Literární brak a veřejné knihovny

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: O pornografii a braku v literatuře
rok vydání: 1927
strana: 10-15
jazyk: český

poznámka:
Byli jsme vyzváni, abychom se účastnili debaty, kterou vyvolal návrh zákona proti literárnímu braku a pornografii v literatuře i ve filmu. Podáme pro debatu několik svých určitých poznámek a zásadních stanovisek, při čemž ovšem vynecháme otázku pornografie v literatuře a ve filmu, poněvadž nás zajímá hlavně literární brak a veřejná knihovna.
Přiznáme se, že nechápeme, proč najednou spravedlnost chce u nás zachraňovat veřejnou morálku, či dokonce etiku nebo estetiku a její hodnoty vůbec. Datum určitých začátků bývá vždycky velmi zajímavé, ale nevíme, proč by zrovna dnešní chvíle diktovala nutnost zákona proti literárnímu braku. Dělají to snad nedělní přílohy pražských časopisů, které musí konkurovat s obrázkovými časopisy a přinášejí obrázky nejroztomilejších tanečnic? Či chce vláda najednou spoutati zákonem proti braku a pornografii ducha moderních tanců, hlubokých výstřihů a ženských lýtek na ulici? Nebo je snad opravdu už nejvyšší čas, aby byly zachráněny nějaké „Vertgefůhle der Menschheit“, které jsou ohroženy?
Zdá se nám, že návrh zákona proti literárnímu braku octl se najednou před námi, aby zachránil víru v absolutní hodnoty, které už dávno nejsou hodnotami absolutními, nýbrž určitým relativním pojmem, který se dá těžko vymezit subjektivně i objektivně. Sám výraz „brak“, „Schund“, „Hinter-treppenliteratur“ je rovněž hodně relativní pojem a my marně hledáme pro tyto věci výraz přesnější. Kde vezmeme míru, kterou by se měřila morálka v literatuře nebo na plátně kinematografů? Kde vezmeme základní hodnoty nebo základní cenu lidských ctností a nectností, kterou bychom zkoumali morální specifickou váhu knihy? Operuje se mnoho s pravdou, krásou a dobrotou a zejména s pravdou, ale všichni víme, že to jsou čítankové pravdy, čímž rozumíme určitou výchovnou hodnotu hesel. Pravda, krása
a dobrota jsou konečné věci, které chválíme nějak ze zásady a v něž také věříme ze zásady velmi často jenom proto, poněvadž nám neškodí a my je i proto milujeme. Otázka nějaké absolutní hodnoty není těmito třemi pojmy vůbec řešena. Přiznejme taky, že bychom vypadali úžasně nemoderně, kdybychom po epoše přehodnocení všech hodnot najednou přicházeli s určitými fetiši jako zachránci dobrého života před špatným. Jistěže nemůžeme býti jednoduše pro nějakou literaturu či „grafii“, které mají dobrou chuť a nám se dobře líbí. Či rozhoduje zase najednou nějaká užitečnost či škodlivost v literárních věcech, aby se podnikal hon na věci neužitečné? Kdo zná jenom trochu přírodopis, ví, že tam právě bylo toto dělidlo opuštěno, neboť přírodopis se musí zabývati každým jedincem v přírodě a zkoumati jeho život s tisíceré stránky a nikoliv pomáhati si rozdělením na zvířata škodlivá a užitečná, což je zase věc, která patří do čítanek nebo do cestopisů hrdinů džunglí. Doufáme, že toto laciné stanovisko nebude dneska předmětem debaty a že nebudeme tu hovořiti o všeobecné potřebnosti v literatuře nebo dokonce o doporučitelných ctnostech, které je nutno fedrovati tím, že se zakročuje proti knihám, jimž říkáme literatura „necudná“. Pak bychom se mohli dostati do velké debaty o libých a nelibých pocitech. Zdá se však, že tyto věci rozhodují velmi často v otázce pornografické literatury skrytě. Na toto pole nepůjdeme zásadně, poněvadž jde opravdu o věci dosti vážné.
