Blíží se 10. výročí úmrtí Zdenka Seydla...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Zdenek Seydl: Grafika a kresby
rok vydání: 1987
počet stran: 3
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
Blíží se 10. výročí úmrtí Zdenka Seydla, který se narodil před 72 roky v Třeboni a značnou část svého mládí prožil v Táboře, v péči svého dědečka a babičky. Dosud jsme mu dlužni přihlášení k jeho dílu. Důvodem k připomenutí však není pouze regionální zájem, ale vědomí hodnoty jeho díla. Zejména jako úpravce knih se zařadil mezi přední tvůrce. Nebyl jediný kdo se s úspěchem propůjčil krásné knize. Z předchůdců lze připomenout alespoň V. H. Brunnera a Josefa Čapka, z vrstevníků Františka Muziku a Oldřicha Menharta, zajíždějícího na letní pobyty do Jindřichova Hradce a z mladších alespoň nedávno zesnulého Milana Hegara. I o Seydlovi však platí, že byl jedinečný. Nejenom vlastní tvorbou, ale i svým vlivem a příkladem přispěl k mnoha úspěchům naší polygrafie. Jeho zřetelně dekorativní cítění, schopnost souznění výtvarné mluvy s obsahem knihy, respektování čtenářského určení upravované knihy a technická jistota mu dovolily uplatnit takové výrazové prostředky, že česká kniha ožila a omládla. Zde je dlužno připomenout, že se Zdenek Seydl v tiskárně vyučil. Později absolvoval uměleckoprůmyslovou školu u profesora Kysely. Moc dobře věděl co a jak lze tisknout. Stal se umělcem, ale zůstal dělníkem polygrafie a to dělníkem citlivým až něžným.
Seydl měl mimořádný cit pro materiál, důkladnou školskou průpravu, talent a úpornou snahu překonávat potíže. Proto si jej můžeme připomenout nejenom jako malíře a tvůrce grafických listů, ale i jako ilustrátora a typografa, navrhovatele obálek a přebalů knih, jako tvůrce plakátů, navrhovatele divadelních kostýmů, intarsií, hraček, koberců, kretonů a šatovek. Svůj talent uplatnil i v kresleném filmu. Byl autorem filmů: „Basa tvrdí muziku", „Šváb"; spolupracoval při filmech: „Paraplíčko", „Písnička a lev".
Ve všech těchto oblastech se dobře uplatnil. Pomohl mu jeho sklon k dekorativnosti a ke stylizaci. Tento sklon mu však nebyl ke škodě při volné tvorbě. Neboť není pouze vnější. Seydlova stylizace a dekorativnost není jenom výsledkem, ale je i cestou k poznání. Je to výrazný a neoddělitelný znak jeho výtvarné řeči. Seydlovo poznávání má vždy subjektivní charakter. Patrné je to i na portrétech. Nikdy však neumrtvuje živý organismus, ba naopak mnohdy oživuje i věci. Už u obrazů vystavených v roce 1943 to bylo zřejmé. Většinou to byla zátiší, na nichž byly věci nejvšednější: pár střevíců, kedlubny nebo klíčící brambory. Seydl je však přetvořil ve zvláštní svět barevných ploch, vymezených jednoznačnou a graficky cítěnou linií. Touto linií zakládá zvláštní rytmus zobrazeného objektu, živočišně pulsující a nutící k dialogu. Přitom je způsob zobrazení zdánlivě velice prostý. Barvy mají čisté tóny a nic nepředstírají. Nevypovídají o kvalitě povrchu zobrazené hmoty, o její křehkosti či jiných kvalitách, nevypovídají o osvětlení ani prostoru, nevytvářejí ani iluzi většího celku. U Seydla není ani kytice celkem, ale skupinou samostatných květů s nezadatelným právem na vlastní existenci. Prostor bývá nahrazen pouhou barevnou plochou, někdy rozdělenou na spodní a horní část. Naznačená zjednodušení někdy znesnadňují sdělnost, ale umožňují užití obdobných prvků v různých výtvarně zpracovávaných materiálech. Brouci, kteří měli být původně názorným dokladem v přírodopisné knize, jsou nenásilně převedeni nejenom do volné grafické tvorby, ale i na potisk šatovek. A naopak ornamentální dekor keramiky má možnost přeměny v živý organismus, jemuž je věnován obraz nebo grafický list. Umění užít ten správný převodový klíč a vyvarovat se možných chyb bylo Zdenku Seydlovi vlastní a vědomě je rozvíjel. Pomocí mu byl výrok čínského básníka Wou You: Čtyři chyby, kterých jest se vyvarovat jsou: nedbalost, nasládlost, sprostota, bravura. V tomto smyslu nám Seydl zanechal dílo rozsáhlé a bez kazu.
Seydlova cesta k umění nepatří k nejsnazším, i když je přímočará. Už jeho dětské kresby byly dokladem mimořádného talentu. Potvrzeno to bylo udělením 1. ceny na výstavě dětské kresby v pražském Mánesu. V létech 1932 až 1933 absolvoval jednoroční kurs grafických technik na Státní grafické škole u profesora Jana Konůpka. Za úspěch lze jistě počítat, že i jeho práce byla vybrána na výstavu této školy v Londýně. Přesto se v dalších létech (1933—1936) vyučil typografem v České grafické unii v Praze. Ani zde nebyl přehlédnut a obdržel 1. cenu za učňovské práce v pokračovací škole. V létech 1935—1937 se zúčastňoval výstav Mladé kultury v Praze. V době studií v uměleckoprůmyslové škole, která započal v roce 1936, se zúčastňoval na výstavách v divadle E. F. Buriana, v „déčku".
