosta nechal vyklidit několik volných přízemních prostor v centru města, takže každý z vystavujících měl pro svá díla vlastní místo. Honza mě tam pozval, a jelikož byl zrovna u mne na návštěvě můj otec, jel jsem tam s ním. Měli jsme plánek, který ukazoval, kde má kdo výstavu, ale když jsme dorazili na místo, na kterém měl mít svou show Honza, byl jeho prostor prázdný a na dveřích visela ručně psaná cedulka, na níž stálo asi toto: „Mistr Jan Steklík by rád uvítal své návštěvníky vedle, v hospodě.“ Šli jsme tedy vedle a, sure enough, tam u jednoho stolu seděl Honza a úřadoval v přítomnosti několika okouzlených hostů. „Hele, kde máš výstavu?“ ptal jsem se. „Tady,“ odpověděl. „Rozhodl jsem se, že budu vystavovat sám sebe.“ A bylo.
Večer starosta uspořádal nad městem obrovský táborák. Noc byla čistojasná, plná hvězd, mezi nimiž se rojily jiskry z ohně. Bylo tam hodně co pít a ke konci jsme všichni leželi na zemi a koukali do nekonečna. Zdálo se mi, že můj otec, jinak dost úzkostlivý člověk, byl naprosto nekomplikovaně šťastný, tak, jak jsem ho dosud nikdy neviděl. Když zhasl táborák, potáceli jsme se zpátky dolů, a jelikož jsem nezajistil jiný nocleh, skončili jsme všichni ve stejné ubytovně a spali spolu na jedné posteli: já, otec, Boudník, Steklík a Nepraš.
Z tohoto zážitku pak vzešla moje improvizace na klasickou bluesovou melodii, písnička Pivo Blues. „I went to Český Krumlov, I looked all around, I saw Honza Steklík lyin' on the ground. He had the pivo blues…“ Jako píseň to není nic moc, ale vždycky když to slyším nebo zpívám, vybaví se mi ten magický večer, kdy mezi námi, co jsme leželi na zemi, a nebem nebylo nic než vzduch a oheň. (Ta magie však brzy skončila. Za několik týdnů přišla invaze a za pár měsíců nato Boudník spáchal sebevraždu. Dnes jsem tu z tehdejších spáčů zbyl jen já.)
Pěstí, nebo jemným dotykem?
Na podzim osmašedesátého jsem se odstěhoval do Prahy a obýval malou garsonku v tzv. Hotelovém domě, na Invalidovně. Tam jsem občas pořádal večírky, často „dojížďáky“ čili pokračování radovánek, které začaly jinde. Na zdi jsem měl nalepený mimo jiných obrázek, který jsem si asi vystřihl z novin: byla na něm velká černá pěst en face. Byl to pravděpodobně detail z fotky amerického boxera Muhammada Aliho od Richarda Avedona, ale zřejmě měl pro mne i politický význam – sympatií k občanským právům pro černochy. Jeden večer mi Honza ten obrázek sundal ze zdi, a ačkoli se mě to hodně dotklo, neodporoval jsem mu. Aniž řekl slovo, tak jsem mu rozuměl. Jeho gesto nebyl protest proti té kauze s občanskými právy, ale proti lacinému způsobu, jímž jsem svou podporu vyjádřil. Stručně, jasně a beze slov mi tak Honza sdělil celý svůj názor na angažovanost v politice.
Později jsem v jeho gestu uviděl ještě hlubší význam. Honza se totiž jako umělec ke světu vztahoval skrz jemné dotyky, nikoliv siláckými či okázalými projevy. Z jeho perokreseb máte pocit, že se hrot sotva dotkl papíru. Jeho linka je živá, je v ní přímo cítit její duševní původ. Když používal hořící cigaretu či zápalku namísto pera, stačil jemný dotyk, malý zážeh. V jeho akci „Letiště pro mraky“ byly jemně natrhané papíry lehce položeny na louku. Taky v akci „Ošetřování jezera“ nebo „Výprava na Říp“ byly jeho zásahy do přírody na rozdíl od většiny ostatních, hlavně z amerického land-artu té doby, natolik minimální, že po něm nezbyla ani stopa. Leda v paměti účastníků a na fotografiích Heleny Pospíšilové (později Wilsonové).
Pokus vysvětlit „čistý humor bez vtipu“
Dlouho jsem nevěděl, jak mám jiným (ale i sobě) vysvětlit, co to znamená „čistý humor bez vtipu“. Zvláště cizincům, které Honza pořád lovil a vtahoval do K. Š. (kromě ředitele byl také velvyslancem K. Š. a hodně ji zmezinárodnil). Problém byl částečně v tom, že slovo „vtip“ se překládalo jako „joke“ – „pure humor without jokes“. Jenže „joke“ anglicky znamená to, co v češtině „anekdota“ nebo „žert“, a to zjevně nesedělo. Nakonec jsem si to vyložil asi takto: Vtip je druh humoru, který se dá lidem, jimž nedošel, vysvětlit. Dá se rozebrat, analyzovat, aniž by se něco podstatného kromě překvapení zkazilo nebo ztratilo. Čistý humor, jak to pojímal Steklík a Nepraš, je způsob vyjádření, který když se snažíte vysvětlit, vyslovit či rozebrat, tak ho nejspíš zničíte. Taková byla i K. Š. sama a Honza ji chránil před obdobnými pokusy jako oko v hlavě (psal jsem o jednom takovém případu v Revolver Revue č. 102/2016). A také opačně: čistý humor se nedá vykoumat, vykonstruovat či racionálně vymyslet. Rodí se spíš situačně, spontánně. Je to výplod imaginace, a aby takový humor byl čistý, i imaginace musí být čistá.
