Gott mit uns (Pamětní medaile z třídílné minisérie)

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2019/08/22
jazyk: český

web: http://www.bubinekrevolveru.cz/gott-mit-uns-pametni-medaile-z-tridilne-miniserie

poznámka:
Vyjadřovat se k osobě Karla Gotta – s obdivem nebo kriticky – patří už dlouhá léta k místním tradicím, publicistickým i hospodským. Jedni přitom vnímají rozdíl mezi uměním a dobře odvedeným řemeslem a druzí nevědí, o čem je v tomto směru řeč. A nad nimi pak ještě hrstka lidí bere v potaz také morální či řekněme občanský profil i této veřejně známé osobnosti. V tomto punktu Karel Gott neobstál: přinejmenším se nikdy nepokusil ani využít svého postavení a vlivu, aby v dobách totality ulehčil úděl nespravedlivě pronásledovaných. Místo toho chtěl všechny jaksi „plošně“ potěšit zpěvem optimistických kantilén. Jaké to asi bylo, zaslechl-li politický vězeň z ústavního rozhlasu třeba píseň Kávu si osladím? Povzbudilo ho to? Řekl si snad: Nejsem tady marně, moje oběť má evidentně význam?
U mě Karel Gott vzbuzuje soucit, zejména v posledních letech. Když ho vidím na fotografii s jeho výrazně mladší nepřehlédnutelně dominantní manželkou, zmocní se mě lítost, vyvolaná zřejmě jakousi atavistickou formou mužské solidarity. Vzpomenu při tom maně na Václava Havla, kterému se – naštěstí! – v závěru života podařilo obraz dobrosrdečného staříka, manipulovaného rok po roce mladistvěji vyhlížející manželkou, poopravit románkem se sličnou spisovatelkou románů pro ženy, který mu do jisté míry navrátil bývalou neoddiskutovatelnou důstojnost. To jsem ovšem poněkud odbočil. Moji pozornost totiž primárně upoutal inzerát na emisi pamětních medailí, které Česká mincovna vydala u příležitosti Mistrových osmdesátých narozenin.
Praví se v něm: „Zlaté a stříbrné pamětní medaile z třídílné minisérie představují Mistra v úlohách světoznámého zpěváka, uznávaného malíře a celospolečenského fenoména.“ Výtvarnou podobu samotného inzerátu komentovat nebudu, názor si můžete vytvořit svépomocí dle obrázku. Za zmínku stojí skutečnost, že Mistr se na něm, drže v rukách dvé z artefaktů, usmívá. Dá se tedy odvodit, že se mu líbí. Že je Karel Gott známým zpěvákem lze těžko popřít, nad označením „uznávaný malíř“ zůstává rozum stát. Formulace „o němž je známo, že občas také maluje“, která by byla pravdivá, by se ale pro oslavnou plaketu nehodila. Snad by bylo možné napsat, že „občas poškádlí múzu štětcem“, jistá košilatost by tu ladila i s duchem jeho písní. Že je „fenoménem“, je zřejmé. Co však právě takový fenomén reprezentuje a proč se s ním má tak velká skupina lidí potřebu identifikovat? Tady stojíme před nejsmutnějším zjištěním – je to nepochybně kouzlo devízy hledět si svého, do ničeho se nezaplétat a užívat si života, dokud to jde, protože ten, jak ví každý, kdo není na hlavu padlý a nechce ze sebe dělat víc než ostatní, je zatraceně krátký.
Přes to všechno soudím, že tak ošklivou poctu, jakou mu připravila Česká mincovna společně s medailérem Asamatem Baltaevem, DiS., si ani Karel Gott nezaslouží. Bezradná typografie hyzdí všechny tři „produkty“, což ale vnímá jen celkem malá skupina lidí. Nejvíc lidí naopak jistě zajímá, jak pan DiS. (diplomovaný specialista?) mistra „trefil“. Jakžtakž podobný si je na plaketě, zachycující ho jako zpěváka z šedesátých let. Pro méně chápavé je tento portrét doplněn vyobrazením ceny Zlatý slavík a po obvodu se pnoucí notovou osnovou. Na další plaketě, s malířskou tematikou, je na pozadí palety zobrazen jakýsi muž. Kdyby mi někdo tvrdil, že to má být Pierre Brice, myslel bych si o tom svoje, ale nehádal bych se, protože k jeho podobě má nízký reliéf stejně daleko jako k té Gottově. Třetí plaketu doprovází instruktivní nápis „FENOMÉN“. Představuje dalšího jakéhosi muže v klobouku a kravatě, podobného snad nejvíc Milouši Jakešovi. To by také vysvětlovalo, proč je v pozadí umístěno torzo pěticípé hvězdy.
V anotaci na stránkách www.ceskamincovna.cz jsem však byl ujištěn, že se jedná o Karla Gotta, dokonce prý se současnou bradkou. V takovém případě si lze pěticípou hvězdu vysvětlovat jako medailérovu skrytou kritiku Gottovy životní cesty, na čemž nic nemění, že má vyjadřovat Mistrův hvězdný statut. V každém případě by si ovšem měl diplomovaný specialista nejprve zamést před vlastním prahem.
Sečteno a podtrženo – tak ohyzdnou sérii rádoby oslavných plaket jsem dosud neviděl a doufám, že už ani nikdy neuvidím.
V naší zemi se přitom vynikajícím medailérům vždy dařilo. Stačí zmínit třeba Otakara Španiela nebo Jaroslava Horejce, z mladší generace pak Otu Duška, který na sebe opakovaně upozorňuje výjimečně invenční a řemeslně vynikající prací, jež obor od tradičního pojetí posunula mílovými kroky kupředu. Řekl bych ale, že umělec Duškových kvalit by podobnou zakázku nepřijal z důvodů, o nichž hovořím v úvodu tohoto textu. A tak se jí rád chopí kdejaký DiS.
Zvažoval jsem, jestli psát o něčem takovém má vůbec smysl a není to nakonec jen škoda času. Dospěl jsem k názoru, že škoda času to sice je, ale pokud na obdobné výkony nebude nikdo poukazovat, začne je čím dál víc lidí považovat za „normální“.