K jednomu propagandistickému výkonu

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2018/09/03
jazyk: český

web: http://www.bubinekrevolveru.cz/k-jednomu-propagandistickemu-vykonu

poznámka:
-
Šéfredaktor Lidových novin István Léko publikoval 30. 8. na serveru Lidovky.cz (rubrika Česká pozice) komentář nazvaný Nepřijatelný pískot na pietě. Týká se občanských protestů proti vystoupení Lékova zaměstnavatele, předsedy hnutí ANO a premiéra Andreje Babiše před Českým rozhlasem dne 21. srpna 2018 a dosahuje, řečeno bez nadsázky, kvalit někdejší komunistické či současné putinovské propagandistické publicistiky.
Autor je jakoby zachvácen silnou emocí: osobně před rozhlasem nebyl, avšak náhodou prý potkal nedaleko odtud „kamaráda“ – „zasmušilého“ a „sklíčeného“ očitého svědka, jenž se z pietního aktu právě vracel. Přátelé krátce zavzpomínali na těžké roky normalizace („byla to ošklivá a zlá doba, ale měla jednu výhodu: ten věčný strach a nejistota stmelovaly slušné lidi“, tehdy „bylo snadné rozpoznat, kde je dobro a kde zlo“, tehdy „jsme navzájem o sobě věděli, kde kdo stojí“). Slušní lidé tehdy také ještě věděli, co se patří („nemohli jsme položit ani kytičku, ani svíčku, protože uniformovaní esenbáci a tajní fízlové všechno hlídali. Tak jsme aspoň mlčky mysleli na ty, kteří […] v těch prvních dnech okupace […] položili svůj život“), a společně toužili po lepší době („snili jsme, že jednou, až přijde čas a lidé si narovnají páteř […] přijde zavzpomínat celý národ, i s těmi, které si svobodně zvolí do svého čela“).

Sentimentální rozjímání dvou rozechvělých nešťastníků v Lékově podání záhy vystřídá pohoršení už jen jednoho řádného občana, totiž jeho samotného: teď tu ten vysněný čas přece je, avšak kamarád má „smutek ve tváři“, neboť vše kazí skupina protestujících samozvanců (doslova těch, kteří „sami sebe pasovali do role morálních soudců“) a ovšem i ztroskotanců („nepřišli vzpomínat, ale ventilovat svoji frustraci“). Svým počínáním překročili únosnou míru („křičeli, nadávali, uráželi, hlasitě a sprostě“, „nenávistně pokřikovali“). Narušili cosi, co je přece každému slušnému člověku svaté: pietní shromáždění s účastí politických představitelů. A aby toho nebylo málo, objevil se na místě i někdejší soudruh, odpadlík, „normalizační kádr“ (předseda Senátu Milan Štěch), který měl tu drzost vyřadit se „ze staré babišovské party“ a dosáhl tak sympatií přítomné veřejnosti, vysloužil si dokonce „šokující a nepochopitelný […] ostentativní potlesk“. Pohnutky tleskajících nenávistníků přitom byly samozřejmě nízké: na místo se dostavila spousta „lidí, kteří se tam nikdy dříve neobjevili“, a nakonec „každý musel pochopit“, že demonstranty nevedl idealismus, nýbrž že „tento kravál má jiné, čistě politické důvody“. Není divu, že takoví lidé „nikdy neporozuměli“ slovům písně Modlitba pro Martu: „ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou…“
Lékově kýčovitě demagogickému komentáři nechybí ve srovnání s připomenutými propagandistickými publicistickými výkony takřka nic – snad jen poukaz na to, že demonstranty platí nějací nepřátelé národa, a závěrečná výzva, aby v příštích podobných případech proti narušitelům „piety“ bděle zasáhly státní orgány. Jinak je vše na svém místě: imaginární „kamarád“ zastupující veškerý „dobrý lid“ v kontrastu k demonstrantům; propagandista a reprezentant státní moci stylizující se do pozice rozhořčeného outsidera; suverénní přivlastňování si dějin (protikomunistického odporu i listopadového převratu) spojené s vyděračským poukazování na oběti, které mají vždycky tu smůlu, že se nemohou bránit; požadavek, aby se „lid“ za všech okolností spořádaně a mlčky účastnil oficiálního rituálu atd. atp. Ten text by neměl uniknout pozornosti – je mimo jiné dalším výmluvným dokladem, kam postupuje vývoj v Čechách a čím jsou dnešní Lidové noviny.