První noc Mikuláše Medka v hrobě

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Listy (Řím)
rok vydání: 1985
strana: 64
jazyk: český

poznámka:
-
Je srpnová noc, která tě dala zemi a věčnosti.
Ty sám pohyblivý hrob, který maloval jiné
pohyblivé hroby, znehybněl.
Svůj obraz sis začínal vybavovat vleže
a vleže skončil svůj poslední sen o něm.
Nad tebou plná luna, která tě vždycky děsívala,
možná tě děsí i v hrobě a úplněk pohne
tvou netečnou smrtí.
Bál ses našeho světa a utíkal před ním do barev;
pokoušel tě druhý svět tajemným tikotem
nepozemských hodin; v hrobě ti začíná nový čas,
poznáváš to, nač všichni čekáme.
Neprostupnost hlíny tě chrání před vnějším náporem,
sníš o svých obrazech, které namaluješ jinak,
tvá představivost není omezena plátnem
a Hades ti nabízí nekonečné prostory,
kde nebudou už zakazovat tvé obrazy.

Poznáváš noc druhého světa.
Jeho kyvadlo jsi maloval,
ležíš nazad, obracení je zakázáno
a tvá sítnice vnímá jiný svět
pod podkořím rakve,
o němž se živí nedoví.
Tresť tvých barev vsakuje hlína,
rozpad těla trvá pár let,
rozpad obrazů staletí.
Vnímáš všechno, co jsi nemohl postihnout zaživa,
vteřiny splývají v bezčasí,
padá na tebe hluchotina země.
Tlení je součást bytí,
stáváš se imaginárním otiskem,
tvé šikmo mířící oči tíží víčka,
tvé uši hluchavka obrostlá dřevem,
ubolen světem docházíš velkého klidu.
Magická znamení smrti, která se opakovala
na tvých obrazech, ožila.
Jste tam už spolu, Balcar, Boudník, John ani ty
nedočkali jste se padesáti —
taková je naše doba.

Kovaříci klepy klep v tom tichu,
netopýři spoluhráči tvé smrti,
růžoví červi větří pach tvého těla,
píšťaly kostí začínají hrát svůj noční nápěv.
Tvých „Sedm trnů ve rtu" probodává
„162 cm křehkosti".
Tvé modré mikroiluze se stávají mikroiluzí tmy.
„Hluk ticha" rozřezáván břitkým nožem.

Tvůj pohyblivý hrob si našel své místo,
kolébka rakve je kolébkou zrození.
Nadvláda černě vypuzuje tvou rudou a modrou,
začínáš nový obraz tamtoho světa,
je neskutečný a snový jako všechny tvé obrazy
a neviditelný pro tento svět.
Nová paleta černí dráždí tvé bouřlivé ticho,
mžikají před tebou barvy podsvětí.

Nad hlavou slyšíš se milovat brouky a tráva přímí kořínky,
tvé nadrealistické sny přecházejí v nové vidiny.
Býval jsi na pokraji smrti,
vnímáš ji nyní celým tělem,
tvé svaly, tvé bělmo, tvůj mozek se uvolňují,
podvědomí má rozpon nekonečna,
co jsi s námahou viděl za živa,
vidíš lehce tušováním smrti.

Začíná metamorfóza tvého těla,
poznáváš hranice ohraničeného,
to nadskutečno, které jsi tušil.
Věčnost z tebe dělá novou bytost,
jedovatina černě ti uvolňuje vlasy,
řasy se odčítávají,
rty popelavějí.
Vryp času předává tě nesmrtelnosti.

Kohout kokrhá, ale nebudí tě.
Probouzíš se do jitra, které je tmou.