Druhé naše zásadní stanovisko bylo by diktováno pro nás, pokud se týče literárního braku a veřejných knihoven, nařízením vlády republiky k zákonu o veřejných knihovnách, kde ve článku třetím máme už částečně dnešní otázku nějak úředně rozřešenu. Snad už opravdu není zapotřebí, aby byla řešena pro nás ještě jednou úředně. Bylo by to mnoho dobroty najednou a řekněme docela otevřeně, že o ni nestojíme, neboť bráníme svobodu knihoven na prvém místě. Nechceme, aby se nám do knihoven hrnuly zákazy knih a zatím s radostí konstatujeme, že se nehrnou. Snad jsme opravdu dosti vzdělaným národem, abychom si ve volných rozpravách různých sjezdů a konferencí rozřešili otázku výběru knih co nejsvědomitěji sami. A není zapotřebí, aby do toho zasahovala vláda svými předpisy a zákon svým vymezováním a svými definicemi. Mluví se leckdy o balkanizaci střední Evropy - nevěříme, že by kdy nadešly u nás doby, v nichž by nová vláda měnila po staré vládě dokonce osvětová nařízení se školníky ve školách, ale ovšem jsme znepokojeni, víme-li, že jsou tu najednou velmi vážné starosti o duševní zdraví občanů, resp. že se začíná dělati nějaká výchova dospělých tím, že se budou kontrolovati snad výklady u knihkupců a regály v knihovnách. To by byl pramizerný začátek velkolepé akce pro osvobození člověka, jak bychom rádi klasifikovali výchovu dospělých v národě. Vrátíme se k této věci ještě v poznámkách.
Podle nařízení k zákonu o veřejných knihovnách nepatří do knihovny spisy umělecky a obsahově bezcenné, výtvory nemravného rázu. tak zvané krváky, detektivní a indiánské povídky, které senzačním způsobem dráždí fantasii čtenářovu, pamflety, snižující tendenčně celé stavy nebo vrstvy obyvatelstva, jakož i díla, směřující proti trvání a celistvosti státu československého. Máme toto všechno zahrnouti pod souborný název „literárního braku“? O senzační literatuře jsme měli veřejní knihovníci mezi sebou plno rozhovorů a nejsme s nimi u konce, stejně nejsme u konce s otázkou, co je literatura umělecky a obsahově bezcenná — teď se to najednou prostě úředně oklasifikuje a vysvětlí? Nevěříme tomu proto, poněvadž to není možno. Díla, která směřují proti celistvosti státu, nemají prý býti pojata do veřejných knihoven, ale velmi často jde např. o sociologii, která má velký význam pro moderní dění v Evropě, dojde snad k tomu, že se literatura bude klasifikovat na literaturu poslušnou a na literaturu velezrádnou a zemězrádnou? V Německu protestoval 20. února ochranný svaz německých spisovatelů proti posledním rozsudkům německého říšského soudu, který konstatoval dosud neznámý přestupek a zločin literární velezrady, pro který měl býti odsouzen nejenom autor, nýbrž i nakladatel, sazeč a kolportér. Zavésti nějaké podobné věci u nás znamenalo by zavésti soukromou censuru ubohých mozků, resp. stal by se zákon o literárním braku, pokud by se týkal nějaké velezrádné literatury, vítanou příležitostí pro denuncianty a spravedlnost musela by počítati hlavně na pomoc těchto lidiček. Do těchto nížin nesestoupíme nikdy a chce-li se návrhem nového zákona vyjíti vstříc zbytečné reakci, jejíž směšné řádění v Maďarsku bylo vylíčeno v posledních dnech v novinách, pak prohlašujeme, že jako slušní lidé nevyjdeme jí ani na krok vstříc. Jedná-li tato anketa o literárním braku s hlediska definice, kterou pro slovo „brak“ vytváří Masarykův naučný slovník, že totiž „brak“ znamená „věci poškozené, odložené nebo upotřebené“, pak tuto anketu vítáme se srdečným nadšením, neboť máme v republice plno veřejných knihoven, které jsou plny tohoto „braku“ ze starých spolkových knihoven, a bylo by opravdu na čase, aby byl vydán nějaký zákon proti tomuto braku a aby stát zaopatřil nám všem trochu peněz, o hodně více než dnes, na nákup pěkných nových knih, kterých máme pořád velmi málo. Půjde-li o tuto debatu, jsme hotovi okamžitě vyhotoviti nejplamennější resoluci pro návrh tohoto zákona.
