Po výstavě grafik Pravoslava Sováka...

typ dokumentu: text
rok vydání: 2010
počet stran: (2 listy)
jazyk: český

poznámka:
-
Werner Liebmann – Jarní probuzení
Dobrý večer!
Po výstavě grafik Pravoslava Sováka, kde hlavní roli hrála preciznost, řád, ovládané emoce a pochopitelně odlišná technika, dnes v Liteře výstava obrazů německého malíře Wernera Liebmanna, kde hlavní roli hrají barvy, fantazie a emoce doslova utržené ze řetězu.
Do poslední chvíle se nevědělo, jestli výstava bude, časově totiž kolidovala s ArtPrague v Mánesu, nakonec ale vše dobře dopadlo. Autor sám své obrazy z Berlína dovezl a pozdě večer se včera nainstalovaly.
Werner Liebmann se narodil roku 1951 v duryňském městečku Königstahl. V letech 1969-73 studoval chemii na univerzitě v Halle a pak 3 roky pracoval jako projektový inženýr. Poté nastává v jeho životě zásadní zlom, zcela přehazuje výhybku a v roce 1976 začíná navštěvovat malířskou přípravku. V letech 1977 až 1982 pak studuje malbu a grafiku na Burg Giebichenstein v Halle ( dnes Hochschule für Kunst und Design). Následující rok odchází do Lipska, kde se stává mistrovským žákem Bernharda Heisiga. Po absolvování pracuje jako asistent na vysoké škole v Drážďanech a od roku 1993 je profesorem malby na vysoké umělecké škole v Berlíně. První samostatnou výstavu pak má v roce 1983 v Halle. Následují výstavy v Drážďanech, Hamburku, Bernu, Vancouveru, Bostonu, Londýně, Dublinu, Štrasburku, Benátkách, japonském Kochi, opakovaně v Berlíně, Kolíně nad Rýnem atd.,atd.
A dnes tedy v karlínské Liteře.
Když Werner poprvé uviděl prostor galerie, lehce se vyděsil s tím, že není absolutně šance zde všechny obrazy vměstnat, že minimálně polovinu obrazů bude muset zase naložit a odvézt. Nakonec zde visí ale všech 11 pláten, které z Německa dovezl, i když některé opravdu zcela netradičně a vlastně proti všem pravidlům a zvyklostem, minimálně tedy zde v galerii. Teď myslím především náš experiment se zavěšeným dvojobrazem na výloze. Byl to ostatně Liebmannův nápad a i když pak po shlédnutí výsledku chtěl obrazy zase sundat, už jsme ho s Mílou přehlasovali a nic nesundávali. Celá akce - instalace pak byla vlastně stejná jako jeho obrazy, jako jeho malování. Oba jsme měli co dělat, abychom jeho tempo stíhali. Jeden velký výbuch energie, kdy sám třeba popadl velké plátno, opřel ho o stěnu, v běhu běžel pro ne jedno, ale hned dvě další, to vše v poklusu, a než se člověk vzpamatoval, už to předchozí opřené plátno bylo nahrazeno zcela jiným a tak pořád dokola. Všechny kombinace a varianty proběhly před našima očima během několika minut. Když už jsme si na některý obraz a jeho místo zvykli a začali hledat vazby nebo souvislosti, v zápětí bylo všechno zase jinak. A stačilo jen naznačit, třeba gestem, že by to mohlo být i například takhle, a už se vše zase bleskově šoupalo, přenášelo a zkoušelo. Překvapila mě při tom autorova absolutní vstřícnost, uvolněnost a pohodovost, žádný ani sebemenší náznak nějaké manýry mistrovství, stejně jako podrážděnosti. Jen lehce naznačil, nebo nekonfliktně odmítl, ale v podstatě nechal pak již vše na nás. Nějaká důvěra nakonec asi vznikla, protože odešel v klidu vedle na večeři a vrátil se, když už bylo hotovo. Některé věci by pravděpodobně udělal jinak, určitě by jim dal větší prostor, odstup, takže by ve finále viselo obrazů méně, ale i tak si myslím a věřím, že byl a je spokojen. Barevnost a příběhy jeho obrazů se nám s Mílou tak zalíbily, že nám prostě přišlo škoda jich půlku neukázat a nechat hned zase naložit pro zpáteční cestu.
Všech 11 zde vystavených obrazů jsou obrazy z let 2007-2010, kdy nejvíce jich je právě z roku letošního. Z roku 2007 je např. na výloze zavěšený „ Sturz“, z roku 2009 pak např. obrazy „ Sommertag“, „ Am Meer“, „ Das Rad“, „Die Fabrik“ i zde největší vystavený obraz o rozměrech 200x290 cm „ Stadtrand“ atd. Od úplně prvních, takřka realistických a figurálních obrazů z 80. let, kde v sobě nezapřel jako žák svého učitele a navazoval i na tradice německého sociálního exresionismu , se Liebmann postupně propracovává až k vlastnímu výrazu a popisu, kdy exprese zůstává a přidává se i abstrakce. Každý výtvarník je více či méně závislý na své fantazii, ale ne u každého je to na výsledku jeho práce vidět, nebo ne tak vidět. U Liebmanna jde o extatický záznam jeho fantazie, o jen zcela nepatrně upravený záznam jeho mysli, jeho duše, snů, radostí i bolestí, jeho vnitřního já. Bezbřehá fantazie, která se pomocí malby a až šílené barevnosti snaží expresivně řečí obrazu poznat skutečnost, kterou nemůžeme v reálném světě takto nikdy spatřit. Sám autor říká, že nové vzniká posouváním, sdružováním a různými variacemi viděného nebo chápaného. A taky dodává, že umělec funguje jako filtr. Jako filtr, který filtruje všechny vjemy, zážitky, poznatky, zkušenosti, emoce a hlavně sny a fantazie. Všechno se to zamíchá a jedním otvorem, výstupem přes filtr přenese na plochu, zde na plátno. Já dodávám, že ale zatraceně záleží na tom, kde se to všechno míchá dohromady a pak samozřejmě na samotném filtru. U Wernera Liebmanna a jeho obrazů mám skoro pocit, že ani filtr moc nepoužívá, nebo ho pro záznam své fantazie prostě takřka nepotřebuje. To ale zdaleka neplatí obecně, takže my všichni ostatní, nebo většina z nás, bychom si stejně jako jeho ženská postava zde z jednoho obrazu měli nasadit sluneční brýle s tím správným filtrem a snažit se alespoň částečně proniknout do Liebmannova světa fantazie a extrémních barevných výbuchů. A třeba díky tomu zažijeme naplnění názvu výstavy alespoň zde v prostorách galerie, když už venku se to nedaří, tedy malé Jarní probuzení.
Děkuji vám za pozornost!
Martin Horák