Lidskému duchu nelze zakázat touhu po nedosažitelném

podnázev: literarky.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: literarky.cz
rok vydání: 2016/05/20
jazyk: český

web: http://www.literarky.cz/blogy/jan-docekal/22101-lidskemu-duchu-nelze-zakazat-touhu-po-nedosaitelnem

poznámka:
Malíř a grafik Hynek Luňák (12. 4. 1926 v Praze - 14. 5. 2014 v Třebíči) získal soukromá poučení pro uměleckou praxi u Vladimíra Hrocha, Zdeňka Novotného, Františka Grosse a Antonína Kybala.
Čtyřicet let byl konstruktérem pletacích strojů. Ve výtvarné tvorbě, nejdříve konané jen ze záliby, uplatňoval v tematice přístavů a lodí osobitou formu konstruktivismu. V grafice byl orientován na kamenotisk. Nejvýznamnější částí jeho tvorby jsou parafráze s motivy antické architektury a imaginativních symbolů technického myšlení. Několikrát byl hostem na výstavách Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Uskutečnil dvacet autorských výstav. První v Galerii Lo Sprione v italské Florencii (v Itálii dlouhodobě pracoval v pozici konstruktéra). Ke druhé výstavě, kterou mu uspořádala v roce 1975 Oblastní Galerie Vysočiny v Jihlavě, napsal vyznání obdivu k technickému pokroku a technické imaginaci. Opis mně věnoval. Nyní, v roce Luňákových nedožitých 90. narozenin a čase retrospektivní výstavy v Třebíči, si dovoluji ono vyznání poprvé zveřejnit.

Víte, já jsem už od klukovských let zbožňoval techniku. Když jela kolem nějaká mašinka, ať už to byl vlak nebo sentinel, měl jsem oči navrch hlavy a všechno ostatní pro mne přestalo existovat. Jméno Archimedes bylo pro mne přesně vyhraněným pojmem už v pěti letech. Byl to starý vousatý pán v bílém hábitu, sedící na lavičce a črtající holí v písku nějaké obrázky. Tento výjev byl totiž nalepen na víku dřevěné stavebnice, ze které se tak krásně stavěly jeřáby. A já jsem se jich něco nastavěl.

A tohle mi vlastně zůstalo do dneška – Archimedes a jeřáby. Věříte, že ta představa Archimeda byla tak silná, že jsem se jednou vydal jej hledat až na Sicílii? V Syrakusách jsem prolezl celou čtvrť Ortygii v bláhové naději, že najdu jeho dům (a v něm snad starého vousatého pána v bílém hábitu, sedícího ve stínu peristylu a črtajícího zamyšleně v písku geometrické obrazce). A když jsem jej nenašel, vydal jsem se alespoň za město na výšiny Euryalo, kde dodnes stojí trosky klíčové pevnosti, kterou prý on navrhoval a stavěl. V poledním žáru jsem bloudil mezi troskami obranných věží, na kterých měla stávat zrcadla, jimiž dle pověsti z dálky zapálil v zálivu kotvící lodě římské flotily, obléhající město. A tak se mi s Archimedovou pomocí dostala nějak ta technika až do starověku a starověk do techniky. Víte, že slova technika a mechanika jsou řeckého původu? Jenom slovo „techné“ bylo snad trochu všeobecnějšího významu a znamenalo původně umění v nejširším slova smyslu. No a pověstný „deus ex machiná“ – bůh, kterého jeřábem spouštěli na jeviště antických divadel, když měl přijít na scénu – to už je zase technika v antice a opět se mi míchají jeřáby a složité konstrukce mezi torza soch a mezi trosky světa dávno zaniklého.

A vidíte, teď jsem zase u jeřábů. Setkával jsem se s nimi před lety často – ve Warnemünde, v Rostocku, na Temži v Londýně, v Portsmouth a v Southamptonu, v Gdaňsku a v amsterodamské rejdě, v Pireu i Janově. Jejich představa byla vždy provoněna mořem a nerozlučně spjata s loděmi. To nějak patří dohromady, stejně jako k lodím a přístavům patří houkání lodních sirén a kouzlo odplouvání. A jeřáby samotné? Nepodobají se tak trochu bájným Kyklopům, kteří prý přenášeli neuvěřitelně velké balvany ke stavbě svých zdí? Mně učarovala jejich spletitá konstrukce a pomalé rozšafné pohyby ocelových ramen, v jejich obří síle je cosi pohádkového.

Stačí jenom krok a jsme pojednou ve světě mýtů a legend. A při troše fantazie dokonce ve světě nesmrtelné Homérovy Odyssey. V Messinské úžině, kterou před víc jak třemi tisíci lety proplouval Odysseus, trčí uprostřed moře prapodivná nestvůra. Má ocelové tělo i paže, které jsou zeširoka rozevřené, jak chapadla obludné Scylly, která hubila projíždějící plavce. Je to gigantický sloup dálkového vedení, zásobujícího Sicílii elektrickým proudem. Dráty vedení jdou z paží obludy na pevninu i na ostrov. Hrozný vír Charybdy už dávno odnesly podmořské proudy, ale ocelová Scylla zůstala.

A tak se mi dostala technika i do Odysseova bloudění – snad trochu jako symbol něčeho, co přerůstá měřítko lidskosti a může se stát i hrozbou. Ale zakažte lidskému duchu toužit po nedosažitelném. Bylo už asi dáno lidskému pokolení do vínku usilovat o dosažení nedostupného, objevovat neznámé pevniny a tajemství hlubin vědy, slézat vrcholky hor a dobývat vzduch či hvězdné prostory. I řecké mýty vyprávějí o touze člověka mít křídla a objevovat neznámý um. A budou Ikarové, kterým slunce roztaví vosk křídel při letu k výšinám, ale budou i Daidalové, kteří doletí k cíli své cesty. Neboť start lidského genia se nedá zadržet.

Hynek Luňák, leden 1975

Hynek Luňák, Retrospektiva. Galerie Malovaný dům, Karlovo náměstí 53, Třebíč. Výstava je přístupná do 5. června 2016, otevřena v úterý až neděle od 10. do 12. Hodiny a od 13. do 17. hodiny. www.galerie-kruh.cz