Naše poznámky k dnešní anketě jsou tyto:
1. Návrh zákona proti braku a pornografii týká se jistě v prvé řadě obrázků. Všade tam, kde šlo o debatu v parlamentech, šlo hlavně o „pornopéinture“ vždycky spíše než o necudnou literaturu. Zdá se, že všade se chce začíti rozmanitými návrhy zákonů proti pornografii hlavně s výchovou visuelních typů a je vidět, že věc není nikdy řádně vyčerpána. Pornografie ve filmu nás ovšem velmi silně zajímá, poněvadž jde o silnou konkurenci s veřejnými čítárnami a knihovnami. Podle poloúřední statistiky máme na 1100 kin v celé republice, a počítáme-li na jedno kino v menších městech ročně 200, ve velkých ročně 900 představení a pro každé představení návštěvu 200 osob, jak jsem nedávno četl v novinách, dostáváme roční průměrnou návštěvu 44 000 000 osob, které zaplatí za návštěvu kina a za požitek viděti často nejhloupější filmy ze zahraničí přes 220 000 000 korun. Co způsobí zákon o pornografii v této ohromné fabrice? Vypravuje se, že ani cenzurní sbory nic nesvedou, poněvadž majitelé kinematografů platí vysoké daně a odvolají se na ně, když je nejhůře. Proč nám nepomůže stát proti této hromadné výchově vizuelních typů tím, že donutí města, aby stavěla velké čítárny, kde by lidé mohli čísti knihy i časopisy? Proč začíná najednou stát prostě nějakou akcí proti nemravným scénám ve filmu? Boj proti pornografii je tisícinou velkého boje pro kulturu vůbec, proč začínáme tisícinou, která je možná poslední a jak již jsme ukázali, hodně podezřelá?
2. Všechny zákony proti pornografii, proti literárním brakům atd. jdou hlavně proti pudům a „instinktům“ davů. Rozumí se, že na prvém místě jde se hlavně proti pohlavnímu pudu a zase z nějakého čítankového stanoviska. Poněvadž pohlavní pud u dítěte je vždycky věc hodně choulostivá, jde se proti této choulostivé věci i u dospělých. Výsledek bývá potom ten, že i sexuální výchova bývá sensací a není výchovou prostou. Faktum je, že se žene potom útokem proti instinktům vůbec, jako by byly něco sprostého a amorálního, ačkoliv víme, že jde velmi často o špatně definované lidské náklonnosti a o nic jiného. Na všech stranách nás korigují a vedou jakási slovíčka, která velmi často nejsou než špatnými výrazy všeobecných pravd. A do této morální Číny máme jít ještě s novými zákazy? Zavede stát snad nějakou výchovu mas proti pornografické literatuře? A to se ještě nezmiňujeme obšírněji o problému literatury a pohlavního pudu vůbec! Každý ví, jak tyto věci úzce souvisí a každý může z hlavy vypočítati ihned slavné případy velkých pornografických omylů, zejména v literatuře naturalistické. Máme se najednou vracet do těchto slavných dob?
3. Pro nás by znamenal výraz „literární brak“ tu literaturu, která se nejvíce žádá a čte, ale tady se ovšem se zákony o braku nic nepořídí. Existuje literatura, kterou vyrábějí literární nádeníci a která je určena jistě hlavně pro výchovu akustických typů, neboť nahrazuje všechno povídání na pavlačích a u kávy, ale co svedeme proti této literatuře, proti tomuto líbivému zboží? Tento brak by se měl nějak energicky potírat, ale jsou lidé, kteří nečtou než tyto knihy, a jsou nakladatelé, kteří nevydávají než tlusté romány různých veličin, jichž typem je Gourths-Mahlerová, do nekonečna. Kdyby se o tomto braku mělo vážně mluviti, zase bychom museli žádat, aby nám stát, země a obce vyšly vstříc většími dotacemi a větší ochotou ve výstavbě půjčoven a čítáren.
