Surrealistický výtvarník Martin Stejskal

podnázev: radiozurnal.rozhlas.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: radiozurnal.rozhlas.cz
rok vydání: 2003/08/24
jazyk: český

web: Surrealistický výtvarník Martin Stejskal

poznámka:
-
Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé lidi. Tím zajímavým člověkem je dnes český výtvarník, surrealista Martin Stejskal. Stručně o vás, 59 let, maturita v Jilemnici, stavební dělník, dva semestry chemie, jeřábník, dva roky vojny na Šumavě, expedient v Praze, tamtéž večerně střední výtvarná škola, od roku 1968 surrealistická skupina. To odpovídá?
Odpovídá to.
Přečetla jsem si o vás, že patříte k nejvýraznějším představitelům třetí generace českého surrealismu, dále že jste náš přední surrealista. Což celkem logicky vede k otázce, máme i zadní surrealisty?
Když už se to musí takto škatulkovat podrobně, tak chci říct, že já jsem se k surrealismu dostal jako k podstatě celoživotnímu osudu už začátkem 60. let.
To jste byl velmi mladý chlapec.
Ano, bylo mi ještě 20. A v té době jsem byl v Jilemnici, bylo to těsně před nástupem vojenské služby. A já jsem tam náhodou poznal kamaráda, který mě vlastně do toho surrealismu inicioval. A naše přátelství vlastně se stalo takovým celoživotním, až do chvíle, kdy ten člověk zmizel.
Kdo to byl?
Snad jeden z posledních prokletých básníků, českých, Karel Šebek. Tehdy pracoval v místní továrně jako topič. A seznámili jsme se na koupališti, prostě velmi podobným způsobem. A od té doby zkrátka já jsem byl, řekněme, surrealisticky orientován.
Můžete, pane Stejskale, posluchači, který si s tímto termínem dosud nesetkal, srozumitelně vysvětlit a stručně, kdo je surrealista?
Tak surrealista je člověk, který zastává surrealistické postoje. Surrealismus samozřejmě se dnes mnoha lidem jeví jako anachronismus, zvláště v posledních desetiletích, kdy všechno převálcoval takzvaný postmodernismus. Všechno se semlelo dohromady. A zmizela kritéria, zmizelo vlastně všechno. A to co ten surrealismus kdysi vyznával, to znamená jakýsi kritický přístup k realitě, se dneska skutečně jeví jako jakýsi anachronismus. Ale to je přesně to, co já se snažím, jak ve svém myšlení, tak samozřejmě i ve své tvorbě, zastávat.
Jsou vaše díla zastoupena v Národní galerii?
No, to nejsou.
No tak jednak jsem se o to nikdy nesnažil.
A to se musí výtvarník sám snažit?
Já nevím, já si myslím, že je doba, kdy se tak děje. Ale ono je to snad i dobře, protože surrealisti vždycky byli tak trošku mimo ten hlavní proud.
Akademický slovník cizích slov celkem nepřekvapivě praví, že surrealista je stoupenec surrealismu. A pod heslem surrealismus pak čteme, avantgardní umělecký směr, vyznačující se odklonem od konvenčních logických témat a soustřeďující se na spontánní realizaci podvědomých duševních pochodů, fantastických představ, snů a podobně, nad realismus. Definice René Krevela je srozumitelnější, surrealismus se zabývá problémy, které jsou věčné tím, že od věků dodnes nahánějí člověku neustále strach. S tím byste souhlasil?
Tak částečně. Myslím si, že všechny tyto definice vlastně postihují surrealismus v jeho prvních stádiích. To znamená v dobách někdy 30. let minulého století.
A vy ta třetí generace, kam jste došli?
No asi tak, že dneska bych definoval surrealismus jako realitu reality. Prostě že je to co nejhlubší vhled do reality jako takové. Surrealismus nikdy nebyl nad realitou, ale snažil se prostě být v té realitě co možná nejvíc.
A co tam vidíte? Nevypadáte jako úplně smutný člověk.
Tak samozřejmě, já si myslím, že humor k tomu všemu bytostně patří. A hlavně surrealismus se také zabývá jinými stránkami lidského života, jako je třeba sen, který bývá často neprávem opomíjen. Vždyť je to druhá půlka našeho života. Třeba právě ty staré definice kladou důraz prostě na to, co tehdá se jevilo jako průkopnické. Dneska už to jistě samozřejmě tak není.
Pane Stejskale, kdo je, podle vás, nejslavnější světový surrealista?
Tak to se těžko jako dá takhle říct, ale samozřejmě těch lidí by bylo víc. Tady se nikdy neškatulkovalo podle slávy.
No tak o někom se mluví víc.
No tak samozřejmě dá se jmenovat osobnost André Bretana, zakladatele hnutí a několik jeho souputníků, básníků jako třeba byl Benjamin Feret, z malířů Max Ernst a další.
