Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky

typ dokumentu: tisková zpráva
rok vydání: 2012
počet stran: (4 listy)
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Setkat se s tvorbou Zbyňka Sekala znamená pocítit vzácnou vyváženost duchovní hodnoty a racionality. Jen málokomu se podařilo docílit tak soustředěné výpovědi o základních principech světa a otázky člověka v něm. Sekalova řeč navíc dýchá skrytou intimitou. Cítíme z ní osobní soběstačné ticho klauzury, očištěné od jakéhokoliv nároku na vnější odezvu. Způsobem tvorby i polohou výtvarného uvažování se Sekalova osobnost v mnohém vymyká nejen českému ale i světovému sochařství. Hned v počátcích zasáhla jeho cítění rána koncentračního tábora, syrová zkušenost o absurditě lidství. Vznikaly emotivní kresby a malby, které však od druhé poloviny 50. let postupně ustupovaly sochařskému projevu. Ten našel vyjádření nejdříve v bronzu, vždy důsledně patinovaném.
V první polovině 60. let se Sekalova tvorba rozšířila o materiálové reliéfy, které autor nazval skládané obrazy. Vznikaly kontinuálně od roku 1962 a vedle bronzových plastik představují důležitou linii Sekalova díla, pro něj snad nejvíc typickou. Jejich základem jsou nalezené materiály – dráty, kovové destičky, plechy, prkénka, dřevěné špalíčky, ale také pozůstatky lidské činnosti – dvířka, hřeby a šrouby. Tyto nepotřebné, poškozené, většinou zahozené předměty Sekal uváděl do nových kontextů jako věcné fragmenty nám známého světa a autentické svědky lidského bytí. Vedle sugestivních spletí vytvořených omotáváním drátu do neprostupných skrumáží ukotvených na dřevěném nebo plechem pobitém podkladu, vznikaly dřevěné desky pracující s principem probíjení nebo stahování šrouby. Zde se Sekal snad nejvíce přiblížil výrazovosti umělců z okruhu pražských Konfrontací, s nimiž také vystavoval na proslulé výstavě D (1964). Jeho informelně směřovaný projev však nesklouzl k drásavě existencionálnímu dramatu, ale vyplýval ze zájmu o významové možnosti materiálu jako zdroje asociací a následných interpretací.
Sekal nikdy nepodléhal dobovým aktualitám, ani v této fázi ani v desetiletích následujících. Jeho výtvarné myšlení bylo vedeno vlastním programem a od prvopočátku směřovalo k řádu, objektivizaci a vyvážené formě. Obzvlášť citlivý je okruh skládaných obrazů pracujících s otiskem. Vryp, skvrna, plošný nebo reliéfní obrys zde fungují jako stopa zmizelého. Sekal v nich pracoval s kódem paměti a autentickou stopu v ploše, ať již na dřevěné desce nebo prkénku, uchopil jako záznam doby, kdy použitý materiál žil vlastním životem, naplňován ději a událostmi svázanými s člověkem. Vznikaly desky s krajně minimalistickým dělením plochy i složitější prkénkové reliéfy, jejichž skladba je taktéž podřízena jasnému geometrickému řádu. Tato racionální organizace našla využití i v plechu. Jednotlivé geometrické elementy jsou ukotveny na podklad pomocí hřebíků či šroubů, které v ploše „vykreslují“ lineární skladbu, ať již lapidární nebo rozvětvenou do komplikovanější sestavy. Materiálové vlastnosti železného nebo měděného plechu zde navíc otevírají cestu vizuálnímu působení světla a s ním vzniku nečekaných procesů jako je odraz, vyzařování nebo proměna barevného tónu. Tyto fyzikální jevy získávají v důsledku měnících se světelných podmínek emocionální dosah, který se zpětně stává významovým protějškem vůči racionalitě výtvarné formy.
Princip skládaných obrazů vyústil počátkem 80. let v dřevěných objektech tzv. schránkách. V nich Sekal překročil dvoudimenzionální hranici a systém ukládání a fixování nalezených fragmentů rozvinul do prostoru. Tektonický charakter těchto dřevěných konstrukcí odkazuje k principu stavby, ovšem nikoliv ve smyslu utilitárních lidských obydlí, ale svatyní a chrámů, jejichž úkolem je chránit „ono“ vzácné uvnitř. Středem Sekalových schránek však není relikvie, ale běžný předmět ze života lidí. Kus dřeva, prkénko s páskem kůže, kovový fragment jsou vnímány jako centrum našeho soustředění. Pohled diváka je intuitivně vtahován k tomuto jádru, které napůl skryté vprostřed křehké konstrukce znepokojuje svou samozřejmostí a stabilitou.
Základem Sekalovy citlivosti byla potřeba absolutní koncentrace. Ta jej přivedla k tvorbě komorních formátů, do kterých soustředil celé své dílo. Lidský rozměr je tedy u Sekala intuitivně zvoleným měřítkem pro uchopení světa, nikoliv v jeho nepoznatelnosti, ale v jeho prapůvodní podstatě: a tou je zrod a existence člověka.

Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky

osoba   narození   poznámka
Víchová Czakó Ilona   9. 7. 1976    

Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky

osoba   narození   poznámka
Sekal Zbyněk   12. 7. 1923    

Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky

autorská
termín   název výstavy, místo konání
2012/11/06 - 2012/12/07   Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky, Topičův klub Topičova salonu, Praha