Rozhodující a určující složkou Seydlova projevu byla vždy kresba. Z ní vycházel a vracel se i ke kresbě z dětství, aby ji v nových variantách a obohacenou vnášel do svého současného výtvarného usilování, aby umocňoval její poznávací schopnost i sdělnost. Je to kresba neustále kultivovaná, ale nezapře svůj dětský původ. Dává radost z hravých linií, k nimž zákonitě patří výrazně barevné plochy. Seydl hraje vždy na veselou strunu. I když tvořil obludné postavy a nelidské stvůry, jimiž se vyrovnával s temným obdobím nacistické okupace, vmísil k odsouzení i zahořklý výsměch. Nebyla to karikatura, ale bizarní groteska. Grafické listy Nadčlověk, Furor teutonicus, Homo sapiens, několik variant Zaměstnance a další jsou přesvědčivým odsouzením zaniklého režimu.
Koncem války se náhodou dostal k přípravě ilustrací pro přírodopisnou knihu. Objevil tak pro sebe svět ryb, brouků, ptáků a zvířátek i závazný příklad rytecké brilantnosti v obdobných publikacích 18. stol. Odtud lze odvodit jeden ze směrů Seydlova usilování — snahu po dosažení artistního projevu. Použitou technikou byla nejčastěji suchá jehla. Rak, slepice, beran, brouk, hroch či bleška. To je jenom namátkový výběr z řady živočichů, které vznikaly jemnou, promyšlenou a cítěnou šrafurou na jeho deskách. Často je ručně koloroval. Přinášely nejenom radost, ale i důvod k zamyšlení. Antropomorfní znaky se nedaly přehlédnout. K nejúspěšnějším Seydlovým ilustracím patřily ty, kde zvířátka mohla „promluvit". Už ve čtyřicátých létech to byly ilustrace k Olbrachtově knize O mudrci Bidpajovi. K vrcholným dílům patří ilustrace k Bajkám La Fontaina, vydaným v roce 1959. Ty však již patří k jinému směrování tvorby Zdenka Seydla. Ke zvýraznění siluety, dekorativnosti a linií objektu v takové míře, že se zobrazení přibližuje ornamentu. Takto se brouci, jejichž symetrie ornament napovídá, ale i zvířátka a lidé proměňovali, ale bez ztráty vlastní životnosti. Tato tendence je u Seydla bytostná. Patrná je už v jeho dětských kresbách. Dále ji rozvíjel na základě znalosti čínského umění a orientální malby. V roce 1957 měl při svém tříměsíčním pobytu v Číně možnost hlubšího seznámení s uměním, jež mu bylo i příkladem a inspirací. Snad nejvíce jej však poznamenaly zážitky z dětství. Celý život vlastně zůstal okouzlen parádním příborníkem, ve kterém měla babička uloženy mnohé starobylé předměty, titěrnosti a památky. Jejich pestrá směsice byla násobená zrcadlovou stěnou a přitahovala. Seydlovi zůstalo i okouzlení z poutí, z maleb na kolotočích a střelnicích. Vždy se dokázal nadchnout lidovým uměním. V návaznosti na tyto zdroje tvořil svůj svět a dával návod k polidštění světa pro všechny. Vypadalo to prostě, ale je to velké dílo.
Malíře s tak citlivou duší nemohl minout ani vliv hudby. Zamiloval si především hudbu Leoše Janáčka a vytvořil na ni celý cyklus barevných kreseb. Tak jako zkoušel výtvarné přepisy hudby, stál na počátku padesátých let na prahu abstraktního umění. Nikdy však nepřekročil tu hranici, která vymezuje jeho svět. Zůstal vždy svůj. Nepřiřadil se ani k žádné módní vlně, nepřizpůsobil se ani požadavkům popisnosti. Byl sám, ale ne osamocený. Byl velice současný a zároveň prostý a nepředstírány. Prostota jeho očistného projevu je vzácnou hodnotou. Byla jeho bohatstvím a je darem, který je vděčně přijímán. Celým svým dílem jakoby ilustroval výrok básníka Josefa Hory: „Ve světě umění není pravdy většiny. Je jen věrnost sobě. Ne k svému já, ale k svému vidění světa, k svému způsobu přetvářet jej v rytmus, v obraz a podobenství".
Když v roce 1954 zahajoval výstavu Zdenka Seydla malíř Ota Janeček, uvedl několik myšlenek jež od něho kdysi slyšel. Předal je jako průvodce a vykladače Seydlových záměrů a úsilí. Přijměme je také tak i s odstupem času:
Nešlapte tam, kde minulé noci svítily světlušky.
Pták v kleci jatý, zří závistivě na motýly.
Až budou mrtev, přijď cvrčku náhrobek můj opatrovati.
-
(nejsou to Seydlovy myšlenky, ale překlady japonských haiku – jih)

Blíží se 10. výročí úmrtí Zdenka Seydla...

Blíží se 10. výročí úmrtí Zdenka Seydla...