Jedinečný svéráz Ladislava Horáčka

podnázev: www.revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2015/07/27
jazyk: český

web: http://www.revolverrevue.cz/viktor-slajchrt-jedinecny-sveraz-ladislava-horacka

poznámka:
-
Ke způsobům, jak smysluplně přežívat normalizační bezčasí, patřily i zdánlivě nesmyslné aktivity. Třeba v hospodách bylo možné narazit na výřečné mládence, kteří k pobavení stolní společnosti rozvíjeli prapodivné nápady a někdy své okolí strhli k jejich realizaci. Takto se počátkem sedmdesátých let zrodila Protialkoholní společnost dr. Řimsy. Nejdřív jako studentská recese, avšak hry s absurditou, které pěstovala, měly posléze překvapivý dosah. Desítky chytrých a vzdělaných účastníků si při nich procvičovaly komunikační i organizační schopnosti, podnikavost a kreativitu, pro něž tehdy jinde nenacházely uplatnění. Stmeloval je také kult Josefa Váchala, tehdy skoro neznámého umělce, outsidera a jednoho z praotců českého disidentství.
Ladislav Horáček, známý nakladatel z Prahy a Litomyšle, který nás minulý týden opustil ve věku 68 let, se k řimsologům připojil až později, svou činorodostí však mezi nimi brzy vynikl. Osobně jsem ho ale poznal jinde, někdy počátkem osmdesátých let na obchodních jednáních v Knižním velkoobchodu, kde zastupoval Středočeské nakladatelství. Dlouhovlasý mládenec s brýlemi a bradkou připomínal svým vzhledem démonické anarchisty z Dostojevského románů, ale ve skutečnosti byl jejich pravým opakem, jak jsem brzy poznal, když jsme po schůzích zašli na pivo. Středoevropská ironie se u něj snoubila s anglosaskou praktičností, měl zdravé instinkty i rozum, ale také smysl pro hravý, někdy bláznivý, někdy sarkastický humor. O řimsologických aktivitách mi často vyprávěl. Sám se v posledních letech totality věnoval natáčení 8mm černobílého velkofilmu podle Váchalova Krvavého románu, v němž každý obraz zachycoval jednu větu. Bylo to pracné, žádný sukces z toho nekynul, ale houf zúčastněných se skvěle bavil a Láďa si nanečisto vyzkoušel pracovní styl, který se mu později osvědčil při podnikání. Jako šéf a majitel jednoho z prvních soukromých nakladatelství, které založil v prosinci 1989 a jemuž dal váchalovský název Paseka, připomínal vůdce party kluků a holek – pro své kolegy i spolupracovníky si vymýšlel stále nová dobrodružství. Tím prvním bylo vydání kultovní knihy, kterou se předtím pokoušel zfilmovat.
Už v dobách, když jsem ho poznal, byl rozvedený a žil převážně po hospodách, kde se s přáteli obvykle scházel před polednem a často tam vydržel až do pozdních hodin. Jeho hlavní stany se postupně střídaly, bylo možné ho najít U Modré štiky v Karlovce, později v Krušovické pivnici ve Vězeňské nebo U Staré školy v Bílkově ulici. Když jsem za ním občas k večeru zašel, snad nikdy jsem jej nezastihl opilého, náladu si uměl přiživovat s neobyčejnou výdrží. Nejslavnější éra jeho hospodského pobývání je spjata s kavárnou Paseka, kterou si roku 1991 zřídil u svého nakladatelství v Ibsenově ulici. V sále s výhledem do stinného vinohradského dvora vedl po celá devadesátá léta valnou část pracovních jednání, zde se svými blízkými promýšlel nejvýznamnější ediční projekty i obchodní strategie, zde jej navštěvovali autoři, novináři, distributoři i knihkupci. Láďa v nejmenším netoužil po tom, aby byl pokládán za intelektuála, volil masku lehce potrhlého bohéma, jeho myšlení nicméně vycepovala nedokončená studia matematiky i dovršené studium filosofie. Neliboval si v odtažitých spekulacích, hovořil prostě a nenuceně, ale většinou se trefil do černého. Z kavárny Paseka učinil na několik let jedno z nejdůležitějších ohnisek pražského kulturního života, než se musela kvůli novým majitelům budovy i s nakladatelstvím vystěhovat. Redakce se pak usídlila v Laichterově domě u Riegrových sadů a Horáček nalezl nové hospodské útočiště v salónku restaurace U Rudolfina, odkud se po čase přesunul do pivnice U Parlamentu ve Valentinské ulici.
