Jaroslav Alt

podnázev: Suchá jehla je lineární rytina...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Opus musicum
rok vydání: 1987
počet stran: 1 text, 6 reprodukce
počet reprodukcí: 6 čb
strana poznámka: skládaný přebal
jazyk: český

poznámka:
-
Suchá jehla je lineární rytina provedená ocelovým bodcem přímo (tedy bez leptání) do hladkého povrchu kovové desky. Po obou stranách vyryté brázdičky se kov vyhrnuje a tvoří grátek. Ten se při zatírání barvy a vysokém tlaku rychle snižuje; autorská práce na tisku je téměř nutností, náklad suché jehly by měl končit někde mezi 20 a 30 otisky.
Jaroslav Alt (1950) tiskne svých grafik obvykle jenom deset. Altův svět je (až na několik portrétních výjimek) světem obyčejných věcí. Botník, Skříň, Záclona, Altán, Lísky, Skleník, Štít — to jsou názvy i náměty alespoň některých grafik. Každé grafické práci předchází řada tužkových či tušových kreseb, hledajících kompozici a konečné uspořádání listu. Altovo pojetí suché jehly je totiž charakteristické přesným vymezením tvarů a ploch; čelným postavením zobrazovaného předmětu; užitím obrácené (japonské) perspektivy; statickou (často středovou) kompozicí; šrafováním, budováním listu čáru po čáře, tak jako se z jednotlivých cihel staví dům nebo do omítek kreslí psaníčka sgrafita. To všechno dohromady prostě věci monumentalizuje. Běžná líska na ovoce nebo zahradní hadice, ztrácí původní rozměry a možná i nám připadne, že jsme ji takto ještě nikdy neviděli. Grafikův pohled na věci ale není nezatíženým a okouzleným pohledem dítěte, spíš je to přístup podobný metodám moderního básníka či vědce. Viděné rozkládá na jednotlivé části, rozebírá na kousky, analyzuje, hledá podstatné znaky každé částice, nalézá skryté možnosti a zákonitosti — a potom podle nich celek opět v trochu pozměněné podobě skládá. Anekdota a povrchní humor, třeba i výtvarný, jsou mu bytostně cizí. Jeho práce je vážná. Opravdově a s velkým nasazením usiluje o něco, čeho snad ani není možné dosáhnout: hledá jistoty a pravidla, která jsou stálá, neměnná. Proto zobrazuje věci v absolutním klidu, bez nejmenšího pohybu, v okamžiku časového přetržení, takové, jaké možná jsou sami o sobě, v těch odvrácených chvílích, kdy je nikdo nevidí, takové, jaké si je přeje mít. Postavené v čase, který se nehýbe, ukryté v časové konzervě jednoho možného místa a pohledu. Tak Jaroslav Alt opět vyvolává setkání s věcmi, kterými byl kdysi obdarován, snaží se prostou technikou suché jehly zachytit vzpomínku, možná už jenom svou představu o té vzpomínce — a pomocí grafického listu ji chce co nejúplněji předat tomu druhému, divákovi. Ve všech jeho pracích je totiž (i když to na prvý pohled není zcela zřejmé) vždy přítomen člověk.

objednat do studovny