A Salvadore Dalí?
Samozřejmě v určitém období života tam patřil i Salvadore Dalí. A práce z toho období jsou velmi inspirativní, myslím, dodnes. A nejen pro surrealisty.
Stalo se mi, že jsem reprodukce jeho obrázků nebo spíš teda obrazů viděla na stěnách bytů, kde by to člověk vůbec nečekal.
Po tom víc jak půlstoletí se surrealismu zmocnila i reklama, samozřejmě těží z něj nepřiznaně mnoho postupů. Například reklamních. A tak dále. A tím se dostal samozřejmě i tedy v reprodukcích do, do prostředí, kde by to člověk nečekal.
Platí pro surrealistu nějaká pravidla, třeba že něco nesmí?
To si myslím, že takhle se také nedá žít. Myslím, že ne.
Ve vaší zbrusu nové a mimochodem znamenité monografie, upřímně vám k ní blahopřeji, čtu, že u vašeho surrealistického startu v 60. letech byly, cituji, řízené psychiatrické pokusy s halucinogenními drogami.
Jedním z přátel, s kterým jsem se stýkal i v 60. letech, byl psychiatr doktor Šváb, který pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích.
A který hrál v pražském Dixilendu.
A samozřejmě hrál v pražském Dixilendu. No a součástí výzkumných úkolů tamnějšího ústavu například byl i výzkum drog, halucinogenních drog. Tehdy se zamýšleli lékaři nad tím, koho k těmto pokusům přizvat. A rozhodli se vlastně pozvat výtvarníky, kteří už ve svém díle se zaměřují na fantazijní představy. Že snad budou schopni o to více, než jiní. Popsat tyto představy. Takže mimo mne se pokusů tehdy účastnilo několik dalších členů surrealistické skupiny.
Nebylo to příliš velké riziko, že se stanete závislými?
Ne, ne, jednak to byly drogy, jak se ukázalo později v návykovém, potom to nebyly jenom drogy, ale byla to i takzvaná psychická deprivace. Tedy spíš naopak, že jsme nedostali nic a člověk měl jenom popisovat svoje stavy například v podmínkách absolutního ticha, něco podobného jako tady v kabině, třeba.
A jste prý, pane Stejskale Martine, hermetik. Jeden z posledních českých alchymistů. Čímpak se zabývá alchymista ve 21. století, co hledá, kolik máte doma zlata?
Víte, s tím je to něco podobného jako s tím surrealismem. Zkrátka v hermetismu, tedy k tomu, co se nepřesně nazývá například okultismus, jsem se dostal právě prostřednictvím surrealismu. Vždycky mě lákaly tyhle ty takzvané zakázané vědy. Zvlášť v době tedy počínající normalizace, kdy sehnat podobné knihy v Praze a vůbec celých Čechách nebylo vůbec jednoduché. A já jsem tehdy tak nějak napřímil, napřímil veškeré své schopnosti. Až se mně podařilo se seznámit skutečně s jedním posledních českých alchymistů, praktikujících alchymistů, který už vydal v 20. letech minulého století dvě knihy. A tu poslední samozřejmě ze známých důvodů, kvůli 2. světové válce a potom tedy kvůli celé éře komunismu, vydat nemohl. A taky ji neustále doplňoval a doplňoval, až se z toho stal obrovský konvolut. A já jsem tehdy tu knihu nejen opisoval, ale taky jsem k tomu dělal obrázky tarokových karet. No, tím vzniklo přátelství vlastně až do jeho smrti.
A totiž, kdo to byl?
Byl to člověk, který publikoval pod jménem Theofanus Aba. Ve 30. létech minulého století, v době, kdy tady existovala hermetická společnost Universalia, tak tenhle člověk byl vlastně expertem na alchymii.
Co vás naučil?
No tak především jakési myšlení v analogiích. Protože vlastně hermetismus nebo aspoň to nejcennější v hermetismu je vlastně neuvažování pomocí principů reality, řekněme. Ale pomocí principu analogie. Že jevy můžou si být podobné, ale nejsou stejné.
A k čemu to přivede?
To může vést k objevům, to může vést k velikým objevům. Já si dokonce myslím, že většina objevů, většina velkých objevů, vědeckých objevů, že se tam princip analogie účastnil ve veliký míře, i když se o tom běžně nemluví.
V Českém rozhlasu 1 - Radiožurnále vám představujeme výtvarníka Martina Stejskala. Pozoruhodná výstava výběru z jeho díla, vytvořeného v uplynulých 35 letech se právě teď koná v prácheňském muzeu v Písku pod názvem Zadem k nekonečnu. A divíte-li se názvu, připomenu, že známé surrealistické přísloví praví, zadem je k nekonečnu pár kroků. Divili se zřejmě i autoři píseckého kulturního přehledu a název opravili, slovo zadem nahradili dvě slovy - za den. Tedy za den k nekonečnu. To je přímo surrealistický přeřek, udělal vám, pane Stejskale, radost?