Připomínat v nekrologu zasloužilého muže jeho zálibu v popíjení a hospody, kde vysedával, se může zdát málo pietní, avšak jedinečný svéráz Horáčkovy osobnosti i jeho nakladatelského díla z hospodského prostředí přímo vzešel. Svým životním stylem spontánně navazoval na české i evropské kulturní tradice, které byly přinejmenším od konce 18. století výrazně dotvářeny pijáckými spolky a stolními společnostmi v restauračních zařízeních. V západních metropolích se moderní duch rozvíjel především po kavárnách, u nás se substrátem národního obrození i zázračné obnovy téměř zapomenutého českého jazyka staly pivnice a šenky. Také Horáček, byť nostalgik starého Rakouska, se k obrozencům svým způsobem přiřadil. Bolestně si uvědomoval škody, jaké během půlstoletí totalit postihly české písemnictví, vzdělanost, historické vědomí, a svůj ediční program zaměřil na jejich nápravu. Nejenže dokázal vydávat mimořádně kvalitní tituly, ale také svým podnikáním nemálo vydělat – zisk ovšem vkládal do dalších obdobně hodnotných a nenahraditelných kulturních projektů, nikoli do úzce soukromých materiálních požitků. Nejvíc ho zajímaly dějiny. Už dlouho znal z hospod řadu předních historiků, z nichž pak v kavárně Paseka povstala vskutku výjimečná stolní společnost, jež jiskřila kreativními nápady. Měl jsem občas tu čest posedět u jeho stolu s Jiřím Rakem, Antonínem Klimkem, Pavlem Bělinou, Petrem Čornejem, Janem Gebhartem či Jaroslavem Hrbkem a mohu dosvědčit, že se koncepce i oponentury nejvýznamnějších historiografických projektů, vrcholících devatenácti svazky Velkých dějin zemí Koruny české, rodily právě tam.
Některé Láďovy nápady mi ovšem připadaly šílené. Vzpomínám, jak jsem mu rozmlouval reedici Ottova naučného slovníku, jehož postupné vydávání pak živilo Paseku dobrých deset let. Takovému úspěchu zastaralé encyklopedie jsem nevěřil nejen já, ale snad nikdo z knižní branže, a dodnes nevím, zda jej přisoudit Horáčkovu geniálnímu instinktu anebo zázračnému štěstí. Rád jsem si představoval, že má ve vyšších sférách vlivného přímluvce, možná Josefa Váchala, jehož památce sloužil oddaně a obětavě do konce života. Zpřístupnil čtenářům řadu jeho nedostupných děl a vedle výše zmíněného filmu nastudoval na motivy Krvavého románu i neobyčejně zábavnou zpěvohru, kterou bylo možné navzdory notně rouhavému a chvílemi nestydatému humoru vnímat jako svéráznou bohoslužbu. Také Váchalem vyzdobené Portmoneum v Litomyšli, které Horáček zachránil před zkázou (zřídil při této příležitosti soukromou restaurátorskou školu, jež se později stala součástí univerzity v Pardubicích), působí jako bizarní svatostánek Mistrova kultu. Nelze vyloučit, že ve Váchalovi nerozpoznal světce jen majitel Paseky, ale i sám Hospodin, který pak držel nad Láďovým podnikáním ochrannou ruku.
V posledních letech byl Horáček vážně nemocný. Své životní návyky příliš neměnil, zřejmě však tušil, že se blíží konec. Za jakousi závěrečnou bilanci lze považovat knižní rozhovor s příznačným názvem Přece tu nebudeme sedět na sucho, který s ním loni udělal Petr Placák. Tato vtipná a upřímná zpověď skrývá v záhybech textu neokázalou a věrohodnou moudrost. Poslední kapitola se jmenuje Opus coronat finis. Hříčka s okřídleným latinským příslovím Finis coronat opus obrací jeho smysl: dílo tu není korunováno koncem, ale naopak, konec, ať už jakýkoli, je korunován dílem. Při pomyšlení na impozantní rozsah a dosah všeho, co Ladislav Horáček, zdánlivě lehkovážný kumpán od piva, stihl uskutečnit, se mi vnucuje také biblické podobenství o stromech, které poznáme podle ovoce. Ten Horáčkův nesl vskutku dobré plody.
Poslední rozloučení s Ladislavem Horáčkem se koná ve velké obřadní síni krematoria Strašnice v úterý 28. 7. 2015 od 13.00 hod.