4. O výchově občanstva a o funkci knihoven máme svoje určité názory. Stojíme zásadně proti netvůrčí literatuře, a ta je nám daleko větším zlem než literatura pornografická. Nehodnotná literatura závaluje naše knihovny. Jsou to šedé hory praobyčejně zpracovaných životních příběhů, jsou to kopce skutečného braku, v němž je velmi málo umění, jsou to celé řady románů, které nejsou než ubohými kompilacemi lidského ducha - dejte nám peníze, pánové, na opravdu pestrou četbu, abychom českému člověku mohli v knihovnách otvírati okna do světa! To by byl nejlepší boj proti literárnímu braku a odpusťte, že to tady neustále zdůrazňujeme. Máme už svaté právo na tyto stížnosti a máme povinnost přicházeti s nimi do každé debaty.
5. Přiznáme rádi, že určitý význam mohl by míti návrh nového zákona v otázce nehodnotné literatury pro mládež. To však by mohly obstarati jako doposavad zcela dobře učitelské organizace nebo spolky pro dětskou četbu. Ovšemže by tu měla býti nějaká stálá komise, která by vydávala seznam hodnotné dětské literatury každý rok.
6. Četl jsem nedávno Masarykovu definici knihy. Kniha prý je spojením s nejlepšími lidmi všech dob a národů. Je to definice dobrá, ale platí jen pro inteligentního čtenáře. Ve skutečnosti nehledá průměrný čtenář v knize než to, co hledá průměrný divák v divadle, tj. sebe sama a všechny hlouposti tohoto života. Průměrný čtenář obyčejně bývá knihou spojen jenom sám se sebou, školy měly by o významu knih přednášeti hodně prakticky a účel knihy nebo její poslání mělo by se vykládati hodně věcně. Půjdeme-li neustále mezi lid s věčným poučováním o tom, čím kniha má být, a nenaučíme-li národ viděti v knize, co kniha vlastně je, budeme konati marnou a zbytečnou práci. Ve školách mělo by se mluviti o významu vlastního vzdělání po školní návštěvě, měla by se vykládati každá nejintimnější práce s knihou, aby vzdělání dospělých v národě nebylo neustále odbýváno výklady všeobecnými. Napsali jsme se už o těchto věcech dost, nebudeme je opakovat. Návrh zákona o literárním braku není v základě než právě kus špatné metody, kterou poučujeme široké vrstvy o významu knihy vůbec. Na jedné straně mluvíme o vznešeném světě knihy a na druhé straně budeme knihy cejchovat? Do tohoto praktického světa tyto dvě krajnosti rozhodně nepatří.
7. Výchova občanstva nezaručuje se nikterak zákonem o literárním braku, nýbrž opravdovou debatou o nutnosti výchovy dospělých vůbec. Poukázali jsme už na to, jak v Německu spisovatelé odmítli delikt literární velezrady. Mezi českými knihovníky je také mnoho literárně tvůrčích lidí, kteří jistě se mnou souhlasí, že nemáme pro zákon o literárním braku a pornografii pražádného nadšení. Je faktem, že nakonec by celou práci proti pornografii a proti braku obstarávali lidé, k nimž bychom nemohli míti důvěru, nebo dokonce denuncianti s policií. To by ovšem byla velmi groteskní podívaná na svobodu uměleckého tvoření v naší republice.
Shrnuji: Pokládáme debatu o návrhu zákona proti literárnímu braku a pornografii v literatuře a ve filmu za věc dobrou.
Jsme přesvědčeni, že nějakého zákona proti literárnímu braku a pornografii není vůbec zapotřebí.
Doufáme, že debata skončí projevem, jímž budou zdůrazněny větší povinnosti státu ve výchově dospělých. Zákon proti pornografii není povinností naléhavou.

Literární brak a veřejné knihovny

Literární brak a veřejné knihovny