Tak slyším to poprvé. A samozřejmě, že mně to radost dělá. Protože, jak si můžete představit, prostě přeslechy to je, to je jeden z materiálů, s kterými člověk pracuje velmi rád. Ale zní mi tam trochu u sport a ekonomie. A za den k nekonečnu skutečně se těžko dá dojít.
To by byl fofr. Vracím se k vaší monografii a čtu. Zvláštností koncepce Martina Stejskala je originální debata, popřípadě polemika s technickou civilizací. Čtu to a vybavuje se mi cyklus obrazů, které zaujmou stejně jako jejich název - Perpetum debile.
Perpetum debile, nazval jsem tak předměty, které se dají jenom namalovat, ale vlastně se nedají zkonstruovat. Jsou to takové nemožné předměty, kde pomocí falešné perspektivy nebo šalebné perspektivy se docílí vzhledu předmětů, které můžou existovat jenom ve virtualitě.
Ovšem vy to říkáte a já si vybavuji předměty, které jsou sice zkonstruované, ale jsou nepoužitelné.
Tak to je druhá věc, která mně samozřejmě taky velmi zajímá. To je, to už jsou ony nalezené předměty, samozřejmě oblast velikého smíchu, které jsme po uplynulých 30 let jako velice rádi hledali.
Vůbec názvy vašich děl jsou důležité a samy o sobě inspirativní, Vzhůru dolů, Kra krajiny, Ticho po vřavě, Snídaně vlkodlaka, Všichni do Evropy a nebo Znamená z kamení, Malý rub a velký líc, Boj o zrno, Klavír neurózy, Zápas svatého Jiřího s tchýní, Vývoj fízla, Tajfun fujtajxl. Vy si, pane Stejskale, moc hezky hrajete s češtinou. Vy máte češtinu rád?
Samozřejmě. Mým oblíbeným autorem je Václav Machek a jeho Etymologický slovník. Byly doby, kdy jsem ho nedokládal. No a etymologizace a vůbec to, čemu já říkám mýto-etymologie, podle mého kamaráda Zadrobílka. Je oblast, která mě velmi zajímá v souvislosti právě s hermetismem.
Moc se mi líbí váš cyklus Tribuny a pavlače. Ten vznikl na začátku 70. let. Jan Gabriel v něm uviděl úděsnou tvář moderního světa, nepřehlednou katastrofu svobody, krizi na tribunách, ale i na pavlačích. A já se vás ptám, co se od té doby změnilo? Myslím tedy co na tribunách a co na pavlačích?
No tak samozřejmě ty prkýnka od té doby se vyviklaly. Všechno to vypadá trošku jinak, dneska se používají na tribuny většinou různé hydraulické zvedáky. A je to všecko více ve virtualitě. Ale zase tak příliš, neřek bych, že tak příliš se něco změnilo.
A já se ptám na dění na tribunách.
Já se snažím odpovídat analogií. Já bych řek, že v kulisách, které jsou jenom trošku jiné, se pohybuje několik panáků, kteří jsou stejně odpudiví jako ti před těma třiceti lety, kdy jsem to maloval.
Chodíte k volbám, když jsme u toho?
Musím vám říct, že jo. A že jsem teda zatím byl snad u všech voleb, na rozdíl tedy od dob normalizace.
Prý záleží na nás, koho si zvolíme.
Ano, ano, asi jo, ale jsme každý sám za sebe.
Začátkem 90. let vám Paseka vydala knihu Labyrintem tajemna. Byla oceněna jako nejkrásnější kniha roku 91, na jejím základě jste pro Českou televizi připravil dvanáctidílný seriál Magickou krajino. A vyšla vám kniha o pražském letohrádku Hvězda. A připravujete publikaci Sny a skutečnost. Má surrealista surrealistické sny?
To si myslím, že snad ani ne. Má sny jako jakýkoliv jiný člověk. Jenom prostě se těm snům, o něco víc, snad věnuje. Přikládá jim větší význam. Nejen surrealista, ale i hermetik, samozřejmě. Přikládá snům větší význam.
Spíte s blokem u postele?
Ano, dokonce tímto způsobem začlo zapisování mých snů, protože jsem od přírody líný. A právě tento způsob s blokem a tužkou u postele mě před 30 lety přiměl, že jsem si sny začal zapisovat. A zapisoval jsem je poctivě celých těch asi 35 let.
Tak to byl Martin Stejskal, český surrealista, jehož výstavu Zadem k nekonečnu můžete vidět ještě tento týden v Prácheňském muzeu v Písku, pak v říjnu v Západočeské galerii v Chebu. A pak se budeme, milý pane Stejskale, těšit na vaše obrazy v Praze. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.