Jméno do slovníku: Jiří Hůla

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Pól - revue bez hranic
rok vydání: 1990
počet reprodukcí: 1 čb
portrétní fotografie: 1 čb
strana: 19
jazyk: český

poznámka:
-
Otištěno bez autorizace
-
Je-li Čechoslovák v cizině milovníkem kulturních kuriozit, neměl by si při případné návštěvě vlasti nechat ujít návštěvu nejpozoruhodnější české galérie. Adresa zní: Galérie H, Gottwaldovo (zatím ještě…) náměstí 49, Kostelec nad Černými lesy. Proč ta pozoruhodnost? Už šest let je to jediná soukromá galérie v republice.
Jiří Hůla (1944) je vzděláním matematik, původním zaměstnáním programátor, duší však výtvarník. Galérii založil se svým bratrem, akademickým malířem Zdenkem Hů!ou, a po celá ta léta byli ti dva jedinými jejími pracovníky, mecenáši i hromosvody komunistických blesků. Dejme prostor otázkám a odpovědím.
Kdy jste se upsal výtvarnému kumštu?
Kdysi jsem si život nedovedl představit bez hřiště a tělocvičny. A taky bez matematiky, tu jsem dokonce v Olomouci studoval. Pamatuji se, že po jedné návštěvě univerzitní knihovny pro mne dosavadní zájmy ztratily smysl. Začal jsem víc číst, psát, kreslit, a taky kouřit a chodit do hospody. Psal jsem básničky, ty se brzy proměnily v konkrétní poezii, konstelace, experimentální texty, posléze ve strojopisy.
Co takzvané občanské zaměstnání?
Sedm let jsem učil v Opavě. Krásné čtyři roky jsem hlídal v Jiřském klášteře. A dlouhých osm let jsem pracoval u počítače. Platili mě málo, ale bylo to celkem volné zaměstnání, mohl jsem realizovat spoustu nápadů a plánů. Rok 1979 byl důležitý, to jsem přestal kouřit.
To vždycky nastane problém co s rukama nemyslíte?
Naštěstí jo. Začal jsem s těma rukama víc pracovat, vytvářet výtvarná díla. Nejdřív obrazové varianty formálních postupů, používaných před lety ve strojopisech, hlavně v manipulacích s textem, konkrétně s Rimbaudovým sonetem Samohlásky. Znáte to, redukce, redundance, transformace, zrcadlení, posunutí,
Neznám, ale pokračujte, prosím.
Nevadí. Brzy jsem pochopil, že všechna dílka mají něco společného. Oblast tohoto zájmu jsem nazval Přeuspořádání jednotek vizuálních informací. U přeuspořádání mě nezajímala metafora, ale výstavba obrazu, jeho možnosti. Moje práce se brzy rozběhla mnoha směry. Objevil jsem řadu nových výtvarných postupů a technik. Třeba kresbu skalpelem, tu snad u nás dělám jediný, také otisky redukcí a zbytků po kresbě skalpelem, transformace do funkčních sítí. A taky rastrové koláže.
Co mi řeknete o Galérii H?
Založili jsme ji s bratrem v roce 1983. Finančně nás sice zruinovala, ale potřebovali jsme nějaké světýlko v tom normalizačním temnu. Přitom ta galérie není naší hlavní životní seberealizací. Zdenek je hlavně malíř, já jsem hlavně a předně výtvarníkem. Máme tu studijní archív, máme tu diatéku. Galérii nám pomohlo výtvarně budovat devět umělců a jedině ti tu taky měli samostatné výstavy. Ostatní výstavy byly vždy skupinové, konfrontační.
Ale stejně, jak stíháte ve dvou provoz galérie?
Děláme na doraz, ale taky nám hodně lidí zadarmo pomáhá, bez nich by to nešlo. Ti lidé pomáhají s dopravou, s organizováním výstav, i se zednickými pracemi.
Kdo platí náklady provozu?
Kdo by je platil, ty jdou pochopitelně na úkor ekonomického standardu našich rodin. Naše rodiny se prostě provozu galérie podřídily, i organizačně, my tady přece bydlíme. Při stovkách návštěv mizí pojem soukromí. Ale to, prosím, neříkám, abych si stěžoval. My potřebujeme mít dojem, že děláme něco Smysluplného, a tohle smysl má. Předtím jsme kolem sebe všude slyšeli, že v tom tuzemském temnu se nedá nic dělat. Jenže to říká ten, kdo nic dělat nechce. Možná to není moc, ale vybudovali jsme galérii, kde se vystavující nikdy nekádrovali, kde se neperzekuoval žádný výtvarný směr. Možná to není moc, ale nám to dává smysl bytí.
Jak to, že vám úřady tuto galérii povolily?
On nám ji hlavně nikdo nikdy nepovolil. Jsou to nakonec naše soukromé prostory. Ovšem zpříjemňovat nám život, to úřady dovedly, to jo. Když jsme tu v osmaosmdesátém uspořádali výstavu historických a současných loutek, děti z protější školy se na ni nesměly přijít podívat. Nedostali jsme k výstavě povolení a tak musela být pracovní, čili neveřejná. Mnoho výstav nám nezakázali jen proto, že o nich nevěděli. S vděkem místních úřadů jsme ostatně nikdy nekalkulovali.
Váša galérie H bude mít určité v české kunsthistorii své důležité místo. Jaký je její význam teď, když v republice přibylo výstavních možností a zmizely nesmyslné administrativní bariéry?
Nám se, aspoň doufám, podařilo dokázat, že u nás neexistuje dvojí kultura, oficiální a neoficiální, že moderní výtvarné umění je sice mnohotvárné, prakticky bez hranic, ale že všechny tvůrčí tendence dneška patří logicky k sobě. A snad jsme ukázali na nesmyslnost jakékoli reglementace. A teď? Nic moc se nezmění, my jsme nikdy nepracovali proti něčemu, ale pro něco, pro tvůrci dialog, pro uměleckou konfrontaci, pro lidskou sounáležitost. Pro tyhle věčné problémy.
Tak nám na závěr řekněte, jak teď žijete?
Peru se za ekologické ozdravení svého města, stále víc píšu o výtvarném kumštu, no a taky jsem zaměstnán. Jako výtvarný
Ať se vám to všechno zdaří.