Jeho odkaz
Honza za sebou zanechal artefakty, to určitě: nesčetné kresbičky či „cartoons“, koláže, archy papírů, které nesou stopy jeho rozmanitých dotyků. Nechal tu i keramiku, která představuje nejspíš hmotné realizace jeho dvojrozměrných nápadů. Těch artefaktů je víc, než se při jeho způsobu života zdá možné. Ale asi ještě důležitější – protože sám byl svým nejlepším uměleckým dílem – je to, co dával lidem a co zanechával v mnoha z nich, s nimiž přišel do styku. V posledních dnech jsem podnikl malý a velmi nevědecký výzkum u členů Kanadské a Americké sekce K. Š. Každý, ať žena, či muž, přiznal, že setkání se Steklíkem změnilo nějakým zásadním způsobem jeho život. Zajímavé přitom je, že nikdo nedokázal přesně pojmenovat jak. Všichni jen vědí, že jejich životní pocity a zkušenosti jsou jiné, jejich horizonty širší a okruh známých větší, protože strávili čas v jeho přítomnosti. Jeho vliv je zřejmě stejně tak čistý a nevysvětlitelný jako jeho humor.
Poslední obraz
Stojím v Praze na Prokopově náměstí a dívám se na úžasnou jezdeckou sochu Jaroslava Haška od Karla Nepraše a Karolíny Neprašové. Píše se myslím listopad 2009, dvacet let po sameťáku. Po roce 1977, kdy mne vyhostili, jsem se Steklíkem víceméně ztratil kontakt. Pak jsem ho viděl párkrát po devětaosmdesátém, většinou v Brně, a pokaždé to bylo, jako kdybychom se viděli včera, jako kdyby mezitím uplynulo jen pár hodin, a ne půl života. Nedávno jsem s ním mluvil po telefonu. Seděl jsem sám v nějaké žižkovské hospodě a pil Gambrinus a vytočil číslo jeho mobilu. Honza to vzal a – asi ne náhodou – zrovna taky seděl u piva. Elektronicky jsme si ťukli, a bylo to. A nyní postávám u toho podstavce, na kterém je umístěna busta Jaroslava Haška: jako by seděla na koni, ale ten, když se na něj podíváte zblízka, je taky hospodský pult. Náměstí je prázdné a v hlavě si probírám krásné spojení či sloučení nebo znovusjednocení českých kulturních dějin, tak často tragicky přerušených, které ta socha evokuje. Hašek založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Nepraš byl zakládající člen Šmidrů i K. Š. a ta tři tělesa bez nadsázky vyjadřují něco podstatného o schopnosti některých Čechů vytvářet si malá společenství, která jsou při vší své efemérnosti a nehmotnosti trvanlivější než politické vlády.
V tu chvíli mi zvoní mobil. Koukám na displej a vidím, že mi volá Steklík. Beru to. „Ahoj Honzo. Člověče, to je náhodička! Víš, kde zrovna stojím?“
Místo odpovědi nic. Ticho. Mlčí Honza, nebo je nějak přerušené spojení? Snažím se mu zavolat zpátky. Po několika vyzváněních mi nějaký hlas oznámí, že účastník není dostupný.
Abych to prý zkusil znovu jindy.
Kosmický omyl? Či další mystérium K. Š.?
Tiše říkám do telefonu: „Tak ahoj, Honzo. Těbůh!“
P. S.: Jedenáctého jedenáctý, v den, kdy vzpomínáme padlých ze všech možných válek, přišla smrt pro Honzu, nikoliv s kosou, ale jemně mu položila ruku na rameno, jako by respektovala jeho celoživotní styl. Deset dní potom jsme se s ním v přeplněné obřadní síni na hřbitově v Ústí nad Orlicí a pak v místním podniku rozloučili, kamarádi z dětství a mládí i ti, co se ocitli pod jeho životodárným vlivem teprve nedávno. Den pro mne skončil krásným křižovnickým překvapením. Don Sparling vytáhl z nějakého fasciklu úmrtní list Jana Steklíka vystavený ale už v sedmdesátých letech při akci „Ošetřování jezera“ místním lékařem coby dodatek onoho happeningu. Jako příčinu smrti uvádí „toxické účinky alkoholu“ (DG 980) a „komplikaci lékařské péče“ (DG 999). V rubrice „datum úmrtí“ stojí velký otazník.
Heathcote, Ontario, 18. 11. 2017 – Praha, 23